Báseň na dnešní den 6. května 2026

Možná se ztratím
ve tvých vůních.
Chtěl bych si to zopakovat
nejméně stokrát znovu.
Jako slunečnice
se žlutými meči.

Modlitba převozníka

Chtěl bych
pro tebe poslat
a pak se v bouři milovat.
Vím,
co by se stalo.
Bouře by utichla.
Došel bych na kraj mola
a modlil se u hrdla pacholat
a loď,
jak převáží slané hvězdy
oděné do tvých vůní.

Dvě blízké sestry

Jsou to dvě sestry,
proč bych to nepřiznal,
Aharas a Simetra,
kladou věnce ke společným padlým,
písek dávkují po kávových lžičkách,
s úctou překračují skarabea
a nechávají svá lýtka omývat
Mořem ticha na Měsíci.
Jsou to dvě na chvíli osleplé
nosičky vody v dlouhých sukních,
co sotva drží tvar;
nechtěj o nich všechno vědět;
jsou blíž,
než by se zdálo.
Sahara a Artemis.
Artemis trochu víc.

Snad polehčující okolnost

Proč bych to nepřiznal. Jsem drsně vycvičen;
básně tu a tam mrznou,
mění se v led i v okenní parapet,
ptáci dolů sklouznou.

Zpívají Uhněteme z hlíny
volavky skvrnité, bílé a rudé.
S nádechem vůní dívčí klíny
nevezmou nic, co po nich zbude.

Poté se přou v hádankách;
strkají se po úbočích, spí v kolibách.
Cestou, ach bože, neberou rukojmí.

Na dálku ucítí ohořelé chrámy, těžký pach;
v sítích i v půlnočních modlitbách,
nemohu jinak, bosou nohou překračuji stíny.

Modlitba před třetí hodinou ranní
aneb Unikající slova

I kdybys nebyl,
chvíli buď;
nikomu to neřeknu.

Ta,
co jsem miloval
a vodil ji tajně do lesů
a olizoval její břišní pot,
už není.

Proseděli jsme celou noc,
věřili na talovíny pod sněhem
a za svítání…
To neuhádneš.
Za svítání jsme mohli i směli
ještě jednou znovu.

I kdybys nebyl,
byl to krásný boj;
zpovědníci spali
a tys je nevzbudil.
Stejně bys je nepoštval proti nám.
I kdybys nebyl,
chvíli buď,
nikomu to neřeknu.

Období neklidu

Poslední obraz,
to jsou stvoly rozkoše;
na říční hladině odraz,
nejvyšší čas jít na lože,

kde voní půlky tvého měsíce,
mám strach říci Odvrácená strana,
a ještě krvavější perly růžence
a pak že se světlo nerozdává.

Chodí ve tvých tajných zahradách,
spíše pokulhává, hoří v pagodách.
Má černá bestie už jenom pláče.

Nechala se vozit v gondolách,
vynikala ve všech trestných výpravách.
Tiskne se ke tvářím posledního spáče.

Dej mi jen trochu času

Dej mi jen trochu času;
také v těch místech na soutoku Hronu a Dunaje
vlož do slz padající hvězdy.
Milují se ve stoje.

Dej mi jen trochu slaných krystalů,
tvář divokých gazel z Indie;
přicházejí ještě za tmy
z leprosária vytahují bubny,
a ne že ne!

Dej mi raději důstojnost místo naděje;
tu poslední z posledních,
ta, co mě zahřeje,
ta, co mě na dřevěná vrata přibije.
Ale před tím na chvíli oči otevře.

Dej mi jen trochu času;
vždycky jsem býval nosič beznohých
a zoufal si,
že tě smím líbat jen do výše pasu.
A tvých zákazů nemohl se nasytit.

Co jsem své lásce nestačil říct

Do tmy se vstupuje
nejvyšší branou,
nikudy jinudy.

V rozích zahrady
hoří hrdla Indie,
pak indigo z tekutých chorálů
a dlaň,
jež té největší nabízí čáry životy,
meze hluchavek,
geosynklinály těch,
co nedošli.

Pak se to stane,
propustí vězně,
uzdraví malomocné,
všem ostatním přikáže:
Teď ukažte,
co ve vás je.

Do tmy se vstupuje,
má drahá,
jako do tebe.
Věčné světlo v chrámové lodi
pozhasíná lojové svíčky,
pak si v tobě ještě chvíli čte.

Dřevo na oheň

Chtěl bych jen jednu náruč
dřeva na oheň.
A také trochu víry,
chtěl bych ukázat prstem na plamen,
tvým vůním vzít míry.
Tvé oči by voněly blankytem,
tvůj zadeček by se točil dokola
jako Káča,
co do pekla nikdy nedošla.
A zem by se smála, tančila,
na bříšku by se ti rozlila říčka Neretva.

Chtěl bych jen trochu
borovicových třísek na oheň.
Víš, co jsem žádné jiné
nikdy neřekl?
Před tebou
jsem si vytlačil důlky do kolen.

Co jsem ještě nikomu neřekl

Víš,
kdy jsem tě ztratil?
Když jsem se tě vzdal,
když jsem křičel k poctě zbraň
a zbyly mi jen holé ruce.
Když jsem ty kluky z Blaníku
nechal spát o hodinu déle.
Byl to nakonec tvůj klín,
kdo mě varoval.
A písně termitů,
více smaragdová než zelenější tma.
V lesích pod Královem
první sníh prodlužoval noc.
Chvěl se jako osika patřící jinému bohu.
Nakonec připustil
Nemůžeš jí uniknout.

Vladimír Stibor

V Nechvalicích dne 6. května 2026