Na dušičkovou neděli 2. 11. 2025 v poledne jsme se sešli v počtu pěti u hrobu Mirka Kováříka na Krčském (Nuselském) hřbitově, abychom mu věnovali vzpomínku v podobě tichého čtení. Lilo jak z konve. Na všech přístupových cestičkách plavalo listí, takže dočvachtat se až do sekce 18, kde se hrob nachází, znamenalo projít stojatou vodou a pořádně si promáčet boty. Nebylo proto divu, že nás na místo nepřišlo víc.

Dorazila jsem už před dvanáctou a nikde nikdo. Tak jsem Mirkovi zatím zapálila svíčku a našla pro ni místo pod malou mramorovou stříškou, aby její plamen nezadusil déšť. Pak jsem čekala. Pořád nikdo nešel. Kousek od mne se škádlila veverka se sojkou. Veverka na sojku dorážela a nabíhala na ni, sojka na veverku zase s křikem nalétávala. Obě to vydržely dost dlouho. Když bylo deset minut po dvanácté, říkala jsem si, že to asi všichni kvůli dešti odpískali a chystala jsem se k odchodu. Prošla jsem pomalu hřbitov a rozhlížela se, jestli nezahlédnu známou tvář. Došla jsem až k východu ze hřbitova a chvíli tam postávala. Nějaký prodejce věnců se mě snažil svým sortimentem zaujmout. Objevila jsem vedle hřbitova zahradu a vešla do ní. Chvíli jsem v ní bezcílně bloumala a potom se vrátila ke vstupní hřbitovní bráně. Třeba se opozdili, říkala jsem si, třeba někoho z těch, kdo měli přijít, nakonec potkám. Znovu jsem vešla na hřbitov a protože jsem nikam nespěchala, zamířila jsem ještě jednou k Mirkovu hrobu – co kdyby? Intuice nezklamala. Už z dálky jsem u hrobu viděla pár postaviček, jedna z nich na mě mávala. Aleš Kauer, Marie Nedoryová, Jiří Staněk a Zdeněk Stejskal. Museli jsme se minout. Chvíli váháme, jestli skutečně číst, nebo to nechat na jindy, na lepší počasí. Ale proč vlastně? Když už jsme tady v tohle vhodné datum, měli bychom svému původnímu záměru dostát. Aleš Kauer a já vytahujeme z batůžků text „Suity pro Mirka Kováříka“, kterou jsem napsala v srpnu 2019, tedy v době, kdy Mirek ještě žil, a začínáme číst – citace kurzívou Aleš, zbytek já:

ABY TI UVNITŘ SLYŠELI!
(suita pro Mirka Kováříka)

… jednou jsme se tam opili pivem
a objímali jsme se a tykali si
a všechny krásný bonový holky
nás měly za buzeranty

Když recituješ Hraběte
rozhostí se nad Prahou barové přítmí
z Vltavy je panák rumu
a z ohýnku cigarety
zapálené navzdory kuřáckému zákonu
požár srdce
Do bytů se vracejí tranzistorová rádia
do rádií praskot a přenosy z Violy
a do Violy
kde se už třicet let počítá jen tržba
duch Allena Ginsberga…
Ještě tam někde v koutě nedohnily
jeho tenisky
Ještě se na WC nedospláchly stránky
z jeho deníků
a už se všude montuje klimatizace
jako podkres pod tvůj pořad
Homologované verše prorážejí tmu
nedopité sklenky na baru
alergicky pokašlávají
a mladá generace (kolikátá už?)
schoulená v motýlích kuklách
prchavé budoucnosti
saje tvůj hlas z reproduktorů u stropu
jako by to byl z nebe kapající nektar
A někde nad tím vším stydnou hvězdy
padají ti do kapes
a ty si je odnášíš domů místo honoráře
s protivnou jistotou
že je budeš muset zdanit

* * *

Bylo k zalknutí
Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má…

Když recituješ Zahradníčka
estébáci nemohou tu noc spát
melou se na postelích sami
a zpocení
Manželky milenky milenci –
kde je jim konec
Na vyfasovaných erárních prostěradlech
světélkují už jen zaprané skvrny moči
Ano
estébáci chčijí fosfor
a snad je to i bolí
Ale ráno
když se vyhrnou ven
a zaplaví obvodní ordinace
ve snaze vyškemrat recept
na něco silného na spaní
bez problémů ho dostanou

* * *

Zraněný v ústech, zaleklý,
se srdcem ploutve, která sní
vždy hloub,
vždy však jen v předpeklí…

Když recituješ Kainara
v zarudlém osvětlení sklepního klubu
stojíš zády k publiku
a vrháš stín na orientální koberec
zakrývající vlhkou zeď
A jak tak k tomu stínu promlouváš
němou posunkovou řečí
a on ti opožděně (jen o vteřinu!)
odpovídá
najednou si užasle uvědomíš
že stín nepatří tobě
ale jemu
Básníkovi
Že on se sem – tlusťoch jeden!
vkradl ještě před začátkem
a jako starý skřípající větrák
který drhne o duši
vyřezal do vzduchu sladkou vůni řeky
Že on to byl
kdo pod klenbu zavěsil ty vysušené
rybí kostry
co se pořád pletou očím do cesty
A že obrátil je naruby
– to aby při doteku vyzváněly
v kramářské tónině flašinetu
každičkou píseň najust
od konce

* * *

… zem přihlížečství, zem přikrůčkování,
zem opatrnictví a zákrytů,
zem vojáků, kteří nebojují,
zem, kde se nemiluje, ale potmě prcá…

Když recituješ Diviše
u bran pražského Hradu zesilují kontroly
Stráže s olověným úsměvem
hledají jatagány ukryté pod páteří
vyhazovací nože maskované jako píšťalky
šurikeny spínající vlasy místo spon
boxery s matoucím leskem snubních prstenů
vrostlé do prstů
malé dámské handgranáty
zapadlé kdesi v podprsenkách
Nikdo nevstoupí jsa neprošacován
neoskenován a nezrentgenován
Nestažen z kůže
– a přesto tam všichni lezou
Když recituješ Diviše
křičíš ho z otevřeného okna
svého podkrovního bytu
přímo pod Hradem
A křičíš ho nahoru na Hrad
aby ti uvnitř slyšeli!
Křičíš ho zpod doběla rozpálené střechy
která v letní výhni usmaží
i mihnoucího se anděla
Křičíš ho
ale slyší tě jen smečka čínských turistů
pinkajících si s nafukovacím Švejkem
a bachratých státních úřednic z Povolží
které posílají tvým směrem chladné
velmocenské polibky

* * *

Ó ty je miluješ, krásná čarodějnice, ó ty jim říkáš:
Ke mně, miláčkové, ke mně, spalte se, holoubkové,
shořte tak trošku všichni na popel!

Když recituješ Blatného
sestry v psychiatrických léčebnách
citově vybílené a maskulinní
jako v extázi vylamují mříže na oknech
osázených čidly
a protahují se jimi odhodlaně ven
Ječící alarmy hravě vypínají lemem
potrhaných minisukní
Sekuriťáky na recepci paralyzují obušky
svých erektivních pohledů
a berou to dál a dál…
Dál přes temné ústavní zahrady
obehnané zduřelými ploty
Na chvilku před nimi zaváhají
než roztáhnou své těžké ruce
a promění je v křídla
A pak už jen letí
letí
nad stydce se svažujícími krovy střech
Kolem zvlhlých komínů
které se bortí vzrušením
Kolem tupě slintajících okapů
a kolem korouhviček točících ve větru
staženými kalhotkami
Letí za každého pitomého počasí
nepotřebují pršiplášťě ani deštníky
natož slunečníky
Letí
a všechny předchozí tužby odkládají
na neurčito
Letí okusit takový žár lásky
před jakým není úniku
– a tak se zamilovaně vrhají přímo
proti Slunci...

A víte
že než dočista shořely
stihly ještě pacientům vyměnit
povlečení?

* * *

Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království...

Když recituješ Ortena
a jedno kterou z Elegií
svět venku pokaždé se připomene
mastnotou ducha
jenž se nikdy o nic neporval
Vždyť jen pár domů odtud v prosklené
a tak trochu čekistické Kantýně
v ulici Politických vězňů
řezníci kladou do vitríny
syrové básně z výseku
Krvavé básně lehce zamrazené
básně vykostěné a básně od kosti
Básně-květové špičky křehké
šťavnaté a hlavně boubelaté
– tak je přece milujeme
Básně-nožičky holítkem odchlupené
do podoby torz antických skulptur
nabízejí se tam k výběru
Stačí na jednu ukázat – a šup s ní na gril!
Báseň se horkem pokroutí a scvrkne
pak pustí tuk
a než z roštů kamsi odkape
otevře se tvá paměť jako obálka
s dopisem
(je datován 30. listopadu 1992)
a vypadnou z ní tahle slova:

„… je to pro mne rituál, bohoslužba, způsob milostné komunikace – psychoterapie či cokoli jiného, v žádném případě nejde o běžné představení. to orten a znamení moci mají zatím latentně obsaženo v přípravném stadiu, k tomu, aby člověk dosáhl takového účinku jako u hraběte je zapotřebí čehosi, co jaksi apriorně budí zájem ještě PŘED představením – rozumíš jistě. to je důvod, proč některá dobrá vystoupení jsou předem ztracena, nemají totiž onen kód tajemství nebo jakési společné spřízněnosti --- vidělas zahradníčka, pro mne text zásadní, který umím vlastně stejně jako horečku skoro jedno čtvrtstoletí – a vidíš, osloví staré ženy, vězně 50. let, pár vyznavačů… mladí jsou dost imunní – bojím se, že totéž platí o ortenovi, ačkoli: viděl jsem v sobotu v televizi freddieho mercuryho, onen památečný koncert z roku 1986, fantastické a strhující, ale také s oním tajemstvím jako pečetí: neboť kraloval těm davům muž zaslíbený již Smrti, kraloval nejfamóznějšími gesty a zcela vyčerpávajícím způsobem --- v čem je to jiné než elegie člověka, který ví totéž? napadá mne, že ti, kteří jsou takto o svém konci informováni (dnes běžná věc – rakoviny, aids, ale i nezadržitelný sestup narkomanů, z nichž ti moudřejší vědí, že jejich život je v neustálé koexistenci s touto mezní situací) by měli v ortenovi najít sílu, jako ji našlo mnoho „odsouzených“ v postavě f. mercuryho --- přitom orten není morbidní ani v náznaku, je smutný, pravda, útěšlivě transformuje ono poselství, ale doufá, že se promění v novou krásu, v něco, co tu z něho zůstane, – není to odchod, není, říká v poslední elegii – nikoho není, kdo by mohl říci, že zůstaneme ve tmě, že se nerozsvětlí zase NEVINNOST ROSY V NÁS…“

(Autor fotografií: Zdeněk Stejskal)