Podle slovníku Čeština 2.0, který má i svou knižní podobu nazvanou Hacknutá čeština (Jan Melvil Publishing, 2018) s podtitulem Neortodoxní slovník dnešní mateřštiny, znamená „šlauch“ hadici nebo výplach žaludku. V Teplicích se ale říká Šlauch takové útulné „nudli“, jež je součástí divadelní kavárny Maskaron. Nevím sice, že by odtud byli odváženi strávníci k výplachům žaludku, nicméně vím, že od té „nudle“ má odvozený svůj název volná výtvarná a literárně-estetická společnost Teplický Šlauch 2000. Právě tady totiž byla před čtvrt stoletím založena. Umělci v ní sdružení se scházejí jednou za měsíc v hospodě U černé kočky a jednou za rok v divadelní kavárně Maskaron, kde svou tvorbu zúročí křtem společného almanachu. A po celou tu dobu ji drží při životě teplický výtvarník, grafik, malíř a hudebník Martin Tomášek.

Nazvučené pódium, na stole ve světle reflektoru úhledně vyrovnané štůčky almanachu s grafikou výtvarníka a sochaře Karla Gyurjana ze skupiny mosteckých umělců Kontakt a připraveného k předávání. Sál je nabitý k prasknutí. Martin Tomášek oficiálně zahajuje a čte nekonečnou řadu jmen umělců, kteří sdružením za těch 25 let prošli. Pak přizve k mikrofonu děčínského básníka a výtvarníka Radka Fridricha a bilancují spolu své spanilé jízdy do Německa, kde pořádají výstavy. A poté už před publikem defilují nejen autoři, kteří se na jubilejním dvacátém pátém almanachu podíleli, ale i ti, kteří se podíleli na těch předchozích. Jako obvykle zahajuje sérii autorských čtení APV alias „Á-Pé-Véčko“, civilním jménem Miroslav Krupa, jinak už (snad se neurazí) nestor Šlauchů – ovšem nikoli věkem, ale účastí. Nikdy nechybí, nikdy nezklame. Průnik té nejmladší generace mezi „nestory“ obstarávají nadějní básníci ze zdejšího gymnázia – v úvodu večera Štěpán Bína, v jeho závěru Igor Hroza. Kytara, dobré texty i vystupování naprosto postrádající trému patří neodmyslitelně k Honzovi Waldovi Valíkovi. Nechci prudit, ale díky jeho suverénnosti se sál konečně ztiší. Martin Tomášek uvádí Marii Dolistovou a než dá slovo jí a její poezii, zabloudí očima do publika a prozradí nám, že mezi námi sedí první žena Karla Kryla, který v Teplicích v 60. letech žil. A přidá jeden bonmot: „Říká se, že první žena je od boha, druhá od lidí a třetí od ďábla.“ Zatleskáme a upřeme oči k místu, kde ona dáma sedí. Neví, co dělat, a tak ukrývá své rozpaky do číše s vínem. Mezitím na pódiu prezentuje svou tvorbu Rudolf Velvarský. A pak, protože jde o jubileum, si pozve Martin Tomášek bluegrassovou severočeskou kapelu Průdušky (v alternativním obsazení), v níž on sám zpívá a hraje na foukací harmoniku. Btw, kapela vznikla v Ústí nad Labem v roce 1974, takže se na hudební scéně pohybuje už víc než padesát let! Inu, komu čest, tomu čest! Po jejich výrazném entrée musí přijít přestávka. Obléháme bar, kuřáci prchají ven na cígo, k mému stolu přichází výtvarník Pavel Kreml... Probíráme spolu okolnosti nedávné tragické smrti Iva Medka Kopaninského (podrobněji zde: https://www.xxvi.cz/index.php/novinky/za-ivem-medkem-kopaninskym) Jiná výtvarnice, Markéta Pragerová, je po přestávce vyvolána na pódium a je tak překvapena a zaskočena, že neví, co říkat. To však ví velmi dobře Patrik Linhart, který následně čte. S černými linkami pod očima připomíná Celin Dion v dobách její největší slávy. Čte ze své nejnovější knihy Vetruginova země (Malvern, 2025) s podtitulem Obrazy spatřené - stejně jako před měsícem v Děčíně na Sudetské noci (podrobněji zde: https://www.xxvi.cz/index.php/novinky/sudetennacht-v-decine ). A o čem kniha je? O malířích, jejich obrazech a Patrikových úvahách jimi inspirovaných.

Lucie Karchňáková je jemným kontrastem k Patrikově razanci. Své básně čte novým způsobem: akcentuje, má pomalejší tempo než předchozí roky, se slovy i jejich významy si víc hraje. Ačkoliv je uvedena jako předskokanka svému otci Jerrymu Al Karchňákovi a jeho očekávané performanci, je ještě mezi ně vsunut básník Lukáš Sobíšek z Prahy. A pak už přichází Jerry. Uvede se slovy, že tentokrát nebude dělat performanci art, ale vzpomínkovou instalaci na mistra čaje z čajovny, která byla součástí legendárního barokního statku manželů Emingerových ve Vtelně u Mostu. Ti tam byli v pronájmu už před Listopadem 1989. Na statku se nejen pořádaly nezapomenutelné kulturní akce, ale scházeli se tam i výtvarníci z Kontaktu, který původně vznikl při Chemických závodech Litvínov. A Jerry na statku performoval už tenkrát. Jeho performance v Maskaronu tak zapadá do celé alternativní šíře instalací, jež dělal po světě - s důrazem na světový festival Nine Dragon Head v Jižní Koreji. Rozloží na parketách obrácenou mapu světa a na ni vysype jakousi nahnědlou hmotu, která ve mně na dálku vyvolává silný eklhaft pocit. Jdu tedy blíž, abych se podívala, co to tu vlastně vysypal. A ejhle!, je to hafo použitých a usušených čajových pytlíků…  Jerry k nim zaklekne a začne z nich modelovat jakýsi obrazec. Když je hotov, ptá se publika, co si myslí, že vytvořil. Někdo z nás vykřikne, že je to trojzubec, jiný že vidlička – a ano, bé je správně. Ten čajmistr, na něhož svou instalací Jerry vzpomíná, se jmenoval Vidlička. A pak už se na pódiu střídají Pavel Polívka se svými texty a saxofonem, Eva Žvachtová s básněmi deklamovanými zpaměti a výše již zmíněný gymnasista Igor Hroza. Program už trvá více jak tři hodiny a všichni jsme unaveni. Asi i Martin Tomášek, který sedí vedle pódia a odevzdaně se dívá kamsi před sebe. A když pak nastoupí muzikanti Martin David a Martin Herbst (improvizovaně se přidá na flétnu i Pavel Polívka), na které jsem se celou dobu těšila, je už v sále z té povšechné únavy takový hluk, že je mi jich až líto. S Radkem Fridrichem si ještě stihneme říct, jak je ta stará pecka Martina Davida (zhudebněná báseň „Koleno“ Christiana Morgensterna) pořád dobrá a silná. Navíc v překladu Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové: „Koleno samo světem jde. / Jen koleno, víc nic. / Není to strom! Stan taky ne. / Jen koleno, víc nic. // Ve válce byl kdys jeden muž / prostřílen sem a tam. / Jen koleno, jak svatostan, nechytlo ani šrám. // Od těch dob samo světem jde. / Jen koleno, víc nic. / Není to strom, stan taky ne. / Jen koleno, víc nic.“ Ale to už se pozornost publika rozpadá úplně… Bohužel!

Foto: Svatava Antošová

Popisky k fotkám:

Titulní: Pavel Polívka a Martin Tomášek
01: Martin Tomášek a Radek Fridrich
02: Miroslav Krupa (zvaný „Á-Pé-Véčko“)
03: Štěpán Bína
04: Jan Walda Valík a tančící holčička
05: první žena Karla Kryla (s vínem)
06: Rudolf Velvarský
07: Marie Dolistová
08-09: skupina Průdušky
10: Jerry Al Karchňák a dcera Lucie
11: pohled do publika: Lída Petříková, Eva Stieberová a Pavel Kreml
12: Martin Tomášek a Pavel Kreml (na co se tak vyděšeně dívají?!)
13: Martin Tomášek a Markéta Pragerová
14: Radek Fridrich, Martin David, Martin Herbst a Tomáš Řezníček
15: Patrik Linhart
16: Martin Tomášek a Lucie Karchňáková
17: Lukáš Sobíšek
18: Martin Tomášek a Jerry Al Karchňák
19: hromada čajových pytlíků
20: Jerry performuje
21: performance je hotová
22: Jerry v záři objektivů
23: Patrik Linhart, Vlastislav Kalina a Jiří Sůra
24: Eva Žvachtová
25-26: Lucie Karchňáková s manželem
27: unavený Martin Tomášek
28: Igor Hroza
29: Martin David, Martin Herbst a Pavel Polívka
30: Á-Pé-Véčko, Lucie, za ní manžel, vedle ní Jerry a Tomáš Řezníček