Autorem citátu použitého v titulku je francouzský filosof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Tato čtyři slova snad nejlépe vystihují, o čem je kniha Martina M. Šimečky Výjimečný stav s podtitulem Jak dobře žít ve zlých časech (Respekt Media, 2025). Název jeho knihy je však poněkud zavádějící pro toho, kdo nesleduje dění na Slovensku a debaty o něm kontinuálně. Sousloví „výjimečný stav“ tak může vyvolat asociace se stavem, který vyhlašuje stát, pokud je narušován pořádek v dané zemi (např. Polsko v roce 1981 v reakci na sílící hnutí nezávislých odborů Solidarita, Francie v roce 2015 po teroristických útocích v Paříži, nedávno Venezuela). Šimečkův Výjimečný stav je ale o jiné "výjimečnosti": o té, jíž dosáhne přemýšlivý jedinec, který se dokáže vyhnout stádnosti a masové hlouposti. Podmínkou pro to je odvaha a schopnost unést svou osamělost v davu. Šimečka tu schopnost má. Průpravu k ní získal už před rokem 1989 v jednom z uskupení disentu, které si říkalo „paralelní polis“ (podle stejnojmenného eseje filosofa Václava Bendy), a pokračoval v jejím cizelování jako člen Veřejnosti proti násilí (pro nepamětníky: slovenská obdoba českého Občanského fóra) i později ve své nakladatelské a novinářské činnosti. V roce 1990 založil nakladatelství Archa, po roce 1997 byl šéfredaktorem týdeníku Domino fórum, dále deníku SME a českého týdeníku Respekt. Od roku 2016 je komentátorem Denníku N.

Když v květnu 1978 psal Václav Benda svůj esej o tom, jak žít svobodně v nesvobodě, jistě netušil, že o bezmála půlstoletí později a po třiceti šesti letech budování demokracie bude doba zralá na knihu o tom, jak žít svobodně ve svobodě. K paralelní polis se totiž člověk nemusí uchylovat pouze v diktatuře, ale i v oslabené demokracii. I tehdy se může objevit potřeba vytvářet paralelní struktury ke strukturám oficiálním, jež se ukazují jako nefunkční. Ke zkušenosti s životem v paralelní polis se Šimečka v textu několikrát vrací a připomíná i její tři nepsané zákony, na nichž stála, a které si sám pro sebe formuloval takto: „První zněl, že žádná urážka nesmí kohokoli vyhánět z paralelní polis. (…) Druhým byl princip solidarity, podle něhož každý, kdo usiloval o dohodu nebo kompromis s diktaturou pro svůj vlastní prospěch, ztrácel morální právo být obyvatelem paralelní polis. (…) A konečně třetím nepsaným zákonem byl respekt vůči míře odvahy, která byla u každého jiná a nikdo neměl právo druhému vyčítat, že nechce riskovat vězení nebo budoucnost vlastních dětí.“ A připomíná ještě něco: jak důležité bylo, že v prvních letech demokracie se dostali do mocenských struktur obyvatelé této polis, kteří byli zvyklí na diskuse s názorovými protivníky a díky tomu si pak dokázali vážit svých politických soupeřů. To už dnes neplatí. Názorový protivník je nepřítel na život a na smrt.

Naše současná, liberální demokracie je nejen oslabená, ale podle Šimečky i ohrožená v samotné své existenci. Ačkoliv se jí, potažmo liberalismu podařilo po druhé světové válce zatlačit do ústraní tři základní příčiny vzniku válek (populismus, nacionalismus a náboženství), hrozba další velké války se nad námi vznáší znovu. Zmíněné tři příčiny Šimečka metaforicky nazývá pomstychtivými bohy, kteří se k nám ze svého pomyslného vyhnanství vracejí. A vrací se i cosi jiného, cosi, co se zdráhám pojmenovat, neboť inflace toho slova je už i tak vysoká: fašismus. Opět se dere z příšeří, kde celá desetiletí vyčkával, znovu na světlo. A netýká se to jen Slovenska, ale i jiných zemí západní civilizace. A jestli je pro fašisty, stejně jako v minulosti pro komunisty, něco charakteristického, pak je to krádež jazyka. Spočívá v „zrcadlení slov“. Šimečka vysvětluje, že fašisté používají stejná slova jako my, ale v opačném významu – vykradou jejich původní obsah. Celé se to podobá hře na opakovacího osla: jeden něco řekne a druhý to po něm opakuje. Vyhrává ten, kdo začal opakovat jako první. V současné praxi to vypadá asi takhle - cituji: „My řekneme: ,Jste fašisté’, a oni opakují: ,Jste fašisté (liberální).‘ My řekneme: ,Ničíte demokracii’, a oni opakují: ,Ničíte demokracii’. A tak pořád dokola. Dokonce to zašlo tak daleko, že ministryně kultury, která je výkladní skříní fašismu, o sobě prohlásí: ,Já jsem ta skutečná liberálka’.“

Při těchto Šimečkových slovech se mi vybavuje film Pokání, který v roce 1984 natočil gruzínský režisér Tengiz Abuladze. (Je stále ke zhlédnutí na YouTube a lze si u něj navolit české titulky – pozn. aut.) Hlavní postava, starosta Varlam Aravidze, je dokonalým prototypem fašisty – fyzicky je jakousi směsí Mussoliniho, Hitlera a Stalina, jakož i Brežněva, byť pro režiséra byl jeho údajným předobrazem šéf někdejší sovětské NKVD Berija. Nicméně Varlamův věčný připitomělý a zároveň trochu naivní úsměv z něj dělá fašistu „s lidskou tváří“, díky níž může kdekoho zprvu oklamat. A také to s gustem dělá. K oklamání ale může sloužit i něco jiného. Třeba viktimizace (zobětění) jedince, na kterého byl spáchán pokus o atentát a který se snaží neustálým připomínáním tohoto činu vyvolávat v druhých nejen soucit a politování, ale i bezmeznou důvěru. Jistě, řeč je o Robertu Ficovi. A stejně jako Aravidze považoval za nepřítele každého, kdo mu odporoval nebo se jen snažil žít si po svém, jinými slovy: byl tím v kontextu mlčící většiny výjimečný, tak Fico považuje za nepřítele Šimečku a přeje si, aby on a jemu podobní lidé neexistovali. Toto přání však může předjímat cestu k nástupu fyzické likvidace nepohodlných lidí, jakou Šimečkova generace a generace jejích otců pamatuje z dob stalinismu. Šimečka si to uvědomuje, když píše, že „ponurý svět lži a barbarství je zpátky.“ Znamená to šířící se nenávist a paranoiu, které přicházejí z těch nejvyšších míst, neboť stádní hloupost, která na to slyší, je bezbřehá. Ve filmu Pokání padne z úst starosty věta asi v tomto smyslu: Většina rozhoduje, je mou povinností zaujmout stanovisko většiny. A postava, která si dovolí s ním nesouhlasit, kontruje: Omyl! Jeden rozumný člověk převáží tisíce idiotů! Jenomže – podíváme-li se po současném světě, zasvrbí nás jazyk, neboť se chce říct: Omyl! Stačí, aby se objevil jeden idiot a převáží tisíce rozumných lidí.