V týdnu mezi druhým a třetím adventem se nás pár mihlo na Šumavě u Romana Szpuka. Sníh žádný, jen umělý na sjezdovkách, mimo ně po ránu a večer námraza, jinak nádherné inverzní počasí – dole bílé moře, na kopcích jasno a slunce. A kolem poledne teplo jak někde na pláži – hotová Riviéra. Už když nás autobus "vyhodil" dole v podhůří, tušili jsme, že těch několik dnů nahoře bude zcela výjimečných. A bylo! Průzračný, svěží vzduch, daleké rozhledy a nikde žádní lidé, neboť zimní sezóna se opozdila. Díky tomu bylo všude zavřeno, hotely bez hostů, v lesích tu a tam osamělý človíček na meditativní procházce. Opuštěnost lyžařských center před- a po sezóně mám moc ráda. Je tam už nebo ještě cítit lidskou energii, která buď přichází, anebo je na odchodu; oboje umožňuje vklouznout na chvíli do časové skuliny, kdy nové se ještě nezrodilo a staré už odchází. Český filosof Michael Hauser tu časovou skulinu nazývá (s odkazem na italského filosofa Antonia Gramsciho) "interregnum" - ovšem v jiných, politologicko-společenských souvislostech. O začátek či konec zimní sezóny mu nejde ani náhodou.

Den první:
Návštěvu u Romana jsme zahájili dva: Karel Beneš a moje maličkost. Kvečeru jsme se šli všichni tři projít ve snaze zjistit, jestli je aspoň někde otevřený nějaký lokál nebo cukrárna. Nicméně byli jsme velmi skeptičtí. Když jsme zvědavě obcházeli jeden nedaleký penzion, v jehož restauraci se svítilo, ale uvnitř bylo prázdno a ani na naše zvonění nikdo nepřicházel, přidal se k nám huňatý kocour. Pohladila jsem ho - a už se ode mne nehnul. Dělal nám při našem průzkumu doprovod a držel se mé nohy jako pes. V duchu jsem mu dala jméno Kocomour – pamětliva desetidílné filmové adaptace románu Michaila Bulgakova: Mistr a Markétka… Došli jsme ke vzdálené cukrárně. Měla také zavřeno, ale v pootevřených dveřích tam telefonoval nějaký maník, patrně majitel. Když odložil mobil, zeptali jsme se ho, jestli by nám mohl prodat tři lahvové plzně. Mohl - a prodal. A tak jsme se vydali nazpět, každý jednoho lahváče v kapse, Kocomour s námi. Kdykoliv jsme trochu přidali do kroku, dával nám mňoukáním najevo, abychom zpomalili. Cestou jsem si musela odskočit a tak jsem zašla do tmy mezi stromy. Když jsem pak vyšla, spatřila jsem Kocomoura, jak se pohodářsky rozvaluje uprostřed silnice a čeká na mě. Panečku, to je věrnost! Doprovázel nás až „domů“ a nedal se odbýt. Dokonce si vymňoukal, abychom ho pustili dovnitř. Roman by po něm nejradši něco mrštil, protože kočky z okolí mu tam chodí ke krmítku lovit ptáky, a tak na ně byl silně nabroušený. Nakonec jsem ho ale uprosila a Kocomour nám dělal společnost až dlouho do noci. V průběhu večera se objevil Jan Ziny Vávra. Ještě nikdy s námi nehrál básnické hry, a když se tentokrát přidal, docela se zadařilo. Nový člověk vždycky hru obohatí! Zde malá ukázka, leč nejprve malé vysvětlení: Karel nás mučil hudbou Mortona Feldmana, až to bylo k nevydržení, takže se jeho jméno samozřejmě promítlo do her – cituji: „Morton Feldman šílí shůry / lezou na mě divné můry / Andělům na nebi dochází náboje / archanděl Gabriel vyzývá do boje / Kúry na nebi kvílí / andělé z praku střílí / terčem je pražský Hrad / plný bujných ženských vnad / Dneska možná, zítra snad / ukončí to krve smrad / Oboustranně dýka broušená / žena je krajně vzrušená / a ten hlas, ten hlas / ten zní jako zemětřas / Radši půjdu na demošku / vykřičím se na ní trošku / a pak tichý kostelík / už je konec, Bože, dík!“

Den druhý:
Ráno nás Ziny vzal autem na výlet na vzdálené slatě – na Chalupskou slať u Svinných Lad a na Jezerní slať poblíž Kvildy. Ta první byla zamrzlá, že by se na ní dalo bruslit, na druhou jsme se šli podívat z dvoupatrového dřevěného výhledu, protože cesta k ní byla pokrytá hladkým ledem a tudíž téměř neschůdná. V pivovaru na Kvildě jsme se naobědvali – já jsem po mnoha letech zase jednou jedla rajskou skutečně z rajčat – a pak jsme se vrátili k Romanovi. Odpoledne Ziny s Karlem odjeli směr Praha. Místo nich si to přihasil Romanův kamarád Pošťák. Dlouho jsme si povídali o Frantovi Klišíkovi a o filmu Mira Rema na motivy knihy rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Pošťák měl k Frantovi i jeho bratrovi Ondřejovi blízko a tak jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí nejen z jejich života na šumavské samotě, ale i o okolnostech Frantovy nečekané smrti utonutím letos 13. července. A oba jsme se shodli, že Remův film je skvělý a že nejsilnějším momentem v něm je, jak se Ondra s Frantou dohadují, který z nich půjde (umře) jako první. Tehdy jim vycházelo, že Ondra... A ještě na něčem jsme se s Pošťákem shodli: že jsme zvědaví, jak dlouho hodlá z šumavských samotářů žít Aleš Palán. Napsal totiž další knihu - už sám za sebe - a nazval ji Zešílet v divočině. Inu, když má něco úspěch, musí se to holt rozmělnit a táhnout donekonečna, že? Naše pochybnosti o Palánově počínání přerušil příjezd Pošťákova kamaráda Roberta Vachouta ze Strakonic. A protože Pošťák i Robert mají rádi mé i Romanovy básně, udělali jsme jim s Romanem cosi jako „autorské čtení“. Četli jsme své texty otištěné v almanachu nazvaném Dvě minuty od pravdy, který v roce 2024 vydal Vladimír Stibor, a který se válel v Romanově knihovně. Já jsem četla „Suitu pro Mirka Kováříka“, Roman báseň věnovanou Věře Mannaertsové „Na hranici noci a dne“. Když ji dočetl, upozornil nás, že poslední verš „příliš popletený kluzký prstoklad“ vůbec nenapsal a v jeho básni se ocitl nějakým nedopatřením. Zasmáli jsme se tomu, ale to jsme ještě netušili, že stejný verš má na konci své básně „Jeden za druhým“ někdejší nomenklaturní básník Karel Sýs, v almanachu bohužel též přítomný. Objevila jsem to čistě náhodou při ledabylém listování knihou. Ale když jsme se do jeho básně začetli, zdálo se nám, že ani tam tento verš nepatří. A tak jsme si pak dělali legraci i z jiných textů a libovolně k nim verš o prstokladu přidávali – například i k básni Radany Šatánkové „Quo vadis?“ Ten verš byl jaksi bezprizorný, ale zároveň všudypřítomný.

Den třetí:
Pošťák s Robertem dopoledne odjeli a my s Romanem jsme se zaobírali filmem Pokání, který v roce 1984 natočil gruzínský režisér Tengiz Abuladze, a který jsme oba viděli už dříve. Roman ho měl stažený v počítači a tak jsme si pouštěli jednotlivé scény a žasli, jak hrůzné a zároveň nadčasové stále jsou. Krátce po poledni jsem dostala nečekanou sms od Radany, že je na cestě a že skutečně dorazí. Do poslední chvíle nevěděla, jestli se jí podaří přijet. Pro Romana to bylo milé překvapení, alespoň doufám. Velkou část večera jsme pak probírali smysl psaní a tvorby vůbec. Známe to všichni: v určitých etapách života se objeví pochybnosti, zda má naše tvůrčí cesta nějaký význam, nebo zda je pouhým zabíjením času. A jak stárneme, jsou ty pochybnosti stále větší a stále častější. Roman se tím trápil víc než já, bylo to na něm vidět, ani nemusel mluvit. Ale s tím se nedá dělat nic jiného, než to přijmout. A oba jsme ožili, když jsme si vyprávěli, jak vzácné jsou ty chvilky, kdy k nám báseň přichází sama – a jen tehdy, když je nám vesmírná konstelace nakloněna. Není-li, pak není ani báseň. Dala jsem k úvaze otázku, zda Skupina XXVI mohla být také takovou "paralelní polis", o jaké psal v roce 1978 český myslitel a disident Václav Benda; jednalo se o politologicko-společenský koncept, v němž se Benda zabýval organickým vznikáním "nové společenské struktury, která se začala rodit v uměleckých a intelektuálních kruzích jako nástroj vymanění se z totalitního komunistického režimu", jak se píše na Wikipedii - podrobněji zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Paraleln%C3%AD_polis
Roman na mou otázku odpověděl takto: "My jsme stáli stranou jak oficiální literární obce, tak disentu. A nebylo v tom nic vznešeného, spíš bych to označil slovy "z nouze ctnost", protože se o nás nikdo nezajímal. Skutečným disidentem byl asi jen Karel Dachovský, františkán, který nevydržel výslechy StB, pak emigroval do Londýna a vrátil se zpět jako psychická troska. Je však pravdou, že jsme v jistém časovém údobí vyvolali pozornost některých disidentů, konkrétně Marie Ruth Křížkové (byla mluvčí Charty 77 v letech 1983 - 84), Zdeňka Rotrekla, na kterého mě nasměrovala právě Ruth (ve smyslu: můžeš se s nimi vidět, myslím, že je to bezpečné, není to provokace) a Ivy Kotrlé. Podle všech jsme byli, myslím, málo umělecky zdatní a málo radikální. Ivě Kotrlé stačilo, že mi vyšla povídka v Lidové demokracii, a už mě odepsala. Rotrekl mě pak předal (rozuměj: doporučil) o mnoho mírnějšímu Vladimíru Vokolkovi. Několik tajných přednášek o zakázané literatuře pro nás zorganizovala lingvistka Květa Neradová. Na Kabeše mi někdo předal adresu do Celetné. Poslal jsem mu pozvánku do našeho almanachu, kde jsem neprozřetelně oslovil známé i neznámé básníky "milé sestřičky a bratříčkové", a to bylo na Kabeše příliš. Jinak prý uvažoval o účasti. Nutno též zdůraznit, že všichni jmenovaní byli katolíci, vyjma Kabeše, asi. Kromě Skupiny XXVI tu paralelně působila skupina písničkáře Štěpána Filcíka, se kterou pak začala spolupracovat Květa Brožová, to byli takoví sladcí katolíci, mezi nimiž jsem ovšem objevil Josífka Dvořáka, který byl z jiného těsta, a ten pak spolupracoval se Skupinou XXVI. Dále vznikla literární skupina Portál Jirky Krtičky alias Haubera. S ním spolupracovali  a pak se od něj zase distancovali solitéři Pavel Kolmačka, Ewald Murrer a Miroslav Salava a vlastně i M. C. Putna. Společné vystoupení nám dohodl asi v Rubínu odvážný Mirek Kovařík i s představením toho samizdatu, byl už rok 1989. Jirka Hauber usiloval o spojení Portálu a Skupiny XXVI, ale po výběru těch nejlepších. Kdo by to určoval? S tím jsem nemohl souhlasit. Přesto mnozí přijali účast na našem samizdatovém almanachu. Ze starší generace se v něm objevil třeba i F. D. Merth a Ivan Slavík, na ně jsem získal kontakt od Karla Dachovského. To jsme ještě táhli za jeden provaz. Když jsme chystali čtvrtý almanach Skupiny XXVI (vyšly tři samizdaty, 1985, 1987 a 1989, tento měl být datován 1990), už jsme se jen hádali." Leč ani po tomto malém historickém exkurzu jsem neměla v otázce "paralelní polis" ve vztahu ke Skupině XXVI úplně jasno. Každopádně Šestadvacítka nebyla "paralelní" v onom politologicko-společenském smyslu jako "polis" Václava Bendy, ale ve smyslu literárně-lidském snad ano. 

Den čtvrtý - a poslední:
Hned po snídani jsme s Radanou vyrazily na pěší výlet na Horskou Kvildu. Bylo nádherně, Šumava se s námi loučila skutečně skvostným dnem. Jinovatkou pokrytá tráva a jehličí stromů, potůčky pokryté tenkým ledem, prosluněné louky a všude klid a ticho. Jen v hlavě mi zněla Vivaldiho „Zima“ ze Čtvera ročních období… Daly jsme si vynikající oběd v hotelu Rankl a byly natolik spokojené, že jsme se ptaly na ceny pokojů, kdyby tam některá z nás v jiné mimosezóně či předsezóně chtěla na pár dní zakotvit. Žádná láce, ale dvě tři noci by se unesly. Na zpáteční cestě jsme si dopřály odpočinek na jednom turistickém posezení – já jsem si lehla na dřevěný stůl ve snaze narovnat si záda a na chvíli se ponořila do mikrospánku. Probudily mě až hlasy jiných turistů, kteří se k nám blížili po stejné cestě, po níž jsme přišly i my. Vyrazily jsme zpátky k Romanovi a došly krátce před setměním. Ještě jsme u sousedů zahlédly Kocomoura a nově i jeho zrzavého společníka, který okamžitě přilnul k Radaně. Mě už Kocomour ignoroval, jako bychom se nikdy nepotkali. Večer jsem se pustila do smažení topinek ze zbylého chleba, Roman odněkud vyhrabal pár stroužků česneku, zapili jsme to poslední plzní a jedním polotmavým nealkoholickým birellem. A pak ještě na dobrou noc malou sklenkou šumavského bylinného vína, kterým nás podělil Pošťák. Další den jsme vstávaly v pět hodin a prvním ranním autobusem odjely… Roman osiřel.

Foto: Skupina XXVI

Popisky k fotkám:
Foto-titulní: Roman Szpuk marně hledá sníh k odklízení

01 Svatava a Kocomour
02 Kocomourův vegáč
03 Ziny, Karel, Roman a Svatava
04 Mlhy na blatech
05 Karel a Svatava cestou na slať
06 Naučná tabule I.
07 Ziny a Svatava na slati
08 Naučná tabule II.
09 Zamrzlá Chalupská slať
10 Svatava nad rajskou v pivovaru na Kvildě
11 Nad Jezerní slatí
12 Pošťák, Roman, Svatava a Robert
13 Svatava
14 Stínohra – Roman, Radana a Svatava
15-17 Cestou na Horskou Kvildu
18 Kocomour (už apatický)
19 Radana a Zrzoun
20 Svatava a Zrzoun
21 Svatava, Zrzoun a Kocomour
22 Svatava, Radana a Roman
23 Sbohem, Šumavo!