Někdy začátkem podzimu jsem dostala e-mail s dotazem, zda bych byla ochotná zúčastnit se studentského projektu Literární toulky, který vznikl při Ústavu české literatury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jak jsem pochopila, jednalo by se o putování přírodou a v jeho průběhu by se četly básně. Původním záměrem „toulkařů“ bylo procházet se kolem jezera Milada, což je uměle zatopený důl u Ústí nad Labem. S tím u mě ovšem nepochodili. K tomu místu nemám žádný vztah – ani lidský, ani umělecký. Navrhla jsem tedy výlet do Krušných hor, na německou stranu.

Nachází se tam čtrnáct osmitisícovek (Achttausende) – stejně jako v Himálajích. Rozdíl je pouze v tom, že jejich výška přesahuje 8 000 decimetrů, nikoliv metrů. Na každém vrcholu je umístěna cedulka s názvem a údajem o nadmořské výšce krušnohorské „osmitisícovky“ a pro srovnání i té himálajské, jejíž výška v metrech je té „decimetrové“ nejblíže. A mě tahle hra, kterou si Němci vymysleli pro turisty, inspirovala natolik, že jsem každé té „osmitisícovce“ po jejím zdolání věnovala báseň. V roce 2022 tak vznikl cyklus čtrnácti básní nazvaný Smích kostí. Mým záměrem tedy bylo alespoň na pět z nich během jediného dne s „toulkaři“ vystoupit a na každém tom vrcholu přečíst báseň danému místu věnovanou. Nápad se líbil a byl přijat.

Máme sraz v sobotu 1. listopadu 2025 v 10 hodin před nádražím v Teplicích, přičemž dalším zaangažovaným literátem je Patrik Linhart. Už nás čeká pohodlně usazen na schodech před nádrem, blonďaté vlasy sepnuté do růžového culíku, v ruce nezbytné cigárko. Drážďanský autobus nás vyveze až k bývalé cínovecké celnici, obklíčené vietnamskými stánky se vším možným; Patrik už před časem vymyslel pro tato místa označení „vietnamsko-německá hranice“. Od celnice se kousek vracíme, zahýbáme doleva na silnici vedoucí do Fojtovic pod Komáří vížkou a asi po 150 metrech si to namíříme zkratkou přes louky k prvnímu hraničnímu patníku. Tady se poprvé, avšak nikoliv naposled čte z Emila Juliše; „toulkaři“ s sebou mají dvě jeho sbírky – Gordickou hlavu a Hru o smysl. Upozorňuji je na kopec s rozhlednou, který se tyčí na obzoru – Geisingberg 8.238 dm / Dhaulagiri 8.167 m. Tam sice nepůjdeme, neboť bychom si dost zašli, ale báseň jim přečtu.

Pod rozhlednou / Paměť

Zpod staré unavené rozhledny
zdá se i celý svět unavený
a starý

Nic už nezakryje jeho vrásky
lesy jsou plné shrbených stínů
tráva věčně šedá
Přestávají se střídat roční doby
i dějinné epochy

Čas stojí

Pár bláznů vyrývá do zdi
své monogramy
ale není si jisto letopočtem

Napovídám jim
že v štěrbinách mezi cihlami
právě metamorfují kukly
romantismu…

Zbytečně

Odvracejí se
jako bych jim foukala do očí
prach z rozemletých kostí

Usedám tedy stranou
na ohlazený kámen vzpomínek
v který se brzy proměním
A hlavou se nechtěně dotknu
oblohy

Čísi kostnatá ruka prorazí
její klenbu
a smýkne mnou o patu věže

Zaslzím bolestí

Nic už nezakryje mé vrásky
nikdo se nepozastaví
nad mým shrbeným stínem
nikomu nepřijde podivná má pleť
věčně šedá

To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru

Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo

Za námi se zvedá podzimně zbarvený vrch, oranžové modříny se střídají s temně zelenými smrky, linie vrchu je zaoblená a na rozcestníku na křižovatce pod ním je přibitá modrobílá šipka s nápisem 14 x 8000 - neklamné znamení, že nějaká osmitisícovka je na dosah: Fuchshübel 8.138 dm / Manaslu 8.163 m. Je to Liščí vrch a já tu napsala tuhle báseň:

Bolest lišky

Ráno si o mě brousí nůž
aby se prořezalo mlhou

Vstávám z mokrého listí
bosý chlad přede mnou ustupuje
dolů k potoku
Ticho jde lehkým krokem
za ním

Nikde nikdo

První probuzený motýl
otřepává z křídel námrazu
a prolétá mou prázdnou myslí

Dávno mě opustila všechna slova
dávno jsem přestala rozumět
řeči civilizace

Co musím vědět
řekne mi horský vzduch
Voda čekající v prohlubni napajedla
hrst země sebrané na rozcestí
Oheň z dutiny Prométheovy hole

Nemarním své dny
jen marně unikám pohledům
zkušených lovců…
A nic mě ještě nestálo
tolik sil

Ani matná vzpomínka
na vznik světa

Tehdy se život skoro neměnil
pak jsme se ukázali my
a chtěli všemu přijít
na kloub

Přišli jsme na knihtisk
žárovku a spalovací motor
Na strukturu DNA
jádro
i umělou inteligenci

Objevili Ameriku

Ale když přijde žinatá noc
a polije mě černou krví
zase se mi zdá
jak ležím u větrem vyvráceného posedu
a zakouším bolest lišky
kterou postřelili

Klesáme do údolíčka za Rosengrundem, přecházíme Geisingstrasse a dostáváme se k Aschergrabenu. Tady vede po vrstevnici podél plavebního kanálu pohodlná cesta, která si brzy řekne o malé zastavení a četbu z Juliše. Asi po půlhodině uhneme z cesty na pěšinu mírně stoupající vzhůru do lesa, je to zkratka, která nás navede přímo na křižovatku asi 800 metrů pod Scharspitze 8.027 dm / Nanga Parbat 8.125 m. Teď nás konečně čeká delší výstup, jaký k „osmitisícovkám“ patří. Nahoře je plácek se zastřešeným odpočívadlem (Schutzhütte) a před ním relaxují dvě dámy, obklopené smečkou modrookých psů. Byla jsem tu nesčetněkrát, jednou za soumraku, a téměř vždy tu bylo pusto a prázdno, žádní lidé. A napsala jsem tady tuhle báseň či spíše zprvu background k ní:

Soumrak

Jsem na konci cesty…

Někdy se podobala touze
zapsat se do historie
Jindy osamělému ústupu
z přeplněného výsluní

Teď po ní vrávorám
na svou poslední osmitisícovku
s cílem přestat se trápit
stavem světa

Slunce nad lesem po kouscích mizí
rudnoucí nebe se ke mně spouští
po provazech vody
a já vyhlížím nejbližší schutzhütte
která mi nabídne suchou lavici
a místo k přemítání

Je těsně pod vrcholem
a podivně se naklání ke straně
jako by ji to už táhlo do věčnosti
(přitom jí bude asi tolik jako mně)

Vyženu ven překvapený vítr
v tmavém koutě usednu do prázdna
které tu zanechal
a po chvíli zaslechnu
jak někde nade mnou bije srdce
v těle pavouka

Prý si mne pamatuje
prý jsme spolu kdysi chodili
na mouchy!

Dívám se do míst
odkud se ten tlukot ozývá
a vidím
jak i vzduch kolem mě protrhávají
stále ostřejší vzpomínky na to
co znovu přijde

Pokládám na stůl zápisník
škrtám verš za veršem
a s úsměvem se vytrácím z literatury
zlehka a vyrovnaně

Jistý básník měl nutkání
podat svědectví o své existenci
v Mariánském příkopu

Mně postačí vejít bez povšimnutí
do krvavých dveří soumraku
a tiše za sebou zavřít…

Loučíme se s dámami i se psy a pokračujeme dál, teď už po komfortní rovince. Asi po 20 minutách zahýbáme doprava a pak ještě jednou doprava, až po stezce plné vyhřezlých kořenů a kamenů docházíme k malému skalnímu útvaru – Biwak Kuppe 8.285 dm / Makalu 8.485 m. Dokonce je tu vrcholová kniha (Gipfelbuch) a stráží ji bílý trpaslík-pohodář. Nenechá se nějakými „literárními toulkaři“ vůbec rušit. Do knihy se všichni podepisujeme. Vzpomínám si, jak jsem tu byla poprvé, v batůžku cestovní šachy, chvíli jsem je sama se sebou hrála. Bylo úplné bezvětří a ticho, jen někde ve mně zněla hudba…

Rošáda

Něco mezi svítilnou
a cizí planetou
vybíhá ke mně z mlhy
jako věci z minula

Na kusu ploché skály rozkládám
malé cestovní šachy
po rodičích
Jejich stíny si dávají mat
ve vykáceném lese
Maminka pro klid obětuje dámu
otec se nechápavě zasmuší

Černá políčka vypadají ohořele
bílá připomínají hebká trsátka
z lidských kostí…

Jedno opatrně vylomím
a drnknu o stříbrnou strunu
pavučiny

Táhne se od milovaného Haydna
k průsvitnému Pärtovi
ale rozezní se jen vzácně
Za rošády

Jenže král vládnoucí stovky let
poranil se o jediný den
… a věž?
Sotva zavadila o čas
vymezený čekáním na ni
v tichosti svalila se na bok
a zarostla kopřivami –

Tu partii na skále jsem rozehrála
jednoho nelítostného jara
kdy všichni kolem umírali
na stáří na nemoc
Na žal

Teď je už bůhví kolikátý podzim
možná poslední
po hudbě ani slechu
A všude zas červeně křičí mech
až mrazí

Z Biwak Kuppe míří naše kroky k silnici na Altenberg – v „osmitisícovkové“ řeči na Káthmandú. Překračujeme ji a procházíme poloprázdným areálem, kdysi odstavným parkovištěm pro kamiony. To bylo ještě dávno, před Schengenem, kdy se na hranicích, i na těch s východním Německem, precizně kontrolovalo. Btw, kontroluje se zase, i uvnitř Schengenu. Němečtí celníci staví téměř každé neněmecké auto směřující do Německa, někdy i pěší. My jsme se tomuto nepříjemnému zdržení vyhnuli cestou přes cínovecké louky. V areálu je několik budov, v některých bydlí čas od času migranti. Za areálem se napojujeme na turistickou cestu, která nás má dovést k posledním dvěma „osmitisícovkám“, které se dají během jednoho dne stihnout, a k hospůdce Lugsteinbaude, kde máme rezervaci. Vyženu „toulkaře“ na skálu, z níž jsou daleké rozhledy na České Středohoří i na západní část Východního Krušnohoří a na její nejvyšší vrchol Loučná. Skála je Kleiner Lugstein 8.937 dm / K2 8.611 m a právě její výhledy mě inspirovaly k napsání této básně:

U odpočivného kamene

Jak je dnes větrno!

Obzory připlouvají z dálky
jako ztracené plachetnice
bez posádek

Nikdo se v mé blízkosti
nevylodí
Nikdo nebude trčet do kraje

Jen vrtule bílých elektráren
seknou drápem
Na kost promrzlá Loučná
zatouží po mé kůži
z medvěda…

Nahlédnutí živých projevů
neživých věcí
je víc darem než schopností
Ale k stáru oči zrazují

Opotřebovaný sklivec tahá
za chatrnou sítnici
Postranní světlo balancuje
na hraně tmy
Vidění se obrací dovnitř

A tam
u odpočivného kamene
o rozměrech operačního stolu
tiskne se ke mně úzkost ze života
který už nevrhá stín

A kůže z medvěda?

Dám ti ji…

Mířím sice k ledovému jezeru
které svolává své vraky
Ale nebudu ji potřebovat

Potkám-li na břehu Charóna
budu už jen plna údivu pozorovat
jak se skrze mě sype
sněhové peří

A protože už je čas na hospůdku, jdeme nejdřív tam a poslední „osmitisícovku“, tu nejvyšší, si necháváme na pak. Hospůdku zdobí (nebo hyzdí, dle gusta) zvenku spousta trpaslíků a barevných zvířátek, inu Německo! Chvíli hledáme vchod, otevíráme červené dveře a vcházíme do podzimně vyzdobeného lokálu, až nám z těch ozdůbek přechází zrak. V ústrety mi jde servírka se zakrváceným nožem v hlavě (maketou, pochopitelně) a tak jí říkám: „Guten Tag! Wir haben hier Reservation!“ Načež ona mi česky opáčí: „Á, to jste vy, básníci! Mám pro vás vzadu celou jednu místnost…“ Na vysvětlenou: když sem „toulkaři“ ohledně rezervace volali, zjistili že šéfová (ta s tím nožem) je Češka. Napochodujeme do místnosti, usadíme se – a přichází druhá servírka, také Češka, v hlavě zaťatou sekeru (maketu, pochopitelně). Chvíli nad tímhle bizárem kroutíme hlavami a šklebíme se, ale potom nám dojde, že je halloween. Objednáváme si, nejvíc boduje pečená kachna s červeným zelím a knedlíkem, německé pivo teče proudem. Šéfová se mě ptá: „To s vámi jsem mluvila po telefonu?“ Odpovídám, že nikoliv, a ukazuji na hlavní „toulkařku“. Šéfová směrem k ní pronese: „Slyšela jsem tam nějakou moravštinu… Odkud jste?“ Když se dozví, že většina je z Brna, je v sedmém nebi a hrdě prohlásí: „Já jsem původem z Ivančič!“ Vlastenectví je tedy učiněno zadost a ke slovu se hlásí básně – ty Patrikovy ze sbírky Napsáno v trenýrkách. Čte a kdykoliv má v textu nějakou narážku na Německo či němectví, plaše se otočí směrem k baru pamětliv srazu Skupiny XXVI na Komáří vížce (po hřebenech asi 10 km odtud) koncem devadesátých let. Tehdy pouhé texty vyvolaly u personálu hospody takovou nevoli, že nakonec vygradovala v nepřátelství na život a na smrt. Asi po dvou hodinách platíme a odcházíme na poslední „osmitisícovku“, která je od hospůdky vzdálená ani ne 10 minut - Grosser Lugstein 8. 992 dm / Mount Everest 8. 848 m:

Sázení ohně

Stále hledám tu blátivou stezku
vedoucí k pochopení
marnosti…

Říká se
že po pár krocích mizí v hoře
odkud se ozývá pláč
Nikdo neví čí

Kdysi za rozkvětu renesance
v ní havíři sázeli oheň
a jeden z nich se přes plameny
nedostal ven

Od té doby vylétá z nitra hory
samotářský krkavec
na křídlech zbytky fosforu a slídy
Odlamuje z nebe trsy jisker
a vrhá je v kruzích dolů

Trpělivě sleduji jeho kroužení
a zkouším uhodnout
kam se nakonec vydá

Zda vzhůru k pražícímu slunci
které nikdy nezapomnělo
na Ikara
Nebo zpátky tam
kde jsme si kdysi pálili duše
o uhel

On však krouží dál
a nechává mě v nejistotě…

Sázení ohně je dávno minulostí
ale on musel přeletět několik epoch
abychom se prohledali k poznání
že jsme jen my a život
který nás minul

A že projít tou horou se mi podaří
až se naučím mluvit
s mrtvými

Po mně se znovu čte z Emila Juliše. Dostáváme s Patrikem od „toulkařů“, potažmo od brněnské univerzity dárky a padajícím soumrakem se vracíme na Cínovec na autobus. U hotelu České pomezí ještě prosíme nějaké německé turisty o hromadné vyfocení před hotelem. Následuje závěrečné čtení z Emila Juliše a pak už jen autobusem dolů, do Teplic. Patrik část skupiny ukecá na návštěvu Duchcova, kam jede od nádru během dvou minut autobus. Naskakují do něj. Z Duchcova pak dostávám od Patrika jednu potemnělou fotografii (ve fotogalerii pod textem ta poslední), která mluví za vše.

P. S. Jedu vláčkem stanici za Teplice a se mnou jede „toulkařský“ docent, který bydlí na ústecku. Stihne mi prozradit, že „toulkaři“ mají ještě v neděli dopoledne od půl desáté sraz v ústecké knihovně s Václavem Vokolkem… A protože se chystám v neděli ráno jet do Prahy, napadne mě, že se v Ústí na nádru nemůžeme nepotkat. Potkáme se v podchodu. Chci se revanšovat a tak jim věnuji výbor z mé poezie za roky 1977-2022 nazvaný podle jedné z „osmitisícovkových“ básní, které jsem jim den předtím četla - Sázení ohně. „A Václava Vokolka ode mne moc pozdravujte…!“ volám na rozloučenou a spěchám po schodech nahoru na nástupiště, kde už čeká rychlík do Prahy.

(foto: Svatava Antošová a Patrik Linhart)

Popisky:
01 – před nádražím v Teplicích
02 – čtení z Emila Juliše na německých hranicích
03 – před Fuchshübelem – čte Svatava Antošová
04 – čtení z Emila Juliše v Aschergrabenu
05-06 – předávání pivsonů pod Scharspitze
07 – čtení z Emila Juliše pod Scharspitze
08 – na Scharspitze – čte Svatava Antošová
09-15 – na Biwak Kuppe
16-17 – na Kleiner Lugsteinu
18-22 – v hospůdce Lugsteinbaude
23-24 – halloweenské servírky
25 – čtení Patrika Linharta v Lugsteinaude
26 – pod skálou Grosser Lugsteinu – čte Svatava Antošová
27 – pod skálou Grosser Lugsteinu – čtení z Emila Juliše
28 – na Cínovci – poslední čtení z Emila Juliše
29 – noční foto z Duchcova