Poutnický spolek, který se v prosinci 2021 vydal na Křivoklát a na etapy došel v listopadu 2024 až do Ploskovic (podrobněji zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/svatava-antosova/nevite-jak-se-jmenuje-ten-hrad-na-obzoru), konečně vyrazil dál. Odstartoval to mail Boženy Správcové nazvaný „Poutníci – šup z Ploskovic!“ s tímto textem: „Milí. Už bychom měli z těch Ploskovic vypadnout. Po konzultacích s mnohými z vás vyhlašuju pátek 17. října. Uděláš trasu, Tome?“ A bylo vymalováno! Tomáš Holub se po Zdenkovi Pavelkovi ujal plánování tras a skupina se zase dala do pohybu, dodržujíce už striktně systém návaznosti, tentokrát ve složení: Renata Bulvová, Pepa Straka, Martin Vlček, Svatava Antošová a již zmínění Božena a Tomáš.

Sraz je tedy v Ploskovicích, kde poslední výlet se Zdenko Pavelkou končil. Hned na tamním nádraží nás fascinují podzimní barvy okolní vegetace. Objevuji spadané vlašské ořechy, sbírám je a rozdávám ostatním. Všichni louskají, jen Renata mrští každým ořechem o zem. Ozve se křupnutí a ořech je připravený ke konzumaci. Po ořechovém „olovrantu“ míříme k ploskovickému zámku, cestou nám jde naproti Tomáš Holub se svou chrticí. Projdeme zámeckým parkem, kde nás zpovzdálí skenuje páv (chrtice skenuje jej, až ji Tomáš musí přidržet) a doufáme, že má otevřeno zámecká cukrárna. Nemá. Plánem B je nedaleká hospoda – ta právě otevírá. Dáváme někdo bramborovou polévku a pivo, někdo jen kávu nebo čaj. Vše je chutné a cenově vstřícné, obsluha příjemná. Po půlhodině se zvedáme a konečně vyrážíme na určenou trasu směr: Býčkovice – Dolní a Horní Nezly – Kotelice – Jeleč – Sedlo – Levín. Obloha vypadá strašidelně, ale spadne jen pár kapek. Jdeme otevřenou krajinou, za námi na horizontu se rýsuje silueta hradu Hazmburk a kousek vpravo takový „bobánek“, na jehož jméno si nemůžeme vzpomenout. Tomáš pak vygúglí, že je to hrad Košťál. Potkáváme mohutný keř s modrými trnkami, umělecký objekt z větví a starých hadrů a dům s číslem 26. Tam fotím Renatu s Pepou na počest Skupiny XXVI. Božena nám nabízí želé z kdoulí, které nás svou sladkostí neskutečně nakopne.

Silnička se vine mezi loukami, nikde žádný strom a přitom nalézám u krajnice obrovský vlašák zvíci téměř kokosového ořechu. Jako by jej tu někdo vyhodil z jedoucího auta! Když pak pod zříceninou hradu Litýš svačíme, mrštím s ním dle Renatina vzoru o zem a pochutnávám si na něm. Svačíme ve stoje. Není si kam sednout, všude mokro. Pepa Straka si jako jediný dává výšlap na zříceninu, nás ostatní jímá lenora. Když se vrátí, pokračujeme v cestě. Míjíme jakési stavení obklopené velkým zatravněným pozemkem. Na něm stojí dvě nádherné lamy, jedna bílá, druhá do zrz, a stojí jako by připravené na boj – strnulé, hlavy blízko sebe, zahleděné jedna druhé do očí. Nakonec nebojují, jen stojí dál. Bílá se po nás neklidně otočí. Fotíme si je.

Na severním rozcestí pod Sedlem odbočuje zelená značka strmě vzhůru. Krpál, jaký jsem vůbec nečekala. Matně si vzpomínám, že před lety, kdy jsme dělali s básníky z „šestadvacítky“ máchovská putování po hradech, jsme šli po žluté z Liběšic kolem Sedla a váhali, zda to vzít nahoru. Nakonec jsme, pokud se dobře pamatuji, Sedlo „lízli“ jen po jeho úpatí a pokračovali dál – myslím, že právě na Litýš. A udělali jsme tenkrát dobře! I z druhé strany by nás čekal strmý a namáhavý výstup, i když kratší než ten po zelené.

Ale krpál není to nejhorší. Daleko horší je, že vrchol Sedla má ještě asi pět předvrcholů, takže si stejně tolikrát myslíme, že už jsme u cíle. Houby, nejsme. Výstup se zdá být nekonečný, sem tam probleskne mezi stromy úzká vyhlídka, sem tam zajímavá skála. A máme štěstí, že terén je relativně suchý a že nám neujíždí pod nohama. Jdeme každý svým tempem a jsme pěkně rozcouraní. Když jsme konečně nahoře, jsme trochu zklamaní. Stojíme na nevelké plošince obklopené stromy a pokryté žlutým listím, odkud není vidět nikam. Říkám si: proč jsme sem sakra lezli?! Ale Pepa Straka ukazuje rukou kamsi před sebe a ubezpečuje nás, že finální vyhlídka, z které budeme všichni paf, je ještě kousek. Pro tuto chvíli je nám to ale všem jedno, podklesáme únavou, crčí z nás pot a tak usedáme na kmen spadlého stromu a vybalujeme jídlo a pití . Božena dává v plen placatku s echt ostrou jablkovicí. Cvakáme si. Pepa s Renatou objevují plechovou schránku a domnívají se, že je v ní vrcholová kniha. Otevřou ji – a není. Uvnitř je šachová figurka – černý pěšák alias pion. A dává nám šach-mat. Jakmile si nacpeme nácky, přesouváme se na onu poslední vyhlídku a jsme skutečně paf! Nejsem schopná to popsat, ale fotky v galerii na konci článku jistě naše okouzlení a úžas vypovědí. A tady, na tom nejzazším vrcholu Sedla je i vrcholová kniha, a světe zboř se, v prosklené vitríně. Podepisujeme se do ní nejen my, ale i Tomášova chrtice svými zablácenými tlapkami.

A protože čas se už povážlivě nachýlil, uvažujeme o jiné variantě než té původní, která zněla „dojít až do Levína“. Já navrhuji zalomit to do Lovečkovic, odkud jede každou hodinu bus do Ústí nad Labem, odkud se dá dostat v podstatě kamkoliv. Tomáš neprotestuje. Má auto zaparkované v Ploskovicích, kam se pro něj potřebuje vrátit. Matně se rozpomínám, že v Lovečkovicích je snad ta vyhlášená hospoda U Blochina (ne ten sovětský generálmajor a vrchní popravčí v NKVD, ale bývalý ukrajinský fotbalista, fotbalový trenér a politik – pozn. aut.) a svěřuji se s tím Renatě. „A kdys tu byla naposled?“ zeptá se mě. „No, asi před dvaceti lety,“ odpovídám jí. „Aha! Tak to máš asi radost, že sis vůbec vzpomněla, viď?“ A dál se nemůžeme bavit o ničem jiném než o Aloisovi Alzheimerovi blahé paměti...

Docházíme k autobusové točně v Lovečkovicích, kde zrovna stojí bus do Ploskovic. Tomáš zjišťuje, že vyjíždí za 11 minut a tak se loučí. Loučím se i já. Shora z Verneřic už sjíždí bus na německý Bahratal (přes Ústí n. L.) a tak doklusávám na zastávku. Pražáci jdou ještě na závěrečné posezení v lovečkovické hospůdce. Co se děje tam, o tom už nemám žádné svědectví. Jen jsme se cestou ještě stihli domluvit, že příště vyrazíme z Lovečkovic přes Levín do Úštěka. Termín je zatím ve hvězdách.

P. S. Hospoda U Blochina mi ale nedává spát, takže si ji vygúglím a ejhle! Ona je o kousek dál, v Chudoslavicích. Hned v úterý se tam vydávám a hospodu dokumentuji. Leč: ten věhlasný nápis už zmizel, přestože internetový vyhledávač ji podle něj najde. Inu, uteklo hodně vody. Zpátky to beru přes Trojhoru, kterou jsem dosud nestihla zdolat. Trochu mě zaskočí náročný výstup po skále, ale na vrchol to nakonec dám – a výhledy z něj stojí za to!!

(Titulní foto Martin Vlček, ostatní Svatava Antošová a Renata Bulvová)

Popisky k fotkám:

Foto titulní: Pepa Straka, Božena Správcová, Svatava Antošová, Renata Bulvová, Martin Vlček a v pozadí Tomáš Holub
Foto1: Pepa Straka, Božena Správcová a Renata Bulvová před nádražím v Ploskovicích
Foto2-3: v areálu ploskovického zámku
Foto4: v ploskovické hospůdce
Foto5: Renata Bulvová a Pepa Straka – pocta Skupině XXVI
Foto6: Tomáš Holub a Božena Správcová – focení keře trnky
Foto7: umělecký objekt
Foto8: výhled na hrad Hazmburk
Foto9: Martin Vlček, Tomáš Holub a Božena Správcová – svačina pod Litýšem
Foto10: Pepa Straka obdivuje bedlu jedlou
Foto11: lamy v bojovém postoji
Foto12: Pepa Straka na čekané
Foto13: stoupání na Sedlo
Foto14: Renata Bulvová a Božena Správcová na jednom z předvrcholů
Foto15: skalní panna Renata Bulvová
Foto16: Pepa Straka, Tomáš Holub s chrticí a Božena Správcová na Sedle
Foto17: Pepa Straka, Tomáš Holub s chrticí a Svatava Antošová na Sedle
Foto18: Pepa Straka a Renata Bulvová v údivu nad pionem
Foto19: Renata Bulvová a Pepa Straka u menhiru, či smírčího kříže?
Foto20: zadní strana menhiru, či smírčího kříže?
Foto21: Pepa Straka, Tomáš Holub a Renata Bulvová na finální vyhlídce Sedla
Foto22-24: výhledy z finální vyhlídky
Foto25: Božena Správcová, Tomáš Holub, Martin Vlček a Pepa Straka
Foto26: Renata Bulvová nad vrcholovou knihou, nad ní Božena Správcová
Foto27: Pepa Straka se zvěčňuje do vrcholové knihy
Foto28: naše podpisy ve vrcholové knize včetně tlapek chrtice
Foto29: naučná cedule
Foto30: hospoda v Chudoslavicích (kdysi U Blochina)
Foto31: na obzoru Trojhora
Foto32: rozcestí před výstupem na ni
Foto33: vzhůru po skále
Foto34: výhled z Trojhory na Třebušín a hrad Kalich
Foto35: výhled z Trojhory na vysílač na Bukové hoře
Foto36: výhled z Trojhory na Sedlo