Mají malé středoevropské národy šanci přežít ve svých národních státech geopolitický chaos, který se valí ze všech stran? Podaří se jim udržet své hranice a zabránit, aby přišly o svou státnost? Existuje stále ještě plán Jevgenije Primakova (předseda vlády Ruské federace v letech 1998-1999) použít Slovensko jako klín směrem na západ? A vědí vůbec politické elity států střední Evropy a jejich voliči, kdo jsou, kam chtějí jít a jakou roli hodlají ve světě hrát? Těmito úvahami se zabývá bývalá slovenská diplomatka a politička Magda Vašáryová v knižním rozhovoru, který s ní vede novinář a šéfredaktor deníku Právo Petr Šabata. Pod názvem Než zmizím jej v roce 2025 vydalo pražské nakladatelství Bourdon.

Ale začněme odjinud. Když v listopadu 1983 vyšel ve francouzské revui Le Débat esej Milana Kundery „Un Occident kidnappé ou la tragédie de l´Europe centrale“ (Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy; česky knižně Atlantis 2023), snažil se jím jeho autor západní kulturní veřejnosti nastínit něco, co se jí postupně vytratilo ze zorného pole: že totiž Evropa po druhé světové válce dopustila, aby jedna její část, a to Evropa střední, zmizela z mapy Západu a byla unesena na Východ. Co vlastně je střední Evropa?, ptá se Kundera a odpovídá si, že „nejisté území malých národů mezi Ruskem a Německem.“ A co je malý národ? „Malý národ je takový, jehož existence může být v kteroukoli chvíli zpochybněna, který může zmizet a který to ví.“ Číst Kunderův esej nyní, po dvaačtyřiceti letech od jeho napsání a tedy v nových souvislostech, vyvolává pochybnosti, zda to národy střední Evropy skutečně vědí a zda si jsou hrozby svého zániku vůbec vědomy. Tyto pochybnosti má i Magda Vašáryová. Nesoustředí se však pouze na ruskou hrozbu jako Kundera čili na nový únos Západu, ale uvádí i příklady z historie, kdy tyto malé národy měly také tendenci posouvat hranice svých států na úkor sousedů a zabírat jejich území.

Za největší nebezpečí pak považuje nacionalismus a jeho oprašování. To se týká zejména Polska a Maďarska. Už nenosíme ve své paměti, jakou velmocí byla polsko-litevská unie, která sahala od Baltského až k Černému moři, a že mnohonárodnostní Uherské království s maďarskou hegemonií zahrnovalo Slovensko, části Rumunska, Rakouska, Polska, Ukrajiny, Srbska, Chorvatska a Slovinska. A protože kulturní kódy, které se v minulosti vytvořily, v národech zůstávají, jsme dnes svědky, že jak v Polsku, tak v Maďarsku se znovu hlásí o slovo imperiální logika. Ta se poprvé naplno projevila už při vzniku Československa, kdy obě tyto země byly proti. Vašáryová je dodnes přesvědčena, že první republika byla pro Slovensko záchranou, neboť: „V roce 1938 existovala tajná dohoda mezi Poláky a Maďary o společných hranicích. […] Chtěli si rozdělit Slovensko napůl – s hranicí někde v Nízkých Tatrách. […] To znamená, že Češi Slováky zachránili nejenom před maďarizací, ale i před polským nacionalismem, který je možná ještě silnější než ten z jihu.“

Když se však společný stát Čechů a Slováků nakonec rozpadl, Polákům brzy došlo, jak důležité je podpořit Slovensko při vstupu do NATO, kde se s ním tak trochu nepočítalo. A pamětlivi svých dějin a konfliktů s rozpínavým východním sousedem, uvědomili si, že zůstane-li Slovensko osamocené a bez mezinárodní ochrany, mohlo by slovy Vašáryové„skončit jako Bělorusko a na česko-slovenské hranici by pak vzniklo druhé Podněstří.“ Byly tyto obavy přehnané? Po napadení Ukrajiny Ruskem se ukázalo, že nikoliv. A Poláci jsou ti, kteří si to jasně uvědomují – i přes všechny své vnitropolitické rozpory. Ze zkušenosti vědí, že v prostoru mezi Německem a Ruskem, kde je jim dáno existovat, musí dělat takovou strategickou politiku, aby dokázali přežít. A zatím ji dělají, i když to momentálně znamená odklon od střední Evropy, protože ani Česko, ani Slovensko, ani Maďarsko pro ně nejsou v otázce bezpečnosti důvěryhodnými partnery.

Maďaři se vidí jinak. Po Trianonu jen naříkají na svůj osud a hrají si na oběti, které státy Dohody po první světové válce připravily o území a vnutily jim současné hranice. Při opatrném naťuknutí Vašáryové, „zda se někdy stoprocentně potvrdí, že Orbán poslal maďarskou armádu na hranici s Ukrajinou těsně před invazí ruské armády v roce 2022“, z čehož vyplývá, že Maďarsko by si dělalo nároky na ukrajinské území, musí čtenáře nutně mrazit. Ale i Slováci mají máslo na hlavě: za druhé světové války obsadili po boku hitlerovských vojsk část Ukrajiny až k Azovskému moři – a na Slovensku se o tom na všech úrovních, i uvnitř rodin, mlčí. Vašáryová to dokládá náhodným nálezem dopisu v pozůstalosti své maminky, který psala manželovi na frontu na Ukrajinu. A paní Magda nemohla pochopit, proč se o svém narukování na Ukrajinu otec doma nikdy ani slovem nezmínil. A my Češi? My Češi pijeme dál bezstarostně pivo, rostou nám z něj břicha a jak můžeme, tak zalezeme na své chatičky a zahrádky, rozděláme oheň a představujeme si, věrni své trampské tradici, že hledíme kamsi do prérie… Jistě, jedná se o nadsázku, ale kdo z nás je alespoň trochu schopen sebereflexe, musí se zastydět. Oč nám jde? Vážně jen o pohodlí?

V této souvislosti se jí Petr Šabata nemůže nezeptat, jestli je za dané situace možná obnova spolupráce na půdorysu V4. Paní Magda si myslí že ano a připomíná ideu Václava Havla, že spolupráce Poláků, Maďarů, Slováků a Čechů je nutná, ne-li přímo nezbytná. (A vývoj po pádu Viktora Orbána jí v tom dává za pravdu – pozn. aut.) A je o to nutnější a nezbytnější nyní, kdy hrozí, že s nacionalisty a populisty vylezou opět na světlo dějinní kostlivci. Národy, které si to nepřipouštějí, protože se svou historií přestaly zabývat a o jejích paralelách s dneškem nechtějí nic slyšet, dopadnou podle ní jako mankurti v románu Stanice Bouřná: Den delší než století  kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova. A vysvětluje, že mankurti byli lidé, „které chtěli kočovníci ovládnout, oholili jim proto hlavu, na ni natáhli syrovou velbloudí kůži a vystavili ji slunci. Kůže se začala smršťovat a bolest hlavy zničila zajatci paměť, vědomí, emoce i identitu. Stal se ovladatelným otrokem.“

Vašáryová je natolik zkušená diplomatka a politička, aby věděla, že dělat si iluze o naší budoucnosti, přestanou-li platit úmluvy o nedotknutelnosti hranic, je naivní a bláhové. Pokud se střední Evropě nepodaří semknout tváří v tvář novým bezpečnostním hrozbám, zanikne, anebo se promění v loutku silnějších hráčů. „Jsme v bezprostředním fyzickém ohrožení,“ varuje Magda Vašáryová a myslí to naprosto vážně.