Viděl nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, v kalifornské samoobsluze nakupoval s Waltem Whitmanem, kráčel po nábřežích doků s konzervovanými banány a usedl v obrovském stínu jihopacifické lokomotivy, aby se podíval na západ slunce nad škatulemi vršků a plakal, zažil osvícení u Satherovy brány, v Paříži navštívil Père Lachaise, aby vyhledal Apollinairovy pozůstatky, o každém, kdo ho neznal, prohlašoval, že je ignu, za realitou seřazovacího nádraží v San José se bezútěšně toulal před továrnou na tanky, potichu vcházel do ložnic a lehal si mezi ženicha a nevěstu, básník byl pro něj kněz...

Tolik letmé připomenutí amerického beatnika Allena Ginsberga, jehož 100. výročí narození si svět připomněl 3. června 2026. Magazín UNI mu věnoval celé číslo, v Božské lahvici v Praze se 8. června sešla hrstka těch, pro něž něco znamenal. Byla jsem mezi nimi. Už na samém začátku večera však leckoho z přítomných dokázaly rozladit řeči Petra Onufera z nakladatelství Argo o tom, jak mizerně uměl překladatel Jan Zábrana anglicky a jaké lapsy v překladu Ginsbergova "Kvílení" nasekal - včetně samotného názvu, neboť anglické "howl" není kvílení, ale vytí, a to je sakra rozdíl. Překladatel a osobní přítel Allena Ginsberga Josef Rauvolf a spisovatel Jáchym Topol sice přikyvovali, ale ve mně sílil pocit, že tohle by bylo spíš na odbornou debatu mezi překladateli, a ne téma pro vzpomínkový večer ke 100. výročí. (Znám podobné situace, kdy se po mrtvém autorovi či překladateli vozí nějaký kritik nebo editor, ale za jeho života na to neměl koule, a nemám takové chvíle ráda.)

Když pominu Onuferovy píárové řeči, neboť on v Argu řídí edici angloamerických básníků, v níž Ginsberg postupně vychází, tak od Rauvolfa a Topola jsme se dozvěděli podstatnou věc, na kterou jsme ovlivněni silou Ginsbergových básní už skoro zapomněli: že totiž on i další beatnici vyrostli ve velké básníky světového významu z naprosto příšerných sociálních podmínek a v podstatě z pologangsterského světa. Přesto v těchto podmínkách dokázali tvořit a zanechat tu dílo, které oslovuje další a další generace. Co na jubilejní večer skutečně patřilo, byla autentická nahrávka Ginsbergova hlasu, kdy zpíval báseň-píseň, kterou složil v letadle, když letěl na pohřeb svého otce. Ovšem stále někdo bránil Pepovi Rauvolfovi, aby ji ze svého laptopu pustil, stále na ni nebyla ta pravá chvíle, píárové řeči byly důležitější. No nic. Alespoň na konec zazněla, ale to až po mé hlasité urgenci. Upřímně - raději bych si takových autentických nahrávek poslechla víc (a že Pepa Rauvolf měl v laptopu i další, tím si jsem skoro jistá), než stále dokola poslouchat, jak komplikované je Ginsberga vydávat a jak málo se prodává. Ale dost keců. Dávám slovo Allenovi a jeho méně známé, neprofláklé básni, kterou napsal v Praze 24. února 1965:

Allen Ginsberg
Labutí jezero

Dirigent těžce oddechuje do bílého kníru,
hlavou se mu honí tramvaje a fotografie
Kanapíčkového domova z 30. let,
zatímco bezmyšlenkovitě mává taktovkou.
Komunističtí hoši z Pražského baletu mají žluté trikoty
a široce třeští oči, hrdina dělá piruety bílými stehny
a pózuje uprostřed scény; v orchestru
sedí stovky starců s bílými
kravatami a hnědými violami (jeden překrásný mladík
má housle), smyčce bzučí Čajkovského Labutí jezero
a šumí potlesk z pozlacených lóží plných manželek
socialistických inženýrů; zní žestě,
jejich dunivý hlas, a brnknutí bas, začíná
Valčík & naše srdce roztávají, když všechny dívky
vyrazí vpřed a tančí v řadě s chlapci - 
Shelley, o tuhle radost jsi přišel! - dlouhé ruce
se ohýbají k melancholické hudbě - připadám si
jak starý básník z šedovlasých let kolem roku 1880,
sedím v první řadě a pozoruji Šaška,
jak lenoší na forbíně nebo jak vede řadu tanečníků,
radostně vyskakuje a zvedá paty k vesmíru rudých očí.

Přeložil Jan Zábrana
vyšlo ve sbírce Allen Ginsberg: Kvílení (Odeon, 1990)