Tuhle otázku jsme si s Pepou Strakou kladli, když jsme spolu v květnu tohoto roku vyrazili poprvé do Berlína - tedy kladla jsem si ji spíš já, protože pro Pepu Berlín žádným Babylonem, rozuměj: bludištěm, není; zná ho dobře. Ale na mysl se vkrádá ještě jiná paralela a to s německým seriálem Babylon Berlín, který běžel na ČT a jehož děj se odehrává v letech 1929-1933, čili v období Výmarské republiky, a je dost děsivý. Metaforu starověkého města Babylonu, jehož obyvatelé se podle knihy Genesis po potopě rozhodli postavit věž sahající až do nebe a byli za to bohem potrestáni změtením jazyků, lze použít i dnes, i když v poněkud soft podobě: Berlín sice je mnohojazyčný, ale nevím, jestli lze mluvit o božím trestu... 

Naším, resp. mým cílem byl tehdy hrob Marléne Dietrich na hřbitůvku v Schönebergu, kam mě Pepa úspěšně dovedl, a kde ob hrob objevil místo posledního odpočinku světoznámého fotografa Helmuta Newtona - a já zase o kus dál hrob Marléniny matky, Josefine von Losch. A ačkoliv jsme si celou cestu povídali, slyšela jsem za našimi slovy ještě třetí hlas, který mluvil jakýmsi neznámým jazykem. Později mi došlo, že to k nám mluví duch tohoto města (der Geist dieser Stadt). Jak jsem pochopila, Pepa s tím už svou zkušenost měl, ale mně se to stalo poprvé. Žádné jiné město, které jsem kdy navštívila, ke mně takto nepromlouvalo. A Berlín promlouval naléhavě... Tahle jeho "hlasová alchymie" ve mně vyvolávala obrazy z historie a zároveň dráždila mou fantazii. Poznamenala jsem si malý background k příští básni: "Dívka se sklání nad polévkou z tuřínu / a představuje si že na její hladině pluje svět / že pluje pomalu s lehkým pohupováním od jednoho / okraje talíře ke druhému a zpátky podobný oku / mastné skvrny do níž stačí zabořit lžíci a rozplyne se / hltavě polyká řídká sousta aby stihla ujíst co se dá / z bídy prvních poválečných let nevnímá jejich chuť / je ráda že se trochu zasytí ach můj světe pomyslí si / když je talíř prázdný jak snadné by tě bylo zničit / střepiny století které přišlo o rozum smete ze stolu / vykartáčuje uniformu po otci a uloží ji do truhly / ze zdi stržený krucifix vrátí na jeho původní místo / soška na kříži má ulomenou nohu a trnová koruna / sotva drží můj bože povzdechne si dny křesťanství / se zdají být sečteny..." 

Naše druhá cesta se uskutečnila v září - cíle byly tentokrát dva: rodný dům Marléne Dietrich, který jsme v květnu o chlup minuli, aniž jsme si to uvědomili, a bar Neues Ufer, kam chodili David Bowie a Iggy Pop. Nejdřív jsme ale prošli rozlehlou a úchvatnou zahrádkářskou kolonii, v níž se der Geist dieser Stadt začal šeptem ozývat, aby pak zesílil u hvězdárny (Sternwarte - nádherné slovo: čekání na hvězdy!) a naplno promlouval znovu v ulicích Schönebergu. Po nějaké době jsme si s Pepou všimli, že jdeme vždycky po té straně ulice, kde je na domech sudé číslování, takže jsme neustále naráželi na číslo 26 (sic!) - a vždycky s údivem a se slovy: "Podívej, už zase!" Než nás napadlo pořídit z těchto setkání se "šestadvacíkou" fotodokumentaci, hezkou řádku jsme jich přešli.

Geburtshaus der Marléne Dietrich jsme našli bez problémů, ale jako na potvoru byl obložený lešením, takže i vyfotit pod ním skrytou památeční ceduli a ještě mě pod ní, dalo dost práce; musela jsem se pověsit na lešení a tak tak jsem to vydržela, než Pepa zmáčkl spoušť foťáku. Bar Neues Ufer bych zařadila do sféry patafyziky. Měl mít otevřeno od 17 hodin, ale bylo už skoro 18 hodin a uvnitř tma a nikde nikdo. Z papíru přilepeného zevnitř na skle jsme vyčetli pouze to, že aktuální otevírací dobu najdeme na internetu. Když jsem ji pak vygooglila, dozvěděla jsem se, že mívají otevřeno v neděli a v úterý (my jsme tam byli v sobotu), ale ani to nebylo jisté. Panečku! Taková otevírací doba by slušela tak akorát Cimrmanově Hospodě na mýtince, než legendárnímu baru v Berlíně. Jako by se báli, že jim tam budou chodit lidi... Pepa to komentoval lakonicky, že je vidět, že lokál je nespíš v úpadku. Ale ať už je tu v úpadku cokoliv, já vím, že sem budu jezdit tak dlouho, dokud nepochopím, co se mi Berlín snaží říct - nebo dokud jeho hlas nadobro neutichne.