Když před dvěma lety skončily pravidelné srazy Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách, dostalo několik z nás nápad využít ten první adventní víkend jinak – navštívit v Liberci Šárku Hromádkovou, která k příchovickým srazům neodmyslitelně patřila. Letos jsme se za ní vydali opět a založili tak novou adventní tradici, v které bychom rádi pokračovali i v dalších letech. Z Prahy jeli Lída Hlinková, Roman Szpuk a Karel Beneš, z Teplic moje maličkost a v průběhu dne se přidal i Liberečák Vojta Malý. Pár dní před tím napadlo všude dost sněhu, jak měla příroda v tu dobu po celých 40 let našich příchovických setkávání ve zvyku, takže vše bylo, jak má být.

V rychlíku z Ústí nad Labem do Liberce je plno rušivých zvuků. Lidé si teď zvykli, že jakmile nastoupí do vlaku, pustí si na chytrých mobilech nějaký pitomý film nebo seriál, kde dialogy nahrazují exaltované výkřiky a hysterické výlevy. A nepustí si to sobě do sluchátek, ale do okolního prostoru. Nemají to sice úplně nahlas, ale když se těch mobilů sejde víc a útočí na člověka ze všech stran, zvuk se slije v jakýsi jednolitý kvadrofonní pištivý blábol. Snažím se vyhlížet do krajiny a neminout siluetu zříceniny hradu Vrabinec, kam jsme asi před dvaceti lety vyšplhali s Pavlem Kukalem a Karlem Benešem v rámci našich putování po máchovských hradech; tehdy jsme ještě byli v plné síle, dnes je to už jen nostalgická vzpomínka. Vrabinec se mihne za oknem a já pochopím, že si před pištivými bláboly musím vystavět pevnější a trvalejší hradbu. A tak se začtu do knížky, kterou mám s sebou – Martin M. Šimečka: Výjimečný stav. Je o současné podobě fašismu, který se dere z příšeří, kde celá desetiletí vyčkával, znovu na světlo. A netýká se to jen Slovenska, ale i jiných zemí západní civilizace. Čtu si zrovna pasáž, kde Šimečka píše o krádeži jazyka, která je pro fašisty charakteristická – stejně jako byla charakteristická pro komunisty. Ta krádež spočívá v zrcadlení slov. Fašisté používají stejná slova jako my, ale v opačném významu -vykradou jejich původní obsah. Podobá se to hře na „opakovacího osla“: jeden něco řekne a druhý to po něm zopakuje a tak pořád dokola. Vyhrává ten, kdo začal opakovat jako první. V současné praxi to vypadá asi takhle - cituji: „My řekneme: ,Jste fašisté’, a oni opakují: ,Jste fašisté (liberální).‘ My řekneme: ,Ničíte demokracii’, a oni opakují: ,Ničíte demokracii’. A tak pořád dokola. Dokonce to zašlo tak daleko, že ministryně kultury (Martina Šimkovičová – pozn. S. A.), která je výkladní skříní fašismu, o sobě prohlásí: ,Já jsem ta skutečná liberálka’.“ Uvažování nad krádeží jazyka mě obrní před vpádem blábolů z chytrých mobilů do mé mysli. Nic veselejšího v dané chvíli k dispozici nemám. Ale to ještě nevím, co mě ohledně krádeže jazyka za pár hodin čeká...

Vlak přijíždí do Liberce už v půl desáté, tak se vydávám hned do Nových Vratislavic k Šárce. Připravujeme zatím malé pohoštění – respektive já, Šárka mě s přehledem diriguje. Asi v půl dvanácté se jako velká voda dovnitř vhrnou ostatní. Karel nám okamžitě, jakmile se usadí na židli, pustí ze svého chytrého mobilu (sic!) rozhovor, který vedou dva neidentifikovaní jedinci (on a ona) o Skupině XXVI. Od začátku to působí divně. Z úst se jim řine spousta nesmyslů, i název Skupiny mají špatně, komolí Romanovo příjmení… Ve chvíli, kdy si všimnu, že používají sesumírované věty, které jsme kdysi kdesi řekli nebo napsali my, a že je používají jako svá vlastní vyjádření čili že nám je ukradli, mám jasno: je to výplod umělé inteligence, kterou nazývám „umělá pizda“! Karlovi svítí oči nadšením a ani nezkusí zatloukat; vybalí, že je to opravdu ona – AI neboli Ája, jak ji nazývá filosof Václav Bělohradský. Roman se hurónsky směje, ale já jsem vytočená. Při představě, že tenhle canc někdo vezme jako bernou minci a bude z toho čerpat fakta pro jiný text či studentskou práci, mě jímá hrůza.

Aplikace NotebookLM

Šárka nám rozdává dárky – pro každého sůl do koupele s jinou vůní, Roman ji obdarovává svou nejnovější sbírkou Sosny, já hand made mýdly a taky solí do koupele (vše v konvalinkové vůni). Co se té soli týče, zapomněla jsem, že nemá vanu, jen sprchový kout. Ach jo! Když se blíží třináctá hodina, zvedáme se a jdeme na tramvaj. Tři zastávky odtud nám Šárka zamluvila stůl ve vyhlášené restauraci Zámecká konírna. Vystupujeme u vratislavického kostela a jdeme kousek zpátky kolem úřadu zdejšího městského obvodu, před jehož budovou nás fascinuje ne jeden nazdobený vánoční strom, ale jejich hustý les – doslova. Pak vcházíme do Konírny, krátce po nás Vojta Malý, a číšník nás všechny usazuje ke kulatému stolu, pod jehož skleněnou deskou zeje hluboká, matně nasvícená studna.

První si jí všimne Lída. Ze studny musí jít nějaké magnetické vlny, protože když položím na desku fotoaparát (přesněji: chytrý mobil s foťákem), začne se sám od sebe na desce točit dokola a vůbec se mu nechce přestat. Zíráme jak opaření na nevysvětlitelný fyzikální jev. Objednáváme si jídlo a pití, vévodí guláš a svijanské pivo. Pak nějak mimoděk pronesu směrem k Lídě, že se mi večer nechce jet zase zpátky do Teplic (do Tepláků – jak by řekla Radana Šatánková) a že mám zjištěno, že v Konírně se dá i přespat. Lídu ta myšlenka nadchne, taky se jí nechce ještě týž den vracet. Jdu tedy vysondovat, zda mají volný pokoj. Mají a cena pro dvě osoby je přijatelná. Tak si ještě bereme s Lídou čas na rozmyšlenou, ale v podstatě jsme rozhodnuté. Vytratíme se na chvíli ven, abychom našly nějakou Večerku a dokoupily zásoby na večer a na ráno, protože nocleh je bez snídaně. Za restaurací je velký zasněžený park a o kus dál jede naplno adventní program (dětské zpívánky, prodejní stánky se vším možným). Všude je plno lidí. Prodereme se k silnici a dole u mostu přes Lužickou Nisu zahlédneme červeně svítit název VEČERKA. Po nákupu se jdeme ještě krátce projít po okolí. Vystoupáme mezi domky do mírného vrchu – a tam se nám otevře nečekaný podvečerní výhled na Ještěd. Vylezl z mraků a prosvětlené pozadí za ním dává televiznímu vysílači na jeho zasněženém vrcholu impozantní vzhled. Neodolám a fotím. A předpovídám, že další den se vyčasí úplně. Ale možná je to jen přání, které je otcem myšlenky.

Uděláme s Lídou malý okruh a vracíme se do Konírny. Šárka je veselá. Vojta jí koupil panáka griotky a tak jí trochu hoří tváře. Po chvíli Lídu napadne, abychom každý promluvili trochu víc o sobě, o tom, co jsme v posledních letech prožívali nebo co nás potkalo. Začíná Vojta, já mám být poslední – a tiše doufám, že na mě z nějakého důvodu nedojde. Uvidíme. Nerada totiž o sobě mluvím a už vůbec ne před „plénem“, byť sestává z přátel. Spása přichází jako na zavolanou. Když přebere štafetu Roman, objeví se číšník a upozorní nás, že od 18 hodin je na náš stůl další rezervace. Takže platíme, já s Lídou i za pokoj. Rychle se ubytujeme, já se zbavím batohu a pak se všichni přesouváme zpátky k bytu Šárky. Roman s Karlem odjíždějí až ve 20 hodin, tak máme ještě čas se užít. Šárka je ráda, že jsme s ní tentokrát až do večera – loni jsme se zvedali dřív. Po chvíli ale zjistí, že se jí rozbil invalidní vozík – vypadly z něj dva šrouby a opěradlo nedrží vzpřímené. Což znamená, že ani Šárka na něm nemůže sedět rovně, ale jen v pololeže. Snažíme se jí to aspoň provizorně opravit a Vojta slibuje, že jí sem v pondělí pošle nějakého servisního technika. Z provizória se nakonec jeví jako nejlepší tvrdý polštář, který jí dáme za záda. Ale je už čas odejít, Roman je stále nervóznější, že nestihne autobus do Prahy. Vyprovázíme kluky k tramvajové stanici a loučíme se. Roman mi pak píše do mailu, že „Vojta by rád ještě zachlastal, chtěl nám před odjezdem koupit frt'ana, Kájovi vnutil alespoň malé pivo.“ A pak ještě přizná něco, co jsem na něm od jeho příjezdu pozorovala: „Celou sobotu mi bylo mizerně, u Šárky v poledne od srdce, raději jsem nikomu z vás nic neříkal, v hospodě to bylo chvíli dobré, pak znovu.“ Ani Lída se necítí nejlíp. Chce zůstat co nejdéle na vzduchu, je jí špatně od žaludku – patrně po přesmažených bramboráčcích, které si dala k obědu. Tak se ještě dlouho procházíme v zasněženém parku za Konírnou. Adventní slavnosti už skončily a park je plný mileneckých dvojic. Cestičky jsou umrzlé, kloužeme po nich dál a dál do noci…

Bledé ráno k nám přichází skrze těžké závěsy. Roztáhnu je a uvnitř na okně spatřím tři berušky – dvě jsou mrtvé, jedna živá. Vyhlédnu z okna ven a zdá se mi, že nebe světlí a že chatrné mraky se později protrhají úplně. Lída můj optimismus nesdílí. Po deváté z ubytování odcházíme a jedeme tramvají do centra Liberce s tím, že se courneme předvánočním městem a po poledni odjedeme, každá svým směrem. Zatáhnu Lídu do legendárního knihkupectví U Fryče – vrhám se k regálku s poezií, Lída zatím hledá něco pedagogického. Objevuji výbor z básní Vladimíra Mikeše: Odkud to přichází?, který vydal v roce 2021 ostravský Protimluv a rázem je můj hlad po poezii uspokojen Kupuji. Lída nenajde, co potřebuje, a tak vycházíme zase do ulic. Na náměstí před radnicí stojí obrovský světelný kolotoč a nezbytné stánky se vším možným. Taky jedna na modro natřená dřevěná budka s nápisem NÁŠ JEŽÍŠEK. No, mobilní WC to asi nebude... Trhají se mraky, vylézá sluníčko. Lída nemá stání a přemlouvá mě na výšlap na Ještěd. Nemám boty do sněhu a na zádech mám těžší batoh, tak odmítám. Lída je nalehko, jen přepásána brašničkou s tím nejnutnějším. Tak jdeme každá jinam – já na oběd do obchodního centra Plaza, Lída tramvají do Horního Hanychova. V půl jedné pak sedám na rychlík domů. Kolem trati, po níž jedu, se válí čistá bílá mlha a nad ní občas probleskne sluneční kotouč. Je mi jasné, že šla-li skutečně Lída až na Ještěd, musí být nad inverzí a mít krásné rozhledy. Ptám se jí v esemesce, odpovídá, že ano, že je nahoře. Já po zbytek cesty ve vlaku přemítám o té naší partě básníků – o Skupině XXVI. Uvažuju, jestli se o nás dá říct, že jsme také takovou „paralelní polis“, o jaké píše ve své knize Výjimečný stav Martin M. Šimečka. Myslím, že jsme se sice takhle nikdy nenazvali, ale určité atributy „paralelní polis“, nikoli však její striktní pravidla, která Šimečka zmiňuje, naše uskupení mělo. Otcem „paralelní polis“ je český filosof Václav Benda díky svému stejnojmennému eseji. Bendovi šlo o vytvoření paralelních struktur nezávislých na tehdejší komunistické moci, nám šlo o otevřené společenství stojící stranou jakékoliv moci. Jak paralelní polis, tak otevřené společenství může začít vytvářet každý jedinec, který tuto potřebu pocítí. Šimečka píše: „Vytvářím ji, když jdu do divadla, na demonstraci nebo na veřejnou debatu, kde se spolu baví lidé, kteří mají moji důvěru; vytvářím ji rozhovory s přáteli, posíláním peněz na sbírky, vytvářím ji dokonce i tehdy, když jdu do hospody, o které vím, že tam chodívají obyvatelé mé polis. Vytvářím ji i úplně o samotě, když čtu knihy, které napsali autoři mé polis.“ Nebo mého společenství, chce se dodat.

Foto: Skupina XXVI

Popisky k fotkám:

Foto-titulní:Vojta Malý, Karel Beneš, Šárka Hromádková, Lída Hlinková, Svatava Antošová a Roman Szpuk
Foto 01: Šárka u prostřeného stolu
Foto 02: Šárka, Lída a Roman
Foto 03: Karel, Šárka a Roman
Foto 04: Karel
Foto 05: les vánočních stromků před úřadem
Foto 06: Lída, Svatava a vpředu Roman se Šárkou
Foto 07: Vojta, Karel, Šárka a Roman
Foto 08: Šárka, Roman a Lída
Foto 09: Svatava, Roman (zády), Šárka a Vojta
Foto 10: Vojta (zády), Šárka, Roman, Lída a Svatava
Foto 11: Vojta, Karel a Šárka nad gulášem
Foto 12: pohled do magické studny pod stolem
Foto 13: Svatava u sochy koně v zámeckém parku
Foto 14: Lída u sochy koně v zámeckém parku
Foto 15: Ještěd vylezl z mraků
Foto 16: Vojta (zády), Roman, Lída a Svatava
Foto 17: Lída a její vegáč u Šárky
Foto 18: Šárka, Roman, Svatava, Vojta a Lída
Foto 19: Šárka a Roman
Foto 20: Lída a její vegáč na pokoji v Konírně
Foto 21: budka „našeho Ježíška“ na náměstí v Liberci
Foto 22: Lída na Ještědu
Foto 23: Ještěd v plné parádě
Foto 24: pohled z Ještědu nad inverzí
Foto 25: Lída a huhulák