Když jsem se od Pepy Straky dozvěděla, že tentokrát budeme číst v Zasekáváku, což je kavárna v pražské Jaselské ulici, okamžitě se mi v hlavě rozjely asociace na tenhle název. Pepa sice tvrdil, že název byl odvozen ze slov "dát si zase kávu", ale mně bylo už od začátku jasné, že se tu "zasekneme". A že jsme se v Zasekáváku skutečně zasekli dokládá fakt, že 28. dubna tam budeme mít další večer.  Však také je proč: krásný suterénní prostor obložený knihami (btw, ty udržují teplo, obzvlášť ve sklepě), příjemná obsluha, elegantní bar a na čepu kamenické pivo. Samotná Jaselská ulice je mi ale blízká ještě z jiného důvodu: v dobách mých studií na knihovnické škole v Praze tady měla jedna spolužačka pronajatou garsonku, v níž se pořádaly spanilé jízdy a během nichž se pilo z pětilitrových okurkáčů pivo z nedaleké hospody U růžového kavalíra a proudem tekla také sovětskaja stoličnaja. Inu, byli jsme mladí...
Z šestadvacátníků, jak bylo uvedeno na pozvánce, měli číst: Jan Hocek, Robert Janda, Zbyněk Ludvík Gordon, Roman Szpuk, Radana Šatánková a moje maličkost a hudební doprovod měla obstarat skupina Tomáše Míky Sdělovací technika. Ale protože první dva se omluvili a muzikanti onemocněli, bylo třeba variovat. Pepa bryskně domluvil Pavla Kukala a Bohuslava Vaňka Úvalského, já jsem pozvala Pavla Rejchrta a hrou na ságo prokládal jednotlivá čtení Tomáš Míka sám.  Vždycky mě baví při čtení pozorovat (a snad to bavilo i přítomné publikum), jak jsme každý jiný a jak každý jdeme svou vlastní tvůrčí cestou. Tohle žádná jiná "skupina" nemá - skupinu většinou charakterizuje nějaký společný program, na kterém se její členové ujednotí. Nám jsou programy lhostejné.

Všechny nás potěšilo, že přišel Pavel Rejchrt i s manželkou Dášou. Krátce před tím jsme mu s Karlem Benešem udělali na těchto stránkách malý portrét básníka a výtvarníka a Karel ještě na jeho prosbu zaktualizoval Pavlovo heslo na Wikipedii. Za to jsme od něj oba na večeru dostali nádherný dar: velkou monografii obrazů, grafik a pastelů proložených básněmi, kterou si Pavel vydal vlastním nákladem v roce 2024.

Pavel Rejchrt
O BOJI SLOVA

Protiklady a pasti srdce, v něm i celých kultur,
štvanice národů: všech proti všem,
to všechno nese jednotlivec skládající sloku
jen několika zvuků špalírem –

Co pyšně bilo se, i co padlo ve hrob
až příliš, příliš neznámý,
co povznášelo nás inspirací věků,
i co v nás povzdechlo jen „mon ami“.

Soukromé dýky duše, které neztuply,
jimi se protkni zas, básníku pozdní doby,
smysl alespoň na smrt vyhublý
veď maškarádou světa garderoby.

Špetku veď lidskosti do arény oblud.
V cos nikdy nevěřil, už věřit nebudeš:
že prosté slovo stačí prakem na blud,
i kdybys Davidem byl; když ne, tím hůře.

„Goliáš oloupen“ – snad – ale někým jiným.
Tomu však konkurovat nesluší,
básnická slova jsou jen dobrodiním
předběžných milosrdných retuší.

 

DA CAPO AL FINE

Jak daleko je už čas lásky
a nechceme se proto vzdáti žít,
žel, znovu projdeme už bílými plátny
obrazů dávno horce zmizelých,

slzami vášní, nerozumu, bolu,
všeho, co srdce drobné sotva zvládne
v bludišti kosmu, v Minotaura domu
každý svou hledá marně Ariadné.

Hle, slova nabývají význam cizích látek,
kterým ses trýznil, vyluštiv
sotva víc nežli běžný zmatek
svých černých hodin. Jaký div,

když trvá navždy „proč“ nad hrobem lásky,
nad pomíjením nás všech v loučení
rvoucím i svazky nejpevnější zpátky
v „dávno“ a „bývalo“, v monogram ve kmeni.

Ne, nevypovíš propast minulého,
a přece viděl bys rád všechno ve světle,
jež z tebe netryská, přichází z Neznámého,
slovům se zpěčuje a hoří tajemně

v nocích i dnech, vysmeklých z ambic díla,
z katafalků i soklů zásluhy;
jeho je čest i lesk i spásná síla,
naše jsou formy tříštěné i kadluby.

 

Zbyněk Ludvík Gordon se oblékl do "slavnostního": vzal si na sebe památný svetr s kosočtverci (ehm, ehm), v kterém jezdil dlouhou řadu let na srazy do Příchovic. Byla to tehdy taková jeho uniforma - ovšem bez frček a hodností. Jeho tvorba se však změnila. Už to nebyly limericky, které pro něj byly charakteristické v dřevních dobách, kdy ještě pořádal Valentýnská čtení v Knihovně Eduarda Petišky v Brandýse nad Labem. Přešel k mnohem hloubavějším, filosofujícím textům.

Zbyněk Ludvík Gordon
FILOSOFICKÉ POSTŘEHY

* Moudrost nespočívá v tom, že toho hodně víš, ale v tom, že víš, kam jdeš.

* Když se po dešti objeví na obzoru duha, neznamená to, že tvůj život bude přetékat barvami. Vždyť i duha se ti ukáže jen párkrát do roka. Připomene ti, že krása existuje nezávisle na tom, zda se jí dokážeš dotknout.

* Pozoruj déšť, miliony kapek unášených větrem beze strachu ze zdánlivé konečnosti. Jejich poslání o mnoho přesahuje omezený okraj tvého osobního neviditelného deštníku.

* Řeky a potoky pramení na horách, tam, kde je zemská kůra nejsilnější. Uvažuj o tom, snáze tak rozlišíš věci podstatné od těch méně důležitých. To, co je podstatné, většinou vyžaduje i větší úsilí.

* Pevné partnerství nebývá spojeno řetězem, ale vláskem. Společná chůze pak není demonstrací síly, ale vnímavosti.

* Nikdo nespočítá listí v lese, ale každý se může radovat ze stínu, který listí v létě poskytuje. Jdi k podstatě věcí, nehledej pro sebe důvody, proč to či ono nemůžeš zvládnout.

* Často od tebe slýchávám: „Chybí mi čas, kdybych měl více čau, zvládl bych vše lépe k prospěchu svému i těch druhých“. Uvědom si to, že čas je v mnohém podobný vodě. Můžeš jím zalévat květiny, koupat se v něm, můžeš se ho napít nebo se v něm utopit. Volba je jen tobě.

* Díval jsem se v poledne na oblohu, ale žádné hvězdy jsem tam nespatřil. Jak často se díváme na lidi kolem sebe prismatem poledního slunce.

* Slunce není ani dobré, ani zlé, jen nám lidem slouží svým teplem a světlem. Dobro můžeme jen tušit v naplnění jeho krásného poslání.

* Ten, kdo se dokáže zasmát vlastním chybám, nepláče nad nedostatky druhých. Radost je dospělý smích.

Moje maličkost četla ukázku z pásma nazvaného Za každým světlem stín. Je to trilogie a tvoří ji části Stín dětství, Stín svobody a Stín smrti. Psala jsem ji v letech 2022-2025 a dokončila ji loni v červnu. Teď ji připravuje k vydání ostravské nakladatelství Protimluv. K jejímu napsání mě vedlo pozorování vlastní paměti, která se s přibývajícím věkem měnila a vyplavovala z minulosti jak dobové kontury, tak i dávno zasuté prožitky. Začala jsem tedy psát volně plynoucí text, kterým jsem se snažila ten proud paměti zachytit.

Svatava Antošová
STÍN DĚTSTVÍ
(úryvek z rozsáhlého pásma)

Jednou ho poslali hlídat strategické chemické
závody ve dne v noci se rodila třetí světová válka
kontrakce na druhé straně zeměkoule nebraly konce
byl říjen nejvyšší pohotovost povolávaly se zálohy
bipolární svět omračoval svou bipolárností stal se
z toho zvyk ze zvyku zlozvyk ve škole mu měřili
šuplérou vzdálenost od kořene nosu k bradě nejistota
kralovala a hrozila masakry branná výchova nesměla
nikoho ukolébat strach byl to hlavní oč tu běželo
Běžel zamořeným lesem v plynové masce maska
nepřiléhala jeho otrávený obličej pod ní se učil
předstírat ideologickou účast bílý kouř z imitovaného
výbuchu pronikal dovnitř zamlžoval plastové průzory
a štípal v očích

Řekne někdo těm učitelkám že proti radioaktivitě
je lepší pláštěnka…?

Mluví se o neutronové bombě o milosrdnosti
jejího záření ale třídní učitelka nemilosrdně trestá
za každou hloupou odpověď na otázku co byste dělali
kdyby začala válka prsty bez citu stisknou jeho tváře
vytáhnou ho za ně z lavice do výšky bezmocně třepe
nohama tváře mu modrají „blbou imperialistickou
bolestí“ úča je zažraná a ty modré fleky nezmizí
zůstanou jako neléčený svrab jako zhnisané tetování
poznávací znamení těch kteří neměli budoucnost
nikdy zahlédnout jako Stín odepsaného dětství

 

Roman Szpuk se nejprve válel na zemi pod pódiem, neboť hledal ten nejlepší úhel pro focení čtoucích autorů. Když potom sám na pódium vystoupal, četl básně z papíru, na který se mu vinou vysychajícího toneru otiskla jen některá písmena a jiná ne, takže si je musel u piva dopisovat. A dopisoval si je se slovy: "To teda nevim, jestli si to vůbec pamatuju..." Ale jo, pamatoval. A jestli některá z nich rezonovala sklepním prostorem Zasekáváku nejvíc, pak to byla ta o zkušenosti ze záchytky. A když dočetl, rozdával sbírku Hory v dálce (Archiv AAA, 2022).

Roman Szpuk
CHLAST
(záchytka na Bulovce 10. ledna 2025)

Celou noc nese se odkudsi z cely
po chodbě bezmocný lidský řev.
Pusťte mě! Prosím do kamery.
Mozek se točí, zlem rozvířen.

Piju čaj a do bažanta močím,
Ukrajinec klidně chrupe si,
prý ukradli mu křížek, což je zločin,
není na čem se zavěsit.

Moudrost, jak přežít venku mrazík,
nahradí celé stohy knih.
Pochcané kalhoty v pytli mi hází:
Teď si tu špínu oblíkni!

Nikdo už nemá sil. Berem si cajky,
dřív, než se zřízenec rozohní.
Anglána vedou si policajti,
jiného vezou do Bohnic.

Stojíme venku, zbývá nás hlouček,
ženu, již na nádru sebrali,
opustil milenec, sama je, Bože,
mladík, jenž čelo si rozrazil.

O cíga dělí se bezdomovec,
pak belhá se k obloze o berli.
Motám se. Kéž by byl životu konec,
než nad Prahou se rozední.

 

VAJGL

Vajgl, co včera ještě čoudil,
tu v popelníku trčí dnes,
odejdu, jak odcházejí bloudi,
kde rozvírá svou náruč les,

do doliny mrazu zvané Perla,
která mi věčný spánek dá,
chybí už mi do života verva…
Zdali mě tu kdo dohledá?

Zda dohledá mě dřív, než liška,
roznese kosti v slatinách?
Jsem jak v Boží dlani tříska,
jak zhaslý maják vajglu v tmách.

 

Radana Šatánková nezklamala. Po několika svých vlastních básních přidala i ty v lašském nářečí, které lovila z Lašské čítanky, jež by bez jejího zápalu, nadšení a především obětavé práce nevznikla. Její halekavé "dřístání" vyprovokovalo Romana Szpuka přirovnat ji k fujaře (ehm, ehm). A protože o zvukovou podobu by byl text psaný lašsky ochuzen, vybírám básně z Radaniny vlastní tvorby.

Radana Šatánková
ZAŘÍK(ÁV)ADLO, část mlčení

přidej do záhonů
sušeného lógru kávy
učeš vlasy trávy
květákům nazdob hlavy
po větru pošli
popel z básní
co pod stromem zakopány byly
v potoce omývej nohy
nohama umeť cestu
nehleď vpravo ni nalevo
dlaněmi zakryj tváře
a nech jen malý průzor
svět se změnil v pásky
škvíra pro oči a dech
pohnout prstem znamená
porušit řád záře
za zavřenýma očima spatříš víc
s výdechem stlačuješ žebra
a nevyřčená slova

 

NEPLATÍM TV OPLATKY

Co se týče mojí pračky,
zásluhu má velkou.
Mám společnost elitní
- lepší nežli s telkou!

Moje TíVí je pračka
značky Indesit,
vysílání bílé, černé, barevné
si můžu směle navolit.

Jak se v ní to prádlo mele,
očistě jdu jistě vstříc,
dám jí vodu, dám jí prášek
- a za poplatky vůbec nic!

Mou duši to uklidňuje,
však divoké je ždímání,
náročný je kontakt oční,
co se týče dívání.

Je to pračka elektrická,
plnění má boční,
decibely hluku zvládá,
využívá proudy noční.

 

Pavel Kukal představil a rozdal sbírku Místo u stolu (vyd. Věra Kopecká, 2025) a četl z další sbírečky, říkejme jí "minivýbor" vinařských básní z dávných i méně dávných sbírek. Nese název Chvění a v roce 2025 ji vydal literární klub Pegas v Mělníku. Vybírám z ní následující báseň a to hlavně proto, že je věnována vinařství Mikulenkových, kde bude mít (snad to už mohu prozradit) Pavel v dubnu svatbu.

Pavel Kukal
PORTA BOHEMICA
(věnováno rodině Mikulenkových
a jejich vinařství ve Velkých Žernosekách)

Ve sklence krůpěje se chvějí na okraji,
a přitom v každé z nich se světlo mihotá.
Myslíme na sklizeň, když stromy odkvétají,
s úsměvy na tváři, pro slávu života.

Voňavý podvečer se kolem rozestírá,
kde stěny z kamene nám daly ochranu.
V pokoře jíme chléb, v číších je radost čirá.
Tak lehce vstaneme druhý den po ránu.

Víno nám zachovej, i srdce okřídlená,
ať chválíme tě vždy za vzácný révy dar.
A Brána Čech ať je vždy v míru otevřená,
ať nikdy nepřijde jí válka, smrt a zmar.

 

Bohuslav Vaněk Úvalský se v poslední době zabývá možnostmi umělé inteligence. Nasype do ní své texty a ona mu je zhudební a nazpívá. A když o ní mluví, je to jako kdyby mluvil o nějaké krásné ženě, neřku-li milence. Tak je jí nadšen, tak je do ní pohroužen. Ale protože v Zasekáváku neměl k dispozici potřebnou techniku, s jejíž pomocí by Áju (jak ji nazývá filosof Václav Bělohradský) předvedl, musel si vystačit sám. A tak nám ve strhujícím rytmu ne nepodobném pravověrnému rapu předvedl své texty, z nichž jeden vybírám.

Bohuslav Vaněk Úvalský
JSME VE TVÝCH KALHOTKÁCH

Nejistej chlap
Je horší nežli smrt
Ty o tom víš svý
Jsem-li na kusy

Nejistej chlap
Je horší nežli smrt
Ale nejistá ženská
Je peklo na zemi

Nebudu ti lhát
To nejhezčí máš
v kalhotkách
Spadlo ti tam srdce

Dnem i nocí
Jsem v tvých
Kalhotkách

Dnem i nocí
Jsme všichni
Ve tvých kalhotkách

Když se neseš ulicí
Venčíš svůj zadek
I džampin džek fleš
za tebou se otočí

Když vejdeš do baru
Všichni vidí napřed
Tvý dvě stehna
až pak kouknou do očí

Nebudu ti lhát
To nejhezčí máš
v kalhotkách
Spadlo ti tam srdce

Dnem i nocí
Jsem v tvých
Kalhotkách

Dnem i nocí
Jsme všichni
Ve tvých kalhotkách

Když jsi ke mně přišla
Nebyla jsi vidět
Ohnutá průhledná
Zažil jsem zázrak!

Žila jsi duchovně
Samý zvonky mandaly
Ale pak jsme si to
Spolu rozdali

Nebudu ti lhát
To nejhezčí máš
v kalhotkách
Spadlo ti tam srdce

Dnem i nocí
Jsem v tvých
Kalhotkách

Dnem i nocí
Jsme všichni
Ve tvých kalhotkách

Malej práskač
Dlouhý bidlo
Denny rambo

Kluk z pépéelka
Doktor s kuním ksichtem
Sestra Vazelína

Holky z UNY
Hampry bogárd
Vašek netskář

Kajzr sozé
Leo Messi
I náš řezník

Starej bonzo
Mladej tykev
Tajdle Szpuzva
Já i indián

My všichni jsme
ve tvých kalhotkách
Vymlátilas nám mozek
Jsme ve tvých kalhotkách

 

Foto: Roman Szpuk a Svatava Antošová

Popisky:
Foto01: Pavel Rejchrt
Foto02: Pavel Rejchrt se ženou Dášou
Foto03: Zbyněk Ludvík Gordon (v památném svetru)
Foto04: Pepa Straka a Svatava Antošová
Foto05: Svatava Antošová
Foto06-7: Roman Szpuk
Foto08-9: Radana Šatánková
Foto10-11: Pavel Kukal
Foto12: Bohuslav Vaněk Úvalský
Foto13: Tomáš Míka
Foto14: pohled do publika
Foto15: Pavel Kukal a Zdenka Líbalová (vzadu u baru Karel J. Beneš a Michal Škrabal)
Foto16: Sabrina Karasová a Tomáš Míka
Foto17-18: Roman Szpuk pod pódiem