Přespávačka u slečny Broukové - ukázky z knihy
Nakladatelství Triton 2022

Prkno

Lidi mají různé vlastnosti a na mě se lepí hmota. Když dojdou citrony, objevím ráno na klice zavěšenou žlutou síťku od sousedky se vzkazem, že koupila omylem dvoje. Když chybí pasta, dorazí mi do redakce zásilka se zbrusu novou bělicí. A když to nečekám, sejdou se mi v jednom týdnu tři nafukovací lehátka.
Jenže teď se na mě přilepilo prkno. Procházím opuštěnými sudetskými činžáky, které zub času propojil v jeden velký zchátralý zámek, a snažím se najít cestu. Za zdí se ozývá vrzání truhlářské dílny. Stavební práce započaly. Procházím temné sklepy se zbytky kufrů, které si obyvatelé brali do krytu. Stoupám po úzkých dřevěných schodištích, osahávám zábradlí a zkouším, které dveře jdou otevřít, které chodby vedou někam. Vidím otlučené prázdné místnosti a chci jich vidět co nejvíc.
Prkno přilepené na zádech mi však brání v pohybu. Nadnáším ho rukou, ale stejně drncá o zábradlí. Vytáčím oblouky v mezipatrech, což drhne. Někdy cítím, že cesta vede rovně, přes pavlač, ale prkno přilepené našíř mi zakáže tudy jít. Kombinuju a vzpomínám, kudy by to šlo. Prkno je zcela nové, smolné, ohoblované, ještě z něj padají voňavé piliny, což skýtá naději, že cestu najdu. Že se domy budou opravovat a schodiště mě unesou.
Světlana mě v kavárně přivítá objetím se rty voňavými od kávy a prkno, které si nesu jako svůj sudetský kříž, ze mě sejme. „Cos to zase přinesla? Pojď, půjdeme ke mně, osprchuju tě. Jsi z toho prkna celá ulepená,” rozhoduje. Taky se na mě lepí lesby.

Přespávačka s kočkami

Fajn, to vypadá skvěle, pohlídat přes noc malou roztomilou holčičku. Jenže když přijdete na zastávku tramvaje, zjistíte, že si holčička vede za ruku stejně roztomilou kamarádku, aby na tu přespávačku nebyla sama. Vyexpedujete ty dvě do tramvaje a na další zastávce k vám přistupuje další holčička, které ty dvě mezitím zatelefonovaly, že to bude bezva. Rodiče na zastávce šťastně a vesele mávají v jistotě, že jejich holčička bude v dobrých rukou, užije si kvalitní program a oni ostatně totéž.
Zavolají tu skvělou zprávu dalším rodičům, takže do tramvaje na trase přistupují další a další roztomilé holčičky. Bezva. Jenže jedna z nich si nese s sebou opuštěnou kočku, takže i ostatní holčičky během jízdy začínají zachraňovat opuštěné kočky. Po zastavení tramvaje vyběhnou na zastávku, popadnou kočky a zase nastupují.
Panebože! Jedna ze zachráněných koček začíná zachraňovat opuštěná koťata! Proběhne mezi nohama vystupujících na zastávce, popadne do tlamy nejbližší opuštěné kotě a zase nastoupí.
Když konečně vystupujeme, hemží se okolo mě stádo holčiček s kočkami v náručích a každá kočka drží v tlamě zatoulané kotě. Není divu, že se k nám na chodníku připojuje samozvaná kočičí psycholožka.
V bělostném vypůjčeném bytě slečny Broukové se při pohledu na špinavé holčičí nožičky rozhoduju, co teď: Nahnat je všechny do bělostné koupelny a tu hnusně zaneřádit, nebo bez mytí šupky do bílých postýlek? Rozhoduju se pro druhou možnost. Nožičky si holčičky otřou do prostěradel, ráno se probudí s čistými chodidly a povlečení se musí vyprat tak jako tak. Koupelna zůstane ušetřena.
Jen co se mi podaří nacpat holčičky a kočičky s koťaty do postýlek a přikrýt po bradu, je mi jasné, že je jen otázkou času, kdy se začnou courat na záchod, pouštět chlupy, překřikovat se a budit jedna druhou ze spaní.
Samozvaná kočičí psycholožka situaci neusnadňuje, neboť rozprostře po podlaze noviny, budí kočky a upozorňuje je, že kdyby chtěly na záchod, mají vykonat potřebu zde na novinách, to je nejzdravější a psychologicky nejprospěšnější.
Kočky rozvinou debatu a vyšlou několik vyslankyň, aby návrh prakticky vyzkoušely. Navrátivší se nesouhlasně vrtí hlavičkami a hlasují pro ustanovení běžného kočičího záchodku vystlaného kočičím stelivem. Přece se tak ošklivě nezatoulaly proto, aby někde sraly do novin.
Je mi jasné, že se dnes moc nevyspím. Ovšem co řekne slečna Brouková, až se ráno navrátí domů?

Bordel pro dámy

S minulou návštěvou bordelu pro dámy jsem byla velmi spokojená. Zejména proto, že na mě vyšel muž. Blonďatý, svalnatý, čistotný. Byla radost dívat se na jeho urostlá záda do stropního zrcadla. Rovněž pokoj byl prost švábů, čistě povlečený. Leželi jsme v záplavě bílých prostěradel a slunečních paprsků.
Není divu, že člověk očekává při druhé návštěvě stejné služby, stejnou kvalitu, nicméně nyní není žádný muž k dispozici. Nafasovala jsem vnadnou blondýnu s dlouhými řasami. Vede si mě do prostorného sice prostoru, leč jde o bývalou divadelní šatnu, kde si kdysi návštěvníci odkládali kabáty. Tmavé foyer. Za palubkovým pultem matrace rozložené na zemi.
Mračím se. Blondýna pozoruje mou nespokojenost. „Mám si sundat paruku?“ ptá se. V naději, že bez paruky přestane připomínat ženu, kývnu. A opravdu! Pod parukou se objeví dohola ostříhaná hlava nebinární bytosti. „Řasy taky,“ poprosím a nebinární bytost odlepuje z očí mávátka. Ukážu na prsa, takže si sundavá i ta. Cítím úlevu, ale pořád to není ono.
Lehnu si na matraci a zatvářím se nespokojeně. „Mám si změnit hlas?“ ptá se nebinární bytost. „Jaké máš hlasy?“ ptám se. „Mám tento hlas ptáčka zpěváčka,“ řekne nebinární bytost vysokým hláskem. „Mám tento hlas Igora Němce,“ řekne čímsi hlubším hlasem. „Mám rovněž tento hlas,“ řekne hlasem bývalé šatnářky.
„Máš telefon!“ nahlídne do prostoru recepční bordelu pro dámy a odvolá nebinární bytost ven. Rozhlížím se po závějích prachu. Do prostoru vstoupí uklízeč s kýblem. Natáčí si vodu u umyvadla. S očima neviditelnýma za tlustými skly se rozhlíží. Snaží se zahlídnout. Ač polovičního vzrůstu, tílko mu sotva kryje chlupatá prsa. Pod nimi vylézá kaskáda nahých špeků. Je to patrně krtek.
„Hlavně neztratit důstojnost,“ šeptám si nahlas. „Hlavně neztratit v této situaci důstojnost a smysl pro správnou orientaci. Sebrat si své svršky, obléknout se a vytratit se zadním vchodem pryč. Jinak přijdu pozdě do školy.“

Do lesa na nádubí

„Běž do lesa, na nádubí,“ povídá babička a já se nedivím, protože takhle to u nás v Sudetech chodí a protože čeká odpoledne starou Fridrichovou na čaj. „Přines konvičku. Ale vezmi to víc nahoru, ke Krásnýmu Lesu. Tady dole to už bude vybrakovaný.“
Už mám oko. Jakmile odstává kupička mechu pod stromy, něco tam bude. Zpravidla dvakrát třikrát hrábnu a mám úlovek. Odkryju pár hrnců, až se objeví porcelánová konvička s něžným dezénem růží, hubičku má jen málo otlučenou.
„Já myslela kovovou,“ povídá babička. „Musím tu vodu napřed v něčem uvařit. Už potřebujeme novou.“
„Tak já si vezmu holínky a skočím spíš do rybníka,“ povídám a babička přikývne.
Z bahnitého dna vytáhnu jednu pěknou, baculatou. Babička bude spokojena.

Hledači pejsků

To je naše přirozenost a milá povinnost, že hledáme ztracené pejsky a navracíme je jejich majitelům. Obzvlášť šťastni býváme, když se nám podaří nalézt pejska a vrátit jej do rodiny, kde se vyskytují děti. Pozorovat šťastné setkání mazlíčka s ratolestmi představuje radost dvojnásobnou.
I nyní vše nasvědčuje, že se na nás chystá radost dvojnásobná. Tento roztomilý pudl, štěňátko sotva odrostlé vánočnímu košíku, jako by na nás už čekal na chodníku. Otáčí se, ať jej jen sledujeme, kudy běží, ať jej jen následujeme do jeho domu, abychom ho mohli vrátit. Slavnostně předat dětem. Které jej už určitě postrádají. Neboť to nechce žádný pudl na světě vědět, že si děti jeho ztráty zatím vůbec nevšimly. Takovou myšlenku si ani nepřipouští. Proto nijak neotálí, zrychluje a zrychluje, čím víc se blíží ke svému bydlišti. Otáčí hlavičku a vybízí i nás, své zachránce, k vyšší rychlosti.
A opravdu! Otvíráme dveře domu, který nám pejsek radostným štěkotem a škrábáním označí, a hned v přízemí vidíme rodinu s dětmi. Anglický otec sedí u stolu se třemi vietnamskými dětmi, které zjevně adoptoval. Jednoho chlapce drží kolem ramen, vášnivě mu hladí solar plexus a něžně se vemlouvá. Ostatní dva chlapci sedí se zkamenělými asijskými tvářemi nehnutě vedle nich. Celé se nám to zdá jakési nepatřičné. Z této podivné rodiny že pochází náš veselý pudl?
Ale není tomu tak! Pudl se ani nezastaví a běží po schodech do prvního patra, kde již s výskotem vítají jej děti, objímají a drbou jeho hebké kudrny. Pudl vrtí ocáskem, dojatí rodiče nám děkují, nám, zachráncům.
Scházíme do přízemí a ještě se zastavíme u otevřených dveří podivné rodiny. Chlapci již sedí u stolu sami. Když nás vidí, lehce se osmělí. „Víte, není to tak, jak si myslíte,“ povídá nejstarší. Ten s šedivými dlouhými vlasy. „Otec má skutečně důvod našeho nejmladšího hladit po solaru. Podívejte,“ vyhrne nejmladšímu tričko a my vidíme, že mu uprostřed hrudi vyrůstají dva stydké pysky. „Takto se můj bratr narodil, takto se mu pička na hrudi přirodila. Otec není homosexuální pedofil. Tu pičku bratrovi on hladí…“ Pokýváme hlavami na důkaz porozumění.
„Víte,“ pokračuje nejstarší, „u nás ve vesnici se děly různé chemické věci a staly se hlavně nám třem. Proto nás dali k adopci. Tady náš druhorozený, ten má třeba tenhle zvláštní znak, tuhle bradu,“ přejede rukou druhorozenému po tváři od ucha k uchu a my vidíme, jak mu pod kůží vyskáče pravidelný ornament, tajuplný vzor. Když přejede bratrovi proti srsti, vzor se náhle změní na sled geometrických útvarů. A znovu! A znovu! Nekonečná kreslicí tabulka! „Tyhle vzory jsou vlastně vzorce! Dají se používat při rituálech i při léčení, jen o nich nikdo nesmí vědět. Jsou magické.“
„Děkujeme, žes nám vše takhle pěkně objasnil,“ pokýveme hlavami my, zachránci. „Už jsme se obávali, že zde dochází ke zneužívání mládeže. Víš, k takovým jako že podivnostem. A prosím tě, ty máš jaký speciální znak?“
„Já mám ty šedivé vlasy,“ povídá dítě.

Hluboká

Tak jsem kastelánka na hradě Hluboká a Šárka si neměla pouštět pusu na špacír. Takhle kritizovat knížecí systém! „Ne, jen to pěkně celé zopakuj!“ vybízím Šárku, když sestoupím po schodech do knihovny a slyším dozvuky pomluv nad knihou rozloženou ve vitríně u okna. „Jen to celé pěkně zopakuj, víš dobře, že máme demokracii, vyjadřujeme se beze strachu a žádný názor nesmí zůstat oslyšen. Tak, dobře, pěkně to říkáš. A teď máš padáka. Ty víš, že takováhle kritika není přípustná. Seber se a běž,“ povídám Šárce a jdu se taky zabalit. „Ty to víš, že bez tebe nemůžu pokračovat v práci. Nemá smysl zůstávat tu, když ty odcházíš. Jsem bez tebe ničím, ty jsi srdcem celého týmu. Vždyťs to musela vědět, že když promluvíš, je to tvůj konec i můj, že je to konec nás obou, všech nás, kteří jsme tu pospolu svorně tak dlouho a šťastně pracovali.“
Procházím mezi pootevřenými dřevěnými křídly hlavních dveří se sbalenou sportovní taškou. Z krku si svlékám identifikační kartu. Není třeba, aby mi lidé prokazovali úctu a skýtali výhody v přesvědčení, že jsem kastelánkou hradu Hluboká, když už jí nejsem, když už si nezasloužím, když jsem nehodna, když jsem neobstála. Třeba se jednou vrátím, jako návštěvnice, koupím si lístek u kasy a uvnitř na trase uznale pokývám hlavou.
Pojedu do Českých Budějovic a odtud autobusem do Prahy. Ale jak se jen dostanu do Budějovic? Když jsem byla naposledy venku, totiž když jsem před deseti lety na Hlubokou přijela, šlo se tudy, po silnici. Kolemjdoucí mi však vysvětluje, že musím projít jakýmsi novým obchodním domem. „A jak tam dál?“ Jen mávne rukou: „Však to uvidíte. Cesta je intuitivní.“ Nerozumím ani za mák, nicméně procházím obchoďákem a usuzuju, že po jezdicích schodech dolů nepojedu, to nevypadá jako Budějovice. Ale támhleta rampa, to bude Oktagon!
Oktagon je budějovické autobusové nádraží, nazvané podle osmi zastávek, odkud odjíždějí autobusy do osmi hlavních směrů. Lidé se hromadně houfují na rampách podél oktagonu, někde se tvoří hloučky, to budou zastávky. Když se k jednomu připojím, abych také počkala na autobus, hlouček se rozpadne. Slunce praží, hloučky se dynamicky přeskupují, táhnu od jednoho k druhému, unavená, ale autobusy nepřijíždějí. Cítím, že se tak nějak propadám na sociální dno. Asfalt pode mnou taje.
Přichází sociální pracovnice, která obchází hloučky, a soucitně kýve hlavou. „Já se jen chci dostat do Prahy,“ vysvětluju. „Čekám na autobus.“ Pracovnice stále kýve: „Nemáte se za co stydět. Běžte si odpočinout támhle do stínu,“ pokyne rukou k hloučku ve stínu. Sotva se tam s taškou vedrem ztěžklou dovleču. Zjišťuju, že v ruce držím darované poukázky na jídlo.
Takhle to jde den za dnem. Snažím se najít svůj autobus, dívám se, odkud by mohl jet. Přecházím od hloučku k hloučku, a ty se rozpadají. Propadám se na sociální dno. Možná už i páchnu. Přitom se jen snažím odsud odjet!