(Knížecí Pláně 18. – 22. 1. 2026)

Slunce je bronzové, přestože se teprve přehoupla půl čtvrtá. Večer si dlouho chystá lože, je trpělivý, loudí na oslnivém poledni jiné nuance, protahuje stíny stromů, které se pokládají od kmenů do volných zasněžených luk. Takhle nějak se snaží člověk přibrzdit čas. Cesta na Knížecí Pláně je jeden led. Tu a tam se objeví lyžař, víkend se chýlí ke konci, leckdo raději lyže sundal a jde pěšky. Najednou jede proti mně blikající sanitka. Uskočím do sněhové bariéry. Spadl někdo na lyžích a zranil se? Za sanitkou jedou hasiči a za nimi jedno a posléze druhé policejní auto. Docházím ke skupince lyžařů, nějaký chodec se psem vypravuje, že se kilometr před Pláněmi nabouralo auto. Byla to terénní Toyota. Muž za volantem krvácel z tváře a naříkal: „Au au au“. Druhý ležel na sněhu. Muž se bál, že je těžce zraněný, ale ukázalo se, že je namol. Byl to Máňa, kuchař z Hájenky, pro kterého jel číšník na Borová Lada. Také on měl upito. „Inu guralové,“ odtušil muž. Jdu dál, obdivuju jehličkovou jinovatku na hroudách odhrnutého sněhu. Pak už vidím havarovanou bílou Toyotu. Trefila strom. A není divu, klouže to hůř než na ledu někde na rybníku. U Toyoty stojí bílá dodávka, nějací lidé z ní překládají zavazadla, aby je odvezla do bezpečí. Toyota dostala zabrat, je na odpis. Na Hájence je jeden stůl obsazený. Sedí tu pět Bavoráků z Pasova. Mají s sebou psa Sami, který připomíná vlčáka, je však chlupatější a větší a zjevně mu nesvědčí přetopená hospoda. Když dostanu večeři, přijde ke mně a loudí. Pak si lehne doprostřed místnosti. Je tak velký, že je obtížné jej obejít.

***

Noc plná vnitřního neklidu mě vyhání ven pod hvězdy. Večer foukal slabý vítr od východu, nyní se zastavil a slabé záchvěvy ledového vzduchu se vracejí od západu. Sami, psí kříženec vlčáka a husky leží v mrazu na sněhu. Uvnitř je mu příliš teplo. Stojím na místě, dívám se vzhůru, jak to dělávám za těžkých nocí. Sníh připomíná papír, který odepřeli vězňům. Nikdo na něj nemůže nic napsat, leží tu nedotčen, navrstven v marné převěje. Pes občas huhňavě štěkne. Zní to jako: „Co tu blbneš? Ještě máš spoustu času. Zalez pod peřinu.“ Ale já zůstávám venku, dokud se na východě neobjeví slabý nádech svítání. Pak se vracím do tepla.

Po snídani míří Bavoráci na sněžnicích k Finsterau. Vycházím na Furík a odtamtud okolo Chaloupek k Bučině. Sníh na loukách jiskří. Krystaly u nohou rychle blikají, čím jsou vzdálenější, tím více jejich odlesky zpomalují, rozsvěcují se a zhasínají pozvolněji. Pod javory pozoruju semínka, některá jsou zapíchnutá ve sněhu tak, že jejich křídla připomínají plachetnici, jinde leží dvě semínka spojená, jako by tam ztratil anděl perutě. Nesu si v batohu stativ, Flexaret, expozimetr, drátěnou spoušť a filmy. Chci zkusit klasickou analogovou fotku. Když se vracím z Bučiny, přecházím drobný potůček, přítok Čertovy vody, která teče na německou stranu. Vidím pěkné ledy, slézám k potoku, trochu krkolomně tam umísťuju stativ, pokouším se měřit expozici. Míjejí mě běžkaři, udiveně na mě civí. „Co tu děláte?“ ptá se jeden z nich. „Měříte teplotu vody?“ „Ne, fotím,“ odpovídám. Vtom se sněhem propadám skoro až do potoka. Dává mi hroznou práci vyškrábat se i se stativem nahoru na břeh, sněhu je tu hodně, musím lézt po čtyřech. Nevadí, říkám si, zkusím to na druhé straně. Ale ve chvíli, kdy se snažím dostat dolů k potoku, zakopávám o drát. Je to vlastně ohradník, a protože je zpola zapadaný sněhem, nevšiml jsem si ho. Padám po hlavě mezi šutry. Naštěstí tu neteče tolik vody. Vydržel však foťák a stativ? Nevím. To poznám až v temné komoře.
Jak jdu zasněženou krajinou a vybírám vhodné záběry, přestává postupně fungovat spoušť, potom mi praskne drátěná spoušť a nějak se pomátlo i počítadlo snímků. Nadto se zasekává ručička na expozimetru. Jediný způsob, kterým mohu exponovat, je pomocí samospoušti, a to ještě improvizovaně, jen jejím hrotem, který zastrkávám do otvoru spouště. Dochází mi, že nejen já, ale i staré foťáky a jejich příslušenství stárne. A že těch improvizací bude stále více. Vracím se dost schlíple na Hájenku. Cestou mi usychají kalhoty, slunce hřeje, ale krystaly jinovatky na sněhové pokrývce kupodivu netají. Sedím na penzionu, upíjím pivo a zmocňuje se mě tíseň ze samoty.
Necelou hodinu před západem slunce to nevydržím a pospíchám dnes už podruhé na Bučinu. Jdu rychle. Uháním do kopce jak za mlada. Nevnímám nic kolem sebe. Prchám a nevím, před čím. Jak může osamělý člověk prchat krajinou, má-li v patách jen svoji vlastní samotu? Útěk odehrává se v jeho nitru a je předem odsouzen k nezdaru. Ale tělo pracuje na plné obrátky. Zabývá se samo sebou, zatímco duše úpí v sevření nepřekonatelné tísně. Když docházím až na nejvyšší bod Bučiny, tam, kde kdysi žil básník Johann Peter, zapadá slunce. Stromy prokrvuje bronz, vykresluje vrásky v kůře. V dálce se modře zbarvují Alpy. Sedím na lavičce, jsem zpocený a dívám se do dálky. Pak se do mě dává zima a vracím se zpět na Hájenku. Míjím rodiny ubytované patrně v hotelu Alpská vyhlídka. Houf dětí tu bobuje a sáňkuje, nad nimi podupávají rodiče. Zavřu oči. Výskání dětí je k nerozeznání od toho, které slýchám za horkých letních dní z koupališť. Cítím uvolnění. Nic mě nebolí. Psychika, která mě zrazovala, jako by svoji sílu přenechala tělu. Nedokážu si vysvětlit, kde se ve mně vzala vůle k tak rychlému pochodu vzhůru. To už jdu po zmrzlých Pláních zpět k Hájence, když vidím svítit Jupiter přímo nad místem, kde se za vyvýšenou pastvinou schovává Hájenka. Připomíná Betlémskou hvězdu.

***

V lokále sedí jen kamarád Marek a vypravuje mi zajímavý příběh. Vlastní velký pozemek, který má více než hektar. Je dobře oplocený, přesto se na něm jednoho dne objevila srnka. Kudy se dostala dovnitř? Kamarád neví. Zrána míří na místo, kde ji naposledy spatřil. Objevuje ve sněhu vyležené místo, kde srnka nocovala. Sníh pod ní odtál až na trávu. A kamarád si uvědomuje nepochopitelnou věc. Na místě, kam se pak srnka pravidelně na noc vracela, pohřbil před deseti lety svého psa, retrívra Bessi. Srnka si vybrala nocleh na jeho hrobě. Nevěděl, co si se srnkou počít a tak ji vyhnal. A přesto se noc co noc vracela na totéž místo. A tak už ji nevyhání. Nosí jí tam nějaké dobroty. Cítí srnka sílu toho místa? Ví, kde se ukládá k nočnímu odpočinku?

***

Vycházím před Hájenku. Dívám se k severu a čekám. Začíná to nenápadně nachovým přísvitem na pozadí temné oblohy. Zprvu si nejsem jist, jestli tu záři spíš jen nevábím, jestli ji vyhlížením nepřivolávám ze zatemněných nebeských komnat plných hvězd. Ale pak záře nabývá na intenzitě. Připomíná plátna Marka Rothka. Začíná se zvedat šarlatová klenba, kterou zdola prosvěcují reflektory světlejších odstínů. Chrám polární záře se zvedá. Nepotřebuje k tomu námahu mnoha paží, ať andělských či lidských. Purpurová zář prosakuje a pak se pod ní prosvětluje zelený pruh odříznutý černým obzorem lesa. Minuty plynou v očekávání. Beru si druhý svetr, teplota již určitě klesla pod -10 °C a já stojím na místě a rychle prochládám. Ale odejít nechci. Vtom se výš nad rudou základnou rychle provaluje pás světlých skvrn. Nalévají se sytou světlou zelení a protahují od západu přes sever až k východu jako pomalý příboj. Narůstají jedna za druhou, stačí jim pár sekund a opět zhasínají.

Číšnice Michaela už odjela do Vimperka, ten ale leží pod příkrovem mlhy. Ví, co se děje nahoře, neváhá, usedá do auta a spěchá zpátky na Knížecí Pláně. A tak tu přecházíme oba sem a tam a hledáme nejlepší místo k pořízení fotek. Zmrzlý sníh nám skřípe pod nohama. Na Hájence svítí tři okna. Za jedním dosud bdí tři nocležníci, George z Austrálie s vnukem a skialpinistka Kamila, která sem dorazila z Plechého. Zda tu krásu vidí z okna? Náhle se na západě vyřine v podobě akvarelových květů nejsilnější záře. Sníh se zbarví do zelena. Ale opět to trvá jen chvíli a gejzír ztrácí energii a pohasíná. Za chvíli se vše opakuje a pak ještě třikrát. Bledá vývěra se rozstříkne a opět uléhá a vsakuje do tmy. Pod jakým tlakem se nyní ocitá temná noc! Denní světlo oslňuje, to až tma odhaluje škvíry k jinému světlu. Vedou do nitra, ke světlu v centru bolesti. Nabízí jedinou možnost a dává schopnost se soustředit. Proto mám raději noc než den. Noc je výzva objevit ve tmě jiné světlo. Pod ochranou utrpení nalézt východisko. Lidé se noci bojí, mohou ji považovat za nepřítele, ale je třeba si z nepřítele udělat spojence, tak nějak to řekl Carlos Castaneda.
Teprve po půlnoci zář hasne. Ještě dlouho při obzoru nepohnutě září zelený obrys hor. Sedíme s Michalou v hospodě a usrkáváme padesátiprocentní slivovici. Čtyři hodiny jsem stál pod mrazivou horskou oblohou a teď ne a ne se zahřát, třebaže peřina je teplá a pokoje jsou vytopené.

***

Sníh je tu hlubší, než jsem předpokládal. A u hranice má na sobě ledovou krustu. Zakopnu o ni a už jsem na všech čtyřech a ne a ne se zvednout. Rukou se nemám jak opřít, hned se propadá. A v nohách nemám dostatek sil. Nakonec se přece jen vzchopím a stojím. Fotím Flexaretou holé torzo smrku, ke kterému se občas vracím jako k mudrci pro radu. Vybaví se mi dvojverší básníka Petra Kabeše: ještě ne otázka / a už ne odpověď. Docházím k hranici, ke křížku u mostku, pod nímž protéká na bavorskou stranu Červený potok. Břehy a kameny jsou pokryté bohatou jinovatkou. Je jisté, že pod mostkem protéká ledový vzduch z louky, která na české straně vytváří mělké údolí. Klasická mrazová kotlinka. Krystaly neuvěřitelně citlivé na světlo se třpytí i v hustém stínu pod smrkem, stačí jen trocha slunečního svitu, ihned mu odpoví prachem zrcadel. Scházím k potoku. Opakuje se scénář: Dojdu ke břehu a probořím se sněhem takřka do potoka. Zpod závěje vyběhne myš, rychle přeběhne led a zmizí ve sněhu na druhém břehu. Obdivuju obří krystaly jinovatky. Některé připomínají hvězdy s paprsky dlouhými i několik centimetrů. Jinde se objevují bělostné perutě, jako by po ledu letělo hejno ptáků s natolik opeřenými křídly, že ani není vidět jejich tělo. Tu se mi přímo před očima mihotají drobné světelné body. Nejprve si myslím, že jsou to ojíněné větve. Ale je bezvětří a tyhle body pomalu tancují. Chvějí se v jakýchsi neznatelných proudech. Tajemství nejtišší modlitby. Ach, vždyť to jsou krystaly zmrzlé mlhy. Musí tu stále být hodně pod nulou. Stojím na místě a dívám se tam, kde do stínu pod smrk pronikají sporé paprsky slunce. To není ostré jiskření, kterým se projevuje zmrzlá mlha v plném slunci, to je temný svit zvířeného diamantového prachu. Reaguje na sebemenší pohyb vzduchu. Na jednom místě se vytváří nenápadný vír. A světelné body mění své barvy, obsahují snad všechny odstíny spektra. Čas tu přestává existovat. Zní jen proud Červeného potoka. A pak po pěti minutách představení končí.

***

Ve všední den a mimo sezónu bývá na Hájence klid. Střídají se tu osamělí turisté, sportovci a tuláci. Skialpinistka Kamila nemluví takřka o ničem jiném než o svých sportovních výkonech. Jezdí po všech možných horách, a protože je na Šumavě zledovatělý sníh, vzala si skialpinistické lyže. Kamila mě však poučuje, že nejde o klasické skialpy, ale o běžky backcountry s kovovými hranami. Navíc na skluznici přilepuje pásy. Jezdí s nimi i z kopce. Včera vyrazila na Luzný a vrátila se až za tmy. Nedávno jí zemřel otec. Celý život nepotřeboval doktora. Stačil jeden nešťastný pád ze schodů, poranění míchy, následný zápal plic a tělo nevydrželo. Její matka se hroutí, dokonce i pes labrador (prý je to vegetarián) je ve stresu. A na ní teď leží starosti. Kdykoliv může, hledá útěchu na horách. Potřebuje si dát do těla, aby pak mohla spát. Ale když to přežene a dorazí příliš unavená, rozpálené tělo jí nedovolí usnout. Kamila je štíhlá žena s dlouhými vlasy. Když mluví, pohrává si s nimi. Vstane-li a někam odchází, obdivuju její svalnaté vypracované nohy a zadek. Včera jsem měl pod divoce a přece tak ladně se barvící oblohou pocit, že ty barvy nějak komunikují s energiemi jejího nahého těla. I ona mluví o samotě. Snad proto mě její rozsvícené okno vábilo stejně jako dokořán se rozprostírající barvy polární záře. Přechází po horách náročné trasy, nejen v Čechách, ale třeba i ve Skandinávii. Kdopak by jí stačil? Možná pár kamarádek, které jsou stejně vytrénované. Strávila na Hájence dvě noci a pak se vydala do Prášil.

***

Večer byl ohlášen další návštěvník. Jenže už se setmělo a on se někde ztratil. Volal číšnici Michale, že spadl a utrhl si podrážky běžkařských bot. Ale mobil mu dlouho nevydržel. Baterka se vybila. Tak Michaela nasedla do auta a jela ho hledat do Borových Lad. Nikde nikdo. Vrátila se. Další pokus neznámého o zavolání skončil opět nezdarem. Je to marné, venku mrzne více než předchozí noci a baterie v mobilu nic nevydržela. Není dobré zahrávat si s mrazem. Vloni těsně přes Silvestrem umrzla na Stőgerově Huti tři sta metrů od baráku paní Karabcová. Zlomila si nohu. Našli ji až k ránu. Teplota té noci klesla na -18 °C.
Michala ztraceného turistu během druhé jízdy naštěstí našla. Vydal se špatnou cestou, běžky v ruce, podrážky v tristním stavu. Stoupal k Bučině, pak si uvědomil svou chybu a vrátil se. Když jej Michala vede do lokálu, ještě ho nevidíme, ale už slyšíme klapot jeho zpola odtržených podrážek. Připomíná to taneční chůzi stepaře. „Jako by přicházel Robert Joffrey“, prohodí Marek.

Neznámý s námi sedí v hospůdce. Nejdříve, snad ze slušnosti si dává Sprite a colu, pak rychle přechází k tuplákům a já s ním. Je jisté, že ani on nebyl zcela střízlivý, když vyjel z Borových Lad. Má odřenou tvář, jak spadl. Jmenuje se Honza a živí se jako pasíř a zámečník. Jeho podnik se jmenuje Žofreho dílna. Ukazuje nám fotky, co umí. Říká, že potřebuje svobodu k tvorbě. Jeho bývalá žena mu v práci moc nefandila. Žárlila. Psalo mu hodně žen, které mu zadávaly umělecké kovářské práce. Osaměl se svými čtyřnohými kočičkami. Jen jednou zkusil navázat vztah. Ale kamarádka by mu doma všechno organizovala. Chtěla uklidit kočičí pelíšek. „To je Andělky krabice, na tu nesahej,“ musel ji okřiknout. A tak jsme se na Hájence postupně objevili tři samotáři.

Noc byla ledová, na Knížecích Pláních klesla teplota na -29,8 °C. Ráno nás Michaela vzala do Borových Lad autem. Jeli jsme krokem. Honza mě chtěl vzít do Vimperka svým mercedesem, ale auto ani neškytlo. Není divu v -28 °C. Naštěstí jel kolem dobrý člověk, půjčil nám kabely a pak už i Honzův bourák spokojeně zabroukal.