Tak se nám Pavel Kukal potřetí oženil. Vypravili jsme se na jeho svatbu s Kájou Benešem vlakem. Ale špatně jsme se smluvili, já si sedl do posledního vagónu a on se uvelebil ve druhém. Ještě, že mě upozornil průvodčí, že se můj vagón bude odpojovat v Neratovicích. Tak jsem se na zastávce přemístil dopředu a Káju jsem tam objevil. V Mělníku jsme přesedli na spoj do Velkých Žernoseků, kde měla svatba proběhnout ve vinici u Mikulenkových.

Měl jsem tu čest, že jsem byl pozván na všechny tři Pavlovy svatby. A všech jsem se také zúčastnil. Na tu první mám smíšené vzpomínky. Dana, kterou si tenkrát Pavel bral, byla zdrženlivá a chladná. Když podávala ruku, byla to jen bezvládná dlaň, myslím, že se tomu říká leklá ryba. Veselka byla vážná, nikdo jako by se na ní nebavil. Přijel jsem s Helenou. Byli jsme tenkrát ještě zamilovaní. Hudba nás roztancovala, ale nikdo se k nám nepřidal. A tak jsme dováděli jen my dva, smáli se a já najednou zaslechl, jak někdo pronesl: „Tak nevím, kdo se tu vlastně žení a vdává?“ A pak někdy ve čtyři odpoledne byla svatba rozpuštěna. „Je to tak lepší,“ řekl Pavlův čerstvý tchán, pan Převorovský. „Dřív, než se někdo opije.“ Také druhá svatba pro mě skončila dřív, než pořádně začala. Pavel si bral Zoru, básnířku, která se bavit uměla, bohužel jsem se opil tak brzy, že jsem musel předčasně vyhledat lože. Tak jsem si užil až třetí Pavlovu svatbu.

Krásnější místo si Zdeňka a Pavel nemohli vybrat. Svatební obřad proběhl v jižním svahu přímo ve vinici pod právě rozkvetlou třešní. Pavlův syn Tomáš a jeho přítelkyně Kateřina tlačili kočárek s malou Leou. Měli s ním co dělat, trochu mi připomínali dělostřelce táhnoucí svá děla do hor v Dukelském průsmyku. Zdena vystoupala k obřadnímu stolku zavěšená do Pavla. Pavel se oblékl jako mušketýr Porthos, Zdeňka mu stála po boku v odění zámecké paní. Kulisu nám vytvářelo impozantní trojhoří Lovoš, Milešovka a Kletečná, v údolí jsme viděli i kousek Labe. Jako svatební hosté nám kolem hlavy kroužily první jiřičky. Sluneční paprsky naplno hřály a obloha se prohloubila do syté modři.

Z básníků dorazila tentokrát jen Svatka Antošová a František Burda z literárně výtvarné dílny Ars poetica. My čtyři i s Kájou Benešem jsme se drželi pospolu. Kája Pavla označil jako sériového manžela, nepřítomný Vojta Malý zase za sňatkového vytrvalce, což v nás vyvolalo bujarý smích. Po hostině, která proběhla v Koštovně, jsme sestoupili do sklípku k ochutnávce vín. Paní Mikulenková nám podala odborný výklad. Co abstinující alkoholik jsem se mohl potěšit jen pohledem. A tak mě nakonec nejvíce zaujal zvápenatělý pavouk visící z klenby sklípku místo krápníku a zpola zazděné mince. Svatka ocenila půvab Pavlovy dcery Andrey, která se svatby zúčastnila i se svými dětmi Jasmínou a Doronem. Já se zase platonicky zamiloval do servírky, která kromě obsluhování v Koštovně pracuje i na vinici. Poznal jsem, jaké to je prožít svatbu ve střízlivosti. Do Prahy mě odvezl Tomáš ve svém autě.

 Fotografie: Roman Szpuk