Ukázky básní z období onemocnění Guillainovým-
-Barrého syndromem (akutní zánětlivá polyneuropatie
a autoimunitní onemocnění postihující periferní nervovou
soustavu).

(Strakonice, České Budějovice, Písek a Kladruby u Vlašimi
14. 10. 2023 - 11. 3. 2024)

Diana Furabela

V prosklené stěně obrys sestry,
co tu dnes nocuje,
škemrám o opium, o injekci.
Ta nejkrásnější, co tu je,

ze Zakarpatí, hrdá celá
utírá mi zadnici,
pyšná Diana Furabela
chladem mou touhu mučící.

V sluchátkách žalmy chór mnichů pěje,
slzy tečou pozpátku.
Vzdálené hudbě podléhám cele.
Je všechno v pořádku?

Součtveří

Nechci tu přikrývku! - děsy mě berou -
klády mě tlačí do stehen,
strhávám hadičky z chromého těla,
do čtyř stran toužím se rozletět!

pozn. aut.: Heideggerovo součtveří – Země a Nebe,
božských a smrtelníků

Budíček v nemocnici

Vtom světlo tmu probije. Vojenský poplach!
Za rámě sestra mě vytáhne,
abych si noci pot z ramenou oplách,
pak přistane na stolku snídaně.

Lžíce mi propadá chromou dlaní,
jogurt si lížu jak z misky pes,
kácím se sem a tam, mám jen přání
závratě božské být příznivec.

Mohutná sestra je zděšená z těla:
Zase mi praskly pampersky.
Vrásky mi na čele povisly zcela,
po souboji jsem na kousky.

Jsem

Jsem harcký kanár, denně v dole
před metanem varuju
svou malátností. Zhaste honem,
sic přikývnete k výbuchu.

Rozduň se, dělo, jsem utopenec.
Zda z mrákot ještě vyplavu?
Na hlavu hodí mi z plevele věnec
kdes na mělčině či u splavu?

V nemocnici ochrnulý
jak žumpa zrána zapáchám.
Jenom ve snu se k tobě tulím,
jsem ještě trochu za chlapa.

Exit

Strakapoud usedl na štíhlou větev,
zdali tě unese, čahoune?
Nehybné stromy jsou přikryté sněhem,
dálnicí život je napojen.

Jakým ohněm si líčíte tváře,
mračna, jež fialovíte?
Je svatyně dokořán, obřad je zmařen,
v popelu na svět se rozsype.

Živote, zklamal´s mě. Schoulit se v rohu
chtěl bych, tam ztracený v nitru par,
jediné, v čem ještě uspět tu mohu,
v mistrovství řízení kryplkár.

V cvičebně úchopů

Dřevěnou pinzetou chytám cetky,
do všech stran marně honím je,
s třesoucí rukou mám úchylné pletky,
oživlým stolem rozjíven.

Starý pán naproti trénuje podpis
bezvládnou rukou s ortézou,
divoký grafik zkouší tu otisk,
čmáry se papírem rozlezou.

Terapeutka dnes nemá stání
a jako by hlásila: Ticho tam,
dvě stříbrné koule mne v něžné dlani,
přitom se vábivě chichotá.

Sosny
(Lucce)

Těsnou hořících sosen
černý uzel krkavce se provléká.
Vezu tě štíhlokmenným lesem,
tíhou indigového večera.

Chci novou nohu, tiše kleješ,
vydechuješ modrý kouř.
Na Krušné hory myslím s deštěm,
ty na rovník toužíš uniknout.

Bučina rozpouští větve v lávě,
tlačím svůj vozík oparem.
Tisknu ti ruce, máš zkřehlé dlaně.
Slunce se naposled rozpřáhne.

Za oknem II.

Obláčku při obzoru,
mých mrákot neděs se,
nechávám tě na cestě domů
pod lesem.

Zakletý v koruně buku,
lék deště na jazyk listu přijímám.
Obláčku, až doma budu, 
ozvu se sám.

Sbírku Roman Szpuk pokřtil a četl z ní na večeru Skupiny XXVI dne 24. září 2025 v pražském Riders Coffee: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/jiri-machat/navrat-hrdinneho-edy