Na předním skle auta se rozstřikují dešťové kapky. Připomínají gravitační čočky, jimiž může člověk dohlédnout dál, než kam mu dovolí teleskopy. Pak se přes ně přežene stěrač a jeden eón končí, aby ho nahradil druhý.

Leje jak z konve, zatím, co na hřebenech Šumavy sněží. Boubínský vrcholek se oblékl do bílého a připomíná zimní den. Jedeme s Pošťákem a Láďou Čepičkou do Ohrobce. Bude se tam odhalovat pomník u rybníka, ve kterém utonul Ferry Klišík. Čím více se vzdalujeme od Šumavy, tím slabší je déšť. Před Prahou se obloha protrhává a místy se ukáže i blankyt oblohy. Pak se opět zatáhne.

Sedíme v hospodě U Trojánků, kde si na tomto světě dal Ferry poslední pivo. Láďa a Pošťák si pochutnávají na výborném guláši, mně stačí polévka. U vedlejšího stolu sedí Olda Cipra, kamarád, za kterým měl tu osudnou noc Ferry namířeno. Bydlí na Kárově, což je bývalá trempská osada za Ohrobcem. Vypravuje mi, že Ferry vystoupil o zastávku dřív. Olda už jej čekal, napekl buchty, ale Ferry nikde. Tak mu zavolal. „Nevím, kde jsem,“ řekl mu Ferry. „Sedím u rybníku na nějaké pumpě.“ To byl rybník u hospody. Olda tou dobou obcházel zastávku, pak se vypravil do Ohrobce, ale už Ferryho nezastihl. „Chtěl jsem zjistit, kde přesně je, on stále, že potřebuje televizi, mluvil o básních, ale aby mi řekl něco určitého, kde vlastně je, to ne. A pak už byl mobil nedostupný.“ Musel bloudit po obci, došel až ke druhému rybníku a tam se utopil.

Brzy přijel z jižních Čech historický autobus, naleštěná Karosa z roku 1971. Pomník někdo přikryl bundou, kterou pak sundali, a začala hrát hudba. Ujaly se jí kapely Originál flašinetka band a Marta a Rasputin. Po hladině přeplulo pár kachen. Obdivuju žluté kosatce, které kvetou na břehu obou rybníků. Žhavé podsvětní květiny v barvě šílenství. Ptám se břehu na Ferryho smrt. Čím jsem starší, tím jsou svahy příkřejší a tím blíže si je pouštím k tělu. Abych pochopil poslední lekci.

***

Zdá se mi podivný sen. Jako by se vyloupl z minulosti Šumavy. Vidím pod sebou údolí, podmáčené louky a potok, který se ztrácí v bahně. Stojí tam poustevna v hadrech. Mám namířeno za pastevcem, dokonce si pamatuju jeho jméno: Weispfleger. Má adresu, která se skládá jen z nečitelného směrovacího čísla a názvu té samoty: Les. Okolo se pasou ovce.

„Kde máš kozla?“ ptám se pastevce.

„Nastoupil do vlaku,“ odpovídá. „Viděl jsem dva chlapy, jak sedí na klacku položeném mezi nosiči zavazadel. Báli se.“

„Před smrtí zjevím se Panně Marii,“ uklidňuju ho tajemně.

„Vidíš tu Madonu?“ ptá se mě Láďa Marek, kterého jsem po několika dnech navštívil. Soška stojí na skříni v kuchyni a ihned upoutává moji pozornost. Natáčím ji tak, aby na ni dopadalo světlo vždy z jiné strany.

„Byl mě navštívit řezbář David Fiala,“ vypravuje Láďa. „Vzpomínáš na něj? Bydlel na Borové Ladě a pak se přestěhoval do Roudnice. David si ji prohlédl, otočil ji a řekl: ‚Tu jsem dělal já. Byla jedna z prvních, kterou jsem vyrobil.‘ Vyprávěl mi pak, jak si jde lesem pro inspiraci. Bloudí hodiny mezi kmeny. Pak se před jedním zastaví a ví: ‚V tomhle dřevě se schovává postava, kterou hledám.‘ Pokácí strom, dřevo dopraví domů. Špalek dlouho leží mezi ostatním dřívím, které má připravené na zátop. Medituje, modlí se, činí pokání, vždyť ani on není pánem svého života, dokud nepřijde ta pravá chvíle k dílu.“

Socha vystupující z dřeva je jako plamen tančícího kosatce. Neudržíš ji v ruce. Jediná šance: sám proměň se v tanec žlutý jako roztříštěný pohár plný zlata.

Foto Láďa Čepička a Roman Szpuk