Slunce pomalu stoupá nad obzor a zalévá svým teplem ranní paseku. Stojím na ochozu a pozoruju keříky jalovce. Tu z jednoho z nich odletěl k našemu krmítku hýl. Jak se od větve odrazil, zaprášilo se za ním pylem. Ve stejné chvíli se zvedl vánek. A jako na povel se i z ostatních jalovců začalo prášit. Obláčky pylu připomínaly chuchvalce řídké mlhy. Milující se rostliny jako by se účastnily hieros gamos, posvátného sňatku Země a Slunce. Země se otáčí kolem své osy. Ukazuje se před slunečním bohem jako tančící nevěsta. A slunce ji zalévá paprsky své lásky. Jalovce vše cítí, prožívají. Jsou to družičky oddávající se milostným hrám s družby.

Mám po směně a odjíždím s Olívií a Ríšou ke Křišťanovickému rybníku. Na písčité mělčině si v teplé vodě hrají malí kapříci. Ríša je krmí chlebem. Stojí ve vodě a ryby mu takřka žerou z ruky. Je tak snadné chytit je do dlaní. Pak pokračujeme k hradu Hus. Na louce se modrá rozrazil rezekvítek, bělobou září ptačinec velkokvětý a žlutí přetékají pryskyřníky. Modrá, bílá a žlutá. Jakou vlajku mi to evokuje? Přece prapor Bosny a Hercegoviny s bílými hvězdičkami. Paseky začínají horce dýchat, zatímco ve stínu je ještě příjemně chladno. Stoupáme na skalní ostroh, odkud se otevírá pohled dolů na kroutící se tok Blanice. A pak sestupujeme dolů k říčce. Ríša se svléká do naha a noří se do tůňky, Olívie stojí na mostku a fotí ho. Sedím na kameni, ráchám si v potoku nohy a vychutnávám si cigaretu. V uších mi zní píseň Vladimíra Mišíka Ráno bouchly dveře: Domů se ploužím a cigárko kouřím. Já už ale do školy nechodím a domů se nevracím.

Na balvanu vedle mě se zachytila larva pošvatky. Je to jen prázdná schránka, exuvie, svlečka, ze které už se dospělý jedinec vylíhl a odletěl. Bylo by zajímavé přiložit k ní ucho. Třeba by zněla proudem vody, jako se to říká o mušlích a šumu moře. Opodál roste keřík řeřišnice hořké. Přes kamenité koryto leží kmeny padlých stromů. Shůry nad ně třepotavě slétají sluncem rozzáření bělásci. Klesají a zase stoupají mezi větvemi smrků.

***

Ráno jsem přijel na Churáňov na kole. Na parkovišti čeká na autobus žena s holčičkou. Využily chvíle a kopou si s míčem. Mám z toho radost, konečně se někdo baví přirozeným způsobem. Když jsem na Churáňově před více než osmadvaceti lety začínal, ta maminka byla holčičkou v první třídě. Bydlela v chalupě u Pešlů. Šel jsem k nim pro poštu. Seděla za oknem a psala úkoly prvňačky, ty stejné jako moje nejstarší dcera Barča. A dnes má děvče, které už nejspíš chodí do vyšší třídy, než tenkrát chodila ona. Tak plyne čas.

Po poledni zazvonil u vrátek štíhlý šlachovitý vousáč. Přijel na kole. Na nosiči měl přivázanou přepravku na zeleninu. Vyšel jsem na ochoz. Nepoznal jsem ho hned. Zavolal jsem na něj, zda chce jít dál, a doufal jsem, že získám čas k tomu, abych si vzpomněl. „Samozřejmě,“ odvětil ten cyklista. Tak jsem mu šel naproti a už jsem věděl, kdo to je: Petr Mlčoch, otec velké rodiny žijící přes léto v maringotkách u Malče. Nabídl jsem mu kávu, ale řekl, že pije jen vodu s citrónem. Sedli jsme si v kuchyni a povídali si. Zjistil jsem, že už s rodinou na zimu neodjíždí do Španělska, ale do pohoří Atlas v severní Africe. Jeho manželka Simona si to v poušti pochvaluje, velmi si rozumí s berberskými ženami.

Petr mi vypravuje, jak se kdysi s rodinou vydal k soutoku Vydry a Křemelné. Bylo to v roce 2003, v době, kdy byla Křemelná běžným lidem nepřístupná. Simona s sebou nesla měsíční Perlu, kterou ještě kojila. Stav vody byl tenkrát nízký a teploty vysoké i na poměry Šumavy. Celá rodina přebrodila Vydru, potom Křemelnou a posadila se na ohromný balvan, přes který běžně tekl proud vody. A jak byli zvyklí, svlékli se do naha a koupali se. Naproti soutoku je vodní elektrárna. Její správce tam přivedl jakousi exkurzi, lidi z města, kteří – jak se vyjádřil Petr – nerozumějí lidem, co mají rádi život. Jeden z nich se cítil naháči pohoršen. Muž od elektrárny začal na Mlčochovy volat. Asi chtěl docílit toho, aby se oblékli. Když nic nepořídil, rozhodl se zavolat ochranáře a policii, která byla pohotovější. Brzy u elektrárny zastavilo policejní auto. Policista na Mlčochovy volal, ale protože obě říčky šuměly, rozhodl se Petr s rodinou dělat za clonou vodního hukotu neslyšící. Tak policista chtě nechtě musel zout polobotky. Vyhrnul si nohavice a přebrodil Vydru. A znovu volal. Se stejným výsledkem. Musel tedy přebrodit i Křemelnou. Konečně došel až k rodině rozložené na balvanu. Petr k němu zvedl překvapeně hlavu. „Tady se nemůžete koupat,“ bylo mu sděleno. „Jste v první zóně národního parku.“ „To ano, ale ta zóna začíná až na břehu,“ ohradil se Petr. „Tady v řece první zóna není.“ Policista přisvědčil, že to tak může být, ale vzápětí změnil téma hovoru poukazem na jejich nahotu a veřejné pohoršení. Zatímco se s nimi vybavoval, vydal se jeden z Petrových synků přes Křemelnou a Vydru k elektrárně. Aniž si ho někdo všiml, schoval příslušníkovi polobotky. Ten se po asi hodinovém rozhovoru vrátil zpět. Znovu namáhavě přebrodil obě řeky. A pak si začal zoufat. „Co se stalo?“ volal na něj přes řeku Petr. „Nemůžu najít polobotky. Asi mi je vzala voda,“ odpověděl strážník. „Představ si, jak vypadal,“ smál se Petr. „Bosý policista, bez ponožek, s vyhrnutými nohavicemi a bambitkou u pasu. Takhle se nemohl vrátit na služebnu. To by mohl dát rovnou výpověď, protože by posměch kolegů nevydržel. Tak se nám ho zželelo. Řekl jsem mu, že se mu děti po těch polobotkách podívají. A také mu je nakonec přinesli. Policista byl šťastný a už žádné pohoršení neřešil.“ Tím ale celá anabáze neskončila. Petr dostal brzy předvolání do Kašperských Hor. Nešlo o narušení první zóny národního parku, ale o už zmíněné pohoršení. Tam mu bylo řečeno, že budou zapotřebí dva svědci celé události. Jednoho už měli, byl jím správce té elektrárny. Petr nelenil a vydal se za ním. Správce ho hned nepoznal. A Petr začal zeširoka rozprávět o vztazích mezi Čechy a Němci, o válečných událostech a o tom, jak se sousedé navzájem udávali a někteří kvůli tomu skončili i v koncentráku. A pak mu vyprávěl svůj příběh s pohoršením a hledáním svědka. Správce se v tom hned poznal. Možná mu i došlo, kým Petr je a hned se rozhodl, že svědčit nebude.

Petrovi někteří lidé vyčítají autoritářství. Sám se považuje za katolíka, není tedy divu, že víra ve spojení s životem v divočině probouzí v mužích jeho ražení patriarchální tendence. U jeho maringotek návštěvníky překvapí šesticípá Davidova hvězda. Ale nejde o židovský symbol. Petr jen propojil dva trojúhelníky, jejichž základna se skládá z těla a duše a vrchol je duch. Dva trojúhelníky, které se navzájem pronikají a tvoří hieros gamos. Trojúhelník s vrcholem nahoře je mužský, druhý s vrcholem dole je ženský. Petr tvrdí, že trojúhelník se špičkou nahoře patří muži a míří k nebi. Znamená to snad, že ženský trojúhelník ukazuje do pekel? Raději se ho neptám. Petr vyčítá církvi, že se dostatečně nestaví za práva rodiny a že nepodporuje domácí vyučování. Jeho kamarád, někdejší kněz ve Strašíně si povzdechl nad situací farářů, nad tím, jak jsou opuštění, protože se jim stádo rozprchlo. „Ale to není vinou stáda,“ namítl mu Petr. „Za stádo je přece odpovědný pastýř.“ Tady někde pramení zdroj Petrova patriarchátu. Petr je silný muž a rozhoduje doma takřka o všem. Zároveň se postará a nese hlavní odpovědnost za chod rodiny. Jeho nejstarší dcerka Dora už má sama šest dětí, jeden její synek má úžasné hudební nadání, hraje na klavír své vlastní skladby. Petr vezme všech šest vnoučat a vyrazí s nimi na Luzný. Dojedou na kole na Březník a chtějí pokračovat dál k Modrému sloupu. Má tam zrovna službu nějaká dobrovolná strážkyně národního parku. Petr vládne darem slova a schopností vcítit se. Možná, že využívá jistých schopností psychopata, nechci to soudit, ale výsledku skoro vždy dosáhne. Už už přemluví strážkyni, aby je pustila do první zóny, když tu u nich zastaví nadutý pražský cyklista a ihned začne strážkyni spílat a nadávat na národní park, co tam působí za hovada. A tak se Petr s vnoučaty raději vrátí. Popojedou kousek zpět na Modravu, tam schovají kola do smrčků a zamíří tajně vzhůru na Mokrůvky. „Copak mohou hlídači národního parku bránit nám, Šumavákům, ve volném pohybu krajinou?“

Ptám se Petra, jak se vede další alternativní rodině žijící svého času v Šimanově u Sušice. Muž se jmenuje Tygr, jeho žena Blanka. Jako první se jim narodila dcera, které dali romantické jméno Půlnoční bouře. Zatímco Tygr si žil životem indiána a buddhisty, který stejně jak Petr odlétá na zimu do jižních krajin, on konkrétně do Španělska, ležela na nejstarší dcerce starost o přibývající malé sourozence. Když se pak Půlnoční bouře dostala do věku, kdy by také ráda poznala svět, který si mohly užívat její vrstevnice, utekla od divokých rodičů. Na chvíli zakotvila u stárnoucího ezoterika, šedesátníka, který v blízkosti mladičké dívky zcela ztratil hlavu. Pátral ve znamení hvězd, blouznil o osudu, který je spojil dohromady a chtěl s Půlnoční bouří zplodit potomka. Dívka se naštěstí včas vzpamatovala, ale než by se vrátila do neutěšených rodinných poměrů, našla na čas útočiště v Klokánku. Nyní je vdaná za jakéhosi tesaře či truhláře, bydlí u Kolince a má dvě děti. Blanka nakonec od Tygra odešla i s dětmi. Bydlí v Sušici, učí v Kašperských Horách postižené děti a nalezla svůj klid. Tygr zůstal v Šimanově, odkud svou rodinu de facto vystěhoval. Proč? Protože dům patří jemu a jestli tam s ním někdo žil, bylo to jen z jeho milosti. Teď leží v ezoterických knihách, studuje buddhismus a dělá chytrého. Poučuje kamarády, jak vychovávat děti, zatímco nebyl schopen se postarat ani o ty své.

Je teplý večer, uléhám pod hvězdy. Měsíc trochu ruší jejich svit. K obzoru, který ohraničuje černý cimbuřovitý stratokumulus kumulogenitus, klesá Večernice. Doprovází ji Jupiter a Pollux s Castorem. V noci se budím. Sahám vedle sebe do trávy. Stébla jsou suchá, ale oblohu zaplnila celá flotila oblaků. Měsíc je zarudlý pláčem, snad je to matka hledající mezi plujícími loděmi své děti.

                                                                                                          Text a foto Roman Szpuk