Nějak hůř a hůře se mi stoupá do Pravětína. Už dvakrát jsem si vypomohl stopem a vždy mi zastavilo první auto. Dnes jsem venku pod stříškou zastihl jednu starou paní. Zapálil jsem si cigaretu, řekla mi, že jí to nevadí.
„Měla jsem pejska,“ začala mi vyprávět bez přípravy, jako bychom před chvíli přerušili hovor na tohle téma. „Vždycky, když jsem ho chtěla doma koupat, tak se schovával, ale jakmile jsme šli ven, skočil do nejbližší vody. V potoku sbíral ze dna kamínky. Plaval a potápěl se i v rybníku, bublinky mu šly od huby. Kluci tam měli prkno, skákali z něj, on se jim motal pod nohama. My vám ho tam shodíme, říkali mi. No co, nemá se tam motat. Tak mu postavili malé prkénko a on s něj skákal taky. Pak jsme si pořídili pudlinku, byla z útulku, asi na ni byli zlí, protože se všeho bála. Znala jen panelák. V lese se dívala ustrašeně i na stromy. Nakonec se naučila plavat i ona. Pak jsme měli vlčáka. Ten nechtěl děti za nic pustit do vody, tahal je ven, málem by je utopil. Muž skočil do vody a on za ním, záda mu podrápal. Jednou jsme s ním byli v Prachaticích. Spustila se bouřka, padaly malé kroupy, ale mezi nimi takhle velké,“ ukazuje paní jejich objem. „On ty kroupy honil, myslel, že mu někdo hází míček. Pak jednu dostal do zad, bolelo ho to, hned prchal schovat se pod střechu.“
Na invalidním vozíku přijela druhá paní. Prý slavila narozeniny. Udělali jí ozdobu z balónků. V pátek přišli dva hudebníci, harmonikáři, ti to rozjeli, jak v hospodě, jen půllitr piva prý chyběl na stole.
„Taky jsem kdysi kouřila,“ říká mi ta první žena. „Jednou jsem si na zábavě dala pivo, čtyři fernety, pak cigáro a chytila mě taková závrať, že mě jakákoliv chuť na kouření přešla. Pak jsem se opila Becherovkou, pět let jsem nemohla vidět alkohol. Ale mámě Becherovka zachutnala, to už byla hodně stará. Doktor jí to schválil, prý je to zdravé, podporuje to chuť k jídlu. Pila a ještě mi nabízela. A v osmnácti mi pití zakazovala.“
Jdu navštívit jáhna Jaroslava. Minule tu nebyl, odvezli ho do nemocnice s krvácením z nosu. Ptá se na Ríšu, jak snáší důchod.
„Inu, neví co s časem,“ odpovídám. „Mě to čeká také. Už se toho děsím. Cítím před sebou prázdno, i když vím, co bych chtěl dělat, fotit, kreslit, ale budu mít dostatek energie? Ať to člověk vezme z jakékoliv strany, vždy potřebuje tvořit pro někoho. Tvořit jen tak do prázdna, k čemu je to dobré? Malovat svůj obraz v místě, kde ho nespatří člověk, tam, kde ho může objevit jen Bůh? Jenže Bůh mlčí a teplé náruče se u něj nikdo nedočká.“
„Ve Strážném žil jeden člověk, uměl chytat zmije a pěkně si tím přivydělával,“ vypravuje Jaroslav. „Tenkrát těch zmijí bylo, lovil je pod hradem. Potom mu dali vědět, že už jeho službu nepotřebují, že mají z dovozu jiné cizokrajné zmije, které mají účinnější jed a více se hodí k léčebným účelům. A to byl jeho konec.“
„Někdy ani naše celoživotní zkušenosti nejsou k ničemu,“ říkám. „Důležité jsou výsledky, úspory, data, na člověka se nemyslí, ten je vždy až na posledním místě. Pomalu odchází na svoji poslední pouť. A tak to bude i se mnou. Nechám v bytě vše, co už nebudu potřebovat. Položím na věčně neuklizený stůl mobil, občanku, platební kartu a k ní pin, i když mi na ní zůstane v nejlepším případě nula. A pak tam položím prstýnek, že jsem ho donosil až do nejdelší smrti. Ještě by mi ho někdo stáhl z prstu, až mě najdou někde u cesty bez života.“

***

Les je po dvou přívalových lijácích celý pomuchlaný. Cesty poranil příval vody, který strhal kameny i jehličí, aby je jinde navršil v podobě valů a dun. Využil přitom vystouplých kořenů a vzpříčených klacíků, které vytvořily provizorní hráz. Odbočuju k jezírku Mengezín. Chci tu nafotit nějaké záběry Flexaretou. Je zataženo, vzduch se nehýbe a je tak vlhký, že jen se skloním nad hledáčkem, hned se zamlží. Obcházím rybník, na jehož břehu už kvete pstroček dvoulistý. Z hladiny vyčuhují štíhlé přesličky, je jich tu celý miniaturní lužní les. Sedím na břehu a dívám se na hladinu, která je hladká a klidná. A přece se na ní stále něco děje. Tu a tam se hladiny dotkne ryba, šplouchne to, vytvoří se kruhy. Pod hustými větvemi smrků jako by mrholilo. Kruhy jsou sotva znatelné. Ale tam, kde je jezírko volné, se nic takového netvoří. Kdyby mrholilo, tvořily by se přece kruhy tam a ne pod větvemi. Co to padá z větví? Nebo praskají miniaturní bublinky? Někdy se jich pár uvolní ze dna a stoupají vzhůru. Hle prstoklad na zrcadle i pod ním. Jen se, Bože, dotkneš – zda tě potkám? Sotva.
Druhý den se vydávám proti proudu Volyňky. Přelézám padlé kmeny, brodím se ze břehu na břeh a vyhledávám místo vhodné k umístění stativu. Mám závratě, pomáhám si klacky a někdy i stativem nahrazujícím mi hůlku. Místy lezu po čtyřech, abych našel vhodný úhel záběru. Čtu světlo. Tahle četba je na fotografování nejzajímavější. A oblaky se starají o momenty překvapení. Protože fotím samospouští, stane se, že v těch několika vteřinách, než cvakne spoušť, sluneční paprsky pohasnou. Expozici nastavuju ručně, o zábavu je tedy postaráno. Jít lesem v předklonu obohacuje i mě samotného, stávám se blízkým přítelem květin i hub a také brouků a mravenců, ke kterým si jdu pro trochu té kyseliny mravenčí v bláhové naději, že trochu vyčistí a prohloubí můj namáhavý dech. A hele, v skoro nejtmavším místě, tam, kde se koryto Volyňky větví ve dvě, z nichž jedno je vyschlé, na mě vyhlédne růžička šípkového keře. Je orosená a trochu pomuchlaná. Nedostatek světla jí nedovolí rozvinout se do plné krásy. O to je mi milejší. Mám pocit, že jsem navštívil v zastíněném pokoji nemocnou dívku. Ale ta nemoc nemůže nikterak zakrýt její půvab, naopak, dává vyniknout jedinečnosti prosté krásy. Otisk takové růže bych si mohl odnést v srdci navždy.
Jen o kousek dál objevuju oranžové slunce chorošovité houby outkovky rumělkové. Pak pohlédnu pod cylindr štítovky, snad jelení. Obdivuju prostý přeslen modrých květů zběhovce i originální chomáčky tyčinek žluťuchy orlíčkolisté. Nakonec se přede mnou otevře louka plná rdesna. Na jednom z květů sedí malý motýlek soumračník jitrocelový. Dlouho neposedí, tihle motýlci. A já ležím na slunci a zpod stébel husté trávy mě osahávají studená chapadla vlhkosti.

***

Stoupám po betonce bývalým tankodromem k solární elektrárně. Najednou se vedle cesty rozhrne křoví a vyběhnou z něj dva velcí černí chundelatí psi, novofoundlanďáci. A za nimi chlap.
„Belo! Neskákej,“ napomíná je a mě uklidňuje, že nic nedělají. Cítím z nich dobrotu. Nebojím se ani, když si jeden z těch hafanů stoupne na zadní a moc nechybí, aby se mi předními běhy neopřel o ramena.
Muž má dlouhé řídké vousy a je oblečen tak ošuntěle, že mi připadá jako bytost z jiného světa. Má na sobě děravý pletený svetr, dírami prosvítá flanelová košile. Kalhoty na jeho hubené postavě doslova visí, ani nevím, jak na něm drží, patrně za jednu kšandu, poklopec nemá ani jeden knoflík. Podobné typy toho příliš nenadělají s hygienou, ale i kdybych po kovidu nepřišel úplně o čich, vím, že bych nebyl pohoršen nepříjemným zápachem. Ten člověk je součástí přírody, voní jistě lesem, větrem, dešti a oblaky. Otřely se o něj všechny barvy lesa, kůr, bláta a pase-li poblíž stádo ovcí či krav, vyzařuje z něj jistě i teplo zvířecího pokoje. Zdá se, že chce jít dál, ale já bych o něm rád zjistil více. Vím, že takové postavy nepotkávám náhodou. Ale kdepak, nic o něm nezjistím. Mohu si jen domýšlet, kde přebývá, nejspíš v souladu s divokou přírodou, která svou náruč otevírá pro podobné lidské typy už kousek za Vimperkem na Městských Ladách. Vypravuje mi o vlcích. Říká, že je jeho psi cítí. Jednoho viděl na pouhých dvacet metrů, ukazuje mi na keřík, abych si udělal představu, jak daleko od něj stál. Prý byl k němu otočen zády, pak odběhl. Říká, že jeden skautský vedoucí, který vede tábory kousek od Radosti, prý viděl tři vlčata na soutoku Medvědího potoka a Volyňky. Ale nic bližšího mu o nich neřekl, asi se bál, že by je zabil. „Ale to bych neudělal,“ uklidňuje mě.
Ptám se ho, kde bydlí. „Tady,“ ukáže ledabyle za sebe. Nechce prozrazovat, kde má střechu nad hlavou. Rád bych se s ním ještě jednou setkal. Chtěl bych vědět, kudy vedla jeho životní cesta, zda miloval ženu a měl děti, a co ho vedlo k odchodu do zarostlých plání. Mám neodbytný pocit, že by mi měl co předat, i když na to, abych se něco naučil, je už pozdě. Ale mohl bych třeba leccos pochopit, minimálně to, na co je už pozdě. Připomíná mi pohled do zaslíbené země, kam mohu pohlédnout, ale už tam nemohu vkročit.
Pokračuju k vrcholu Vodníku, ještě dvakrát se ohlédnu, stále pod sebou vidím štíhlou postavu neznámého tuláka i oba temné huňáče. Na Vodníku jsou popadané stromy po divoké nedělní bouři, během které dopadl na Vimperk a jeho okolí downburst. Odbočuju na louku a skláním se k prostým a půvabným stéblům tomky vonné. Vzpomínám, jak jsem tu kdysi tlačil s Helenkou kočárek a v něm malou Barunku. Stoupali jsme sem od Branťáku příkrou cestou. Docházím k posedu na plané třešni, kde jsem před lety sedával a napsal i nějaké verše. S povděkem zjišťuju, že je žebřík ještě pevný, i sedačka nahoře, ale pak se podívám do koruny stromu a srdce se poleká. Strom usychá. Ještě má listy, ale mnoho větví trčí do prázdna. Nemá jimi obloze co nabídnout. Jako by prosil o smilování, o novou mízu. Zda vůbec ještě kvetl z posledních sil? Dívám se pod sebe na louku. Kvete na ní pryskyřník. Jednotlivé květy obletuje nějaký těžký hmyz, asi čmelák. Na chvíli usedne, květina se pod jeho vahou skloní, a když zase odlétne, narovná se. Chvíli vidím jen jednotlivé žluté body, jak se jeden po druhém sklání a opět narovnává v pomalém rytmu čmelákova přelétávání z květu na květ.

***

Od severozápadu se zatahuje, zvedá se chladný vítr a dopadají na mě první kapky. Přesně ve chvíli, kdy zaslechnu jejich tichý hlas ve vedlejší koruně javoru, ozvou se z Vimperka kostelní zvony. Pak se krátce zablýskne a do tří sekund zaduní hrom. Čekám, že mě jeho podmanivý zvuk nabije energií jako dříve, ale proniká do mého nitra tak těžce, namáhavě. Možná už mě obchází obloukem a hledá mladší hruď. Dívám se na vlnící se stébla a vzpomínka mě vede do jiného místa, na louku pod sídlištěm Sojčákem. Tenkrát tam ještě nebyly zahrádky. Odcházel jsem na nějaký ze svých zběsilých básnických vandrů. Scházel jsem dolů k silnici, na zádech bágl a už se těšil na dobrodružství, které začínalo autostopem. Vstříc mi stoupala Helenka. Vedla dvě naše malé děti. Kolik mohlo být Danovi? Tak dva roky. Barunce necelé čtyři. Nebylo vyhnutí, museli jsme se potkat. Slunce tenkrát zlatilo lesy na druhém břehu Volyňky, vítr rozvlnil Helenčiny šaty. Prochvěl mnou pocit viny. Zase odcházím na nepravé místo. Měl bych tu zůstat s dětmi a ženou, která mi je porodila. Helenka mi nic nevyčítala, jen oči prosily, abych zůstal. Existují dva druhy proseb, prosba toho, kdo je slabý, a toho, kdo je hrdý. Helenka byla vždy hrdá a v tu chvíli i překrásná, ale prošel jsem kolem ní a pokračoval na strakonickou výpadovku. Čeho všeho jsem se pak ještě dopustil, to bych ani nespočítal, ale stačí tento jediný obraz a je v něm všechno, všechna Helenčina bolest a celá moje zkáza. Pozdravili jsme se, to ano, ale žádná další slova nepadla. Mlčení má v sobě hrozné obsahy, je-li to mlčení, které stojí kolem bolavého srdce jako hradba. Dnes, když se mě někdo zeptá, jak se mám, mohu jen mlčet. Přivřu oči bolestí, vždyť zadušeno je jakékoliv vysvětlování, jakýkoliv popis. Nelze se obhajovat, nelze se ani vinit. To mlčení je půdou, ze které může vyrůst jen modlitba nebo báseň. To je jediný plod mlčení, které neodpovídá na úplně zbytečnou otázku: Jak se máš?

***

Déšť houstne a pod oblakem se ochlazuje. Slézám z posedu a schovávám se i s batohem pod husté větve smrku. Pak se vydávám na Branťák. Štafetu deště převzali svým hlasem cvrčkové a kosové. Mařský vrch halí závoj přeháňky, bouřka, která mi vznikla nad hlavou, se stěhuje k východu a nabírá na intenzitě. Ale vedle Mařského vrchu vidím úseč duhy. Docházím k plotu jednoho ze stavení a pokouším se ji vyfotit mobilem. A pokračuju v sestupu. Vtom za mnou vyběhne od Míglů postarší muž a něco na mě křičí. Nerozumím mu, vracím se tedy k němu.
„Vy jste si fotil našeho vnoučka?“ volá na mě rozhořčeně.
„Fotil jsem duhu,“ vysvětluju.
„Ale mířil jste níž!“ nevěří mi ten muž.
„Fotil jsem duhu,“ opakuju. „Podívejte.“ A ukazuju mu v mobilu fotky, které jsem pořídil.
Muž se omlouvá, podává mi ruku a já scházím níž a níž k náměstí. Docházím ke kostelu ve chvíli, kdy z otevřených dveří zní knězův hlas předčítající evangelium. Usedám do kostelní lavice a zmocňuje se mě únava. Nejsem s to udržet otevřené oči. Nejraději bych si lehl na lavici a spal.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Skvrnopásník jilmový
2) Cesta k Opolenci
3) Kaplička v Opolenci
4) Ozdoba Dášiny chalupy
5) Kůň Olinka na Krousově
6) Skříň před bývalým stavením Dáši
7) Kresba nad proudem Volyňky
8) Outkovka rumělková
9) Zběhovec lesní nebo plazivý
10) Soumračník jitrocelový na rdesnu
11) Sblížení dvou listů neboli ochrana
12) Žluťucha orlíčkolistá
13) Tichý hlas a jemný třpyt Volyňky
14) Stín kapradiny na listu blatouchu bahenního.
15) Tomka vonná
16) Duha nad vimperským zámkem u Mařského vrchu
17) Dřevěná tříšť
18) Kříž u bývalé kaple rodiny Pimmerových.
19) Kresba dřeva nad Volyňkou
20) Medvědí potok I
21) Medvědí potok II
22) Medvědí potok III
23) Modrá záplava zvonků
24) Dřevěná svalovina
25) Medvědí potok IV
26) Šípková růžička ve stínu u Volyňky
27) Vír kořene
28) Sedmikvítek evropský