Pak přišlo utišení. Náhle jsem objevil cosi jako perlu samoty. Ano, tak by se to dalo nazvat. Skláním se nad ní a udivuje mě, jak je krásná, jak se uvelebila v důlku mé dlaně. Cítím její milou tíhu jako druh objetí s velmi drobnou a jemnou ženou. Vzpomněl jsem si na Ježíšova slova: Mé jho netlačí a břemeno netíží. Co to znamená? Je-li to břemeno, mělo by přece tížit... A čím jsou kopce, které se chystám přejít na sólo vandru přes České středohoří? Ve dvou dnech se budu škrábat na Lovoš, Kletečnou, Milešovku, Zvon a Lipskou horu. Mohl jsem si vybrat jiné hory, ale tyhle jsou ostré a v mém věku s plnou polní na zádech mi dají zabrat. Čekají mě stoupání, během kterých skoro vypustím duši. Ale pod jejich ochranou budu se vzpírat rychlým dechem o svah a každý další krok mi požehná k budoucímu rozhledu.

Lovoš připomíná velkou pyramidu. Dlouho se člověk vleče mezi domky a zahrádkami, než se přes louky dostane do lesa. Slunce svítí. Stíny oblaků jak šedé laviny stékají po svahu dolů, podemílají mi nohy. Doprovází mě čmelák a fandí mi svalnatá třešeň s vykrouceným kmenem. Červeň plodů jí naskákala jak krvavý pot. Pod nohama mi roznášejí jiné kapky krve ruměnice pospolné. Supím vzhůru ohnutý jako stařec a potím se. Svah je stále příkřejší a po hlíně na cestě, která začíná traverzovat, to klouže. Na vrcholu ze mě čerstvý vítr a daleký rozhled smývají únavu. Vzpomínám na mládí, kdy jsem přecházel deset hlavních vrcholů během jediné noční tmy, vždy okolo zimního slunovratu.

Už je to více, než čtyřicet let, kdy jsem tuhle trasu zdolával poprvé. Pršelo. Dorazil jsem k chatě na Lovoši. Probíhal tam nějaký mejdan. To nebývalo zvykem, za komunistů byla chata přístupná jen výjimečně. Myslím, že tenkrát patřila nějaké tělovýchovné jednotě, patrně Secheze Lovosice. Otevřely se dveře, za nimiž duněla divoká hudba. Dýchalo odtamtud živočišné teplo tanečníků a popíjející mládeže. Vyšel ven mladík a díval se na mě jako na zjevení.

„Kam jdeš?“ zeptal se udiveně.

„Přecházím České středohoří. Chci do rána dojít až do Bíliny.“

„Teď v noci a v dešti? Co blázníš? Pojď dál. Je tu pití, jsou tu i holky.“

Nešel jsem. Noční cesta lákala, volala tajemněji než objetí dívek. A já se tenkrát ještě dívek bál. Vlastně se jich bojím doteď. Ale to není důležité.

 

***

Pokračuju do Velemína. V hospodě si dávám dvě Plzně. Pokaždé, když se v téhle hospodě zastavím, něco se tu oslavuje. Minule tu probíhala svatba, předminule se tu sešla velká společnost trempů, kteří sestoupili ze zledovatělého vrcholku Milešovky. Nyní dvě ženy nesou třetí na lidské stoličce ze čtyř propletených rukou. Ta, kterou nesou, mává obecenstvu zvednutýma rukama. Připomíná dlouhovlásku na brazilském karnevalu.

Odpočívám jen krátce. Navlékám si boty a pokračuju přes Zbožnou na Kletečnou. Další výzva. Stoupání je stále prudší. Vycházím na pastvinu za posledními domky vsi. Louka je plná pichlavého bodláčí a kupodivu i nízkého jahodiní. Rostou tu vysoké hvozdíky. Vždy, když podlézám ohradník, nabodnu se dlaněmi na trny. Asi je to pupava. Nad hlavou mi krouží luňák, poznám ho podle šípovitého ocasu. Pronásleduje ho nějaký malý ptáček, ale dravec si z něj nic nedělá. Na okraji lesa shazuju batoh na zem a chvíli jen tak sedím. To nejtěžší mě čeká.

Procházím vzhůru přes zarostlé padlé stromy a kameny. Občas si vytahuju nohy za nohavice, abych překonal ty nejvyšší překážky. Tak se dostávám na lesní cestu, která jak věnec obkružuje celou horu. A za ní už to stoupá příkře přímo k vrcholu. Někde tu musí vést pěšinka, ale nehledám ji. Jdu cestou největšího odporu, direttissimou. Svaly na nohou se brání, břímě kopce je těžší a těžší a přece každým krokem, o který jsem výš, nadnáší. Jsem nyní vděčný za samotu. Není tu nikdo, kdo by mě povzbuzoval, kdo by hovorem o čemkoliv znemožňoval soustředit se na obtíže cesty. Pohlédnu před sebe: Tam k té skalce. Tam k tomu kmenu. Tam se posadím ale jen na chvíli, abych nevytuhnul. A vida, najednou stojím na ní, na pěšince, která se vine a větví jak žíloví mezi plochými kameny. Suť se tu poskládala pod kroky chodců do chodníčku. Pomáhám si pokroucenými kmeny a větvemi, přitahuju se nebo se o ně zády opírám i s batohem, abych trochu vydechl. Divoké kořeny používám jako stupy, kameny sutě povolují a sesouvají se.

Konečně se dostávám na místo, kde se suť uvolňuje ze zajetí lesa. Otevírá se tu rozhled a sedí tu nějaký muž. Snažím se ho nadejít. Veliký balvan se uvolňuje, chvíli to vypadá, že se mu skutálí na záda. Naštěstí se zasekne o jiné kameny. A pak stojím na vrcholku. Mám tu zůstat? Najít si tu bivak? Na severovýchodě už někdo spal. Navršil nízkou zídku, aby zabránila větru. Jsou tu i zbytky ohniště. Ale mám ještě čas, mohu tu odpočívat třeba i hodinu. Lehám si na záda a dívám se na oblohu. Tři stromy rostou nejvýše, javor, dub a lípa. Vytvářejí tichý diskuzní kroužek večerního větru. A odkvétají tu šípkové keře.

Síly se mi vracejí. Vydávám se k sestupu. Vzpomínka letí opět o čtyřicet let zpět. Tehdy jsme na vrcholek stoupali s Helenkou. Rudé slunce jako by se mezi pokroucenými větvemi propadalo až kamsi pod obzor. A přesto stále žhnulo, kulaté a veliké. Uvázal jsem Helence na prsteník kroužek ze stébla trávy. Byly to naše zásnuby.

***

Od cesty – věnce okolo suťového vrcholu – klesám níž a níž, prodírám se ostružiním, kopřivami, kloužu po skrytých větvích a kotníky se brání vyvrknutí na mokrých kamenech. Dostávám se na Paškapole a pokračuju pod Milešovku. V Bílce se z oblaku snáší řídká přeháňka, jednotlivé zářící krůpěje se zabodávají do luk. Někde se asi vytvoří duha. Dole u lanovky odpočívám a připravuju se na poslední výstup tohoto dne. Vypiju plechovku piva a nohy se opět zpevňují. Jdu rytmicky a pomalu, jeden krok na nádech, druhý na výdech. A zase mě hora nadnáší a pomáhá mi. Začínám vnímat krásu blížícího se soumraku.

Slunce prosvítá vzdálenými mraky, matným svitem vykresluje kořeny buků. Jsou tak divoké a mně se hrnou do očí slzy dojetí. Děkuju Bohu za krásu. I na chválu Boží potřebuje člověk energii. Těsně pod vrcholem slyším tlumené hlasy. To je zvláštní, bufet už by měl být zavřený. Ale není. Hlasy zesílily v řev. Z bufetu vyšel ven močit nějaký muž. Ptám se ho, zda uvnitř sedí meteorologové z místní stanice. A jsou tam oba, Víťa a Robert. Kromě nich tam kalí deset chlapů z Krkonoš. Tak se tu sešli horalové ze všech končin Čech. Víťa bydlí v Lužických horách, já na Šumavě a těch deset je z nejvyšších českých hor. Slunce zapadá a stín Milešovky se protahuje vedle Lovoše k dálnici. Zářící body jsou asi přední skla aut, o které se opírají paprsky slunce. Nad homolemi lounských sopek se táhne nafialovělý oblak připomínající nákladní vlak. Stmívá se a nám se nechce na kutě. Odchází jen Robert, který vysílá synoptické zprávy do čtvrté ranní. Pak ho střídá Víťa. A Víťa má výdrž.

Pijeme až do půlnoci. Spím na stanici v pokoji, kde jsem někdy před dvaceti roky nocoval s Johankou. Ráno je pro nás bufet otevřený už v šest. Dávám si vyprošťováky. Vrací se sem i Víťa, vždy jen odběhne odeslat zprávu. Chlap z bufetu mi vypravuje, jaké trable prožívá s přítelkyní, za kolik jí koupil auto, jezdil s ní na výlety po severních Čechách, do Českého ráje, do Tiských stěn, byt zařídil a od ní nečekal víc, než že jej doma přivítá, něco jednoduchého uvaří, bude milá. Místo toho ji nacházel před televizí a když se s ní chtěl milovat, odbyla ho: „Ona spí.“ Zvykla si, že za ni vše platí. Už ji několikrát poslal pryč, ona se na fejsu hned označila jako zadaná. Aby viděl, že pro ni není problém někoho si najít. Pak se vrátí a on ji vezme zpět. Ale teď už ztratil trpělivost a řekl, ať se odstěhuje. Když jsem mu nastínil, že mám mimo jiné namířeno do Kocourova, povídá: „Ona tam dělá v hospodě. Dneska tam bude taky.“ „Mám ji pozdravovat?“ ptám se. „Tak jo,“ odpoví za chvíli chlápek. „Uvidíš sám. Je pěkná.“

Vypravuju se na další cestu dřív, než se tu dostanu do pivního opojení. Pak by se mohlo stát, že na Milešovce strávím další den i noc. Naštěstí mi docházejí peníze. Sestupuju do Černčic. Sedám si k bývalé hospodě na plot. V tu chvíli přijíždí karavanem muž s malou holčičkou. Vystoupí a hned se dává do řeči. Je to biolog Michal Hejcman. Skládá o Českém středohoří takzvaný agro-bio-folk. Vytahuje kytaru, stoličku, usedá a hraje mi písničky o Milešovce, o údolí Porta Bohemica a o bájném Středohoři, jehož sochu jsme kdysi s Klubíčkem obdivovali v obci Hlinná. Holčička se jmenuje Maruška a je ve tváři pomalovaná. Prý včera byli v archeoskanzenu v Březnu u Loun. Strká mi do náruče plyšáka a něco za něj žvatlá. A už je tu druhé auto a z něj vystupuje další místní slavná postava. Je to Dan Pitek, chovatel tisícovky ovcí a dvě stě padesáti krav. Však mi meteorologové na vrcholu líčili útrapy některých cest, kde se člověk brodí rozmáčenými zvířecími lejny. Pitek se mě ptá, kam jdu. Říkám, že na Zvon. A že jsem tam už i spal.

„Tak hlavně nerozdělávejte oheň,“ zamračí se Pitek. „Je tam ohniště, už mám na ně políčeno, až je tam vychytám, zle se jim povede.“

Pitek je ohromný chlap, nechtěl bych se mu dostat do tlap. K plotu z druhé strany přibíhá jeho český fousek Brok. Je to ještě štěně, ale Maruška se ho přesto bojí. Je to Michalova dcerka. Žije s ní sám.

Stoupám na Zvon. Jdu tou nejsnazší cestou. Nahoře postojím na místě, kde jsme leželi s Klubíčkem. Připadám si jak člověk rozjímající nad hrobem. Pak klopýtám cestou necestou směrem k silnici vedoucí z Kostomlat na Milešov. Vede se mi stejně jako při sestupu z Kletečné. Na rozdíl od ní tady šikmo traverzuju svah a terén je ještě více zarostlý a plný záludností v podobě klacků, kmenů, kamenů, kopřiv a vysoké trávy. Každým krokem plaším desítky hnědých můr. Vše se mi to motá pod nohama, nevidím, kam došlapuju, zakopávám. Nikdo nedokáže chytit cchodce za nohy tak, jak to umí šlahoun ostružiní. Konečně jsem na silnici.

Pokračuju přes Milešov do Kocourova. Sundávám si boty, piju pivo Kocour a dávám si frankfurtskou polévku a kuře. Nic jiného tu nemají. Dnes tu probíhá triatlon, je tu spousta lidí. Za pípou stojí dvě ženy, jedna narezlá brunetka, druhá, jak se zdá, mladší blondýnka. Brunetka na mě působí nebezpečněji. Umí se usmát, ale ve chvilkových záchvěvech se v jejích očích objeví jakási tvrdost. Dokážu si představit, jak dává muži najevo, že pro ni nic neznamená. Blondýnka je tichá, milá, obsluhuje s nesmělým úsměvem.

„Nevím, které z vás to je adresováno,“ ozývám se, když obě ve chvilce klidu stojí za pípou. „Mám vyřídit pozdrav od číšníka z bufetu na Milešovce.“

Brunetka se podívá na blondýnku. „To bude pro tebe,“ hlesne.

Blondýnka přisvědčí a řekne tiše: „Děkuju.“

Tak to bych nečekal. Vůbec jsem ty dvě ženy neodhadl.

***

Můj výstup na Lipskou horu se podobá stoupání na Mount Everest. Teď už opravdu melu z posledního. Levé koleno bolí, šlachy v tříslech mám nejspíš natažené. Usedám co chvíli na padlé kmeny, ale hned zase vstávám. Deset či dvacet kroků se udržím ve snesitelném pomalém rytmu a opět se mě zmocňuje únava, nohy se podlamují a závěr stoupání, extrémně prudký, už zdolávám jen krok za krokem. A jsem nahoře.

Rozhlížím se. Je vidět daleko, předaleko. U nohou obletuje modrý květ hadince dlouhozobka svízelová. Ale nejsem s to se z té podívané radovat. Na levou nohu nedošlápnu a dává se do mě zimnice. Nepomáhá ani svetr a bunda. Vítr fouká, bouří v korunách stromů. V dáli se z mračen spouštějí srážkové pruhy. Když usednu, zvedám se jen s vypětím všech sil. Nakonec uléhám na bok do závětří za nízký strom, schoulím se a okamžitě mě přemáhá spánek. Ale první dešťové kapky mě proberou. Přeháňka se přežene, vysvitne slunce, ale nezahřeje. Šetří svými paprsky pro překrásnou duhu, která se klene nízko vlevo vedle Košťálova. Tvoří nízkou slavobránu nad Lovošem. Duha je symbolem naděje. O jaké naději nyní mlčí? Jakou přede mnou tají? Každý pozorovatel vidí jen tu svoji duhu. A přesto se dva mohou shodnout na nádheře barev. A už se žene další přeháňka. Opět uléhám na bok za nízký stromek. Tu nahoru vychází žena v zelené pláštěnce.  Jde rychle a svižně. Až se mě lekne.

„Nebojte se,“ uklidňuju ji. „ jen tu odpočívám.“

„Nechtěla jsem vás vyrušit,“ usmívá se mile žena. „Promiňte. Byla duha.“

„Ano. Nádherná,“ přisvědčuju. „A zase bude, až tahle přeháňka odpluje a svitne do ní slunce. Je krásný rozhled.“

„Krásný,“ souhlasí žena. „Chodím tu na nějaký kopec každý týden. Ale jen o víkendu. Přes týden musím pracovat, až se ručičky prohýbají. Jsem z Bíliny. Nejraději mám Bořeň.“

„To je nádherná hora. Spal jsem kdysi až nahoře na skále se synem. Žiju teď na Šumavě, ale pocházím z Teplic.“

„Tam pracuju.“

„Chystám se tu nocovat,“ říkám. „Přechozí noc jsem spal na Milešovce u meteorologů. Taky jsem meteorolog.“

„Budete spát tady nahoře?“ diví se. „Nebude vám zima? Nechcete se vrátit na Milešovku, když tam máte známé?“

„Tam už bych nedošel,“ přiznávám. „Jsem úplně hotový. Ale mám vybavení. I žďárák proti dešti.“

Pak se loučíme. Trochu s rozpaky si podáváme ruce.

„Tak ahoj,“ říká ta krásná žena. „Třeba se ještě na nějaké hoře potkáme.“ A odchází.

Dívám se za ní vytřeštěným zrakem. Stačí přece tak málo, říci si o číslo, ale ... kdo mi to zacpal ústa? Nejsem schopen ani slova. Jen se dívám, jak se ztrácí mezi kmeny, sestupuje níž a níž. Ještě chvíli mám nutkání se za ní rozběhnout. Ach... Rozběhnout? Vždyť sotva stojím na nohou. Je mi tak trapně, že mě objevila ve chvíli největší slabosti, ležícího na zemi, ukrytého před deštěm. Možná se před ní stydím ještě i teď, když už schází dolů na Lhotu. A přeháňka opět odplouvá a nová duha se klene u Košťálova, teď už výše, než ta první.

Hledám si ukryt v lese jak poraněné zvíře. Je mi smutno. Mám pocit, že kolem mě přešla bytost schopná prozářit mé setmělé nitro. Nafukuju karimatku, uléhám do spacáku příliš brzy a stejně usínám. Budím se a slunce ještě stále svítí. Nad hřebenem Krušných hor se hromadí temné mraky. Škvírami mezi nimi sestupují do mostecké pánve krepuskulární paprsky. Vyčkávám do času západu slunce a pak strkám spacák do žďáráku, znovu nafukuju karimatku, nějakou miniaturní dírkou mi z ní utíká vzduch. Stromy hučí ve větru tak hlasitě, že přehlušily i zpěv ptáků. Ještě není úplná tma, když se spouští další přeprška. Schovávám hlavu do žďáráku, nechci však zatahovat zip, abych mohl volně dýchat. Slyším pleskot kapek, některé mi dopadají na čelo a spánky. Schovávám svůj básnický zápisníček do spacáku a poroučím se spánku znechucen sám sebou, neboť vím, že tu ženu už nikdy nepotkám. Teď už ani nevím, byla-li to bytost z tohoto světa. Přivedla ji nahoru nejspíš vůně volného povětří a hlas větru, byla to sestra stejných rozhledů z hor a stejné duhy, i když jsme oba viděli tu svoji.

***

„To se mi stalo také“, říká jáhen Jarda, kterého přicházím navštívit do Domova klidného stáří v Pravětíně. „Chodil jsem často sám po lese. Jednou večer jsem si sedl na posed a chystal se tam přečkat noc. Najednou přišla nahoru žena. Sedla si na posed ke mně. Říkala, že tam chodí meditovat. Seděli jsme tam až do noci. Nic mezi námi nebylo, jen jsme si povídali, slova zněla ze tmy.“

„Mám rád tahle nečekaná setkání,“ odpovídám. „Nejlepší je, když člověk vyrazí na vandr sám. Když jde s někým, musí se dohadovat, kudy dál, jak rychle. Takhle se zařídí podle sebe. A v té samotě jako by byly všechny dveře otevřené. Vždy jimi někdo vstoupí.“

„Ano, samota,“ odpovídá jáhen. „Potřebujeme ji. A po pár dnech se sami vracíme k lidem. Zjistíme, že kamarády potřebujeme. Návraty jsou plné těšení.“

Za oknem se dává do deště. Myslím na perlu samoty. Potěžkávám ji, zkoumám ve dlani lehkost její tíhy. Je plná očekávání. Zda někdo přijde, vezme si tu perlu, perlu té mojí samoty? Ocení její tichou a neokázalou krásu?

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:

1) Pohled z Lovoše na Milešovku a Kletečnou

2) Dům ve Zbožné pod Kletečnou

3) Kaple ve Zbožné pod Kletečnou

4) Pohled ze suťového pole na Kletečné

5) Stín Milešovky vedle Lovoše zakrývá postupně dálnici z Prahy do Ústí nad Labem

6) S meteorology z Milešovky. Zleva já, Víťa a Robert

7) Zpívající profesor Michal Hejcman s Maruškou

8) Pohled ze Zvonu

9) Kaple v Kocourově

10) Pohled z Lipské hory na Ostrý a Hradišťany

11) Oltářík a Solanská hora z Lipské hory

12) Duha z Lipské hory, vpravo Košťálov

13) Detail duhy s Košťálovem

14) Krepuskulární paprsky. Vzadu hřeben Krušných hor I

15) Krepuskulární paprsky. Vzadu hřeben Krušných hor II

16) Ranní pohled k Hradišťanům z Lipské hory

17) Koníci pod Lipskou horou