Bylo to vloni uprostřed nejbarevnějšího podzimu, kdy jsme s Klubíčkem zavítali do zapadlého koutu Ostrova v Labských pískovcích. Klubíčko tam kdysi jezdila se svým milým trempem Rysákem. Ten kout jí přirostl k srdci a chtěla s ním seznámit i mě. Vypravili jsme se tam na čtyři dny od 20. do 24. 10. 2025 a ubytovali se v kempu Pod Císařem. Počasí nám tenkrát nepřálo. Kromě prvního večera, kdy jsme obdivovali bronzovým svitem nízkého slunce rozpálené pískovcové hroty skal, nám po zbytek času pršelo či mrholilo a po okolních lesích bloudily chmurné mlhy. Místní restaurace zela skoro prázdnotou. Po našem odjezdu končila sezóna a kemp otevírali zase až z jara. A tak jsme večery trávili u piva a naše nálada klesala k bodu mrazu. Dala se s námi do řeči štíhlá blondýnka Pavla Nežerková. Klubíčko se zmínila, že píšu poezii. Všimla si plakátu na autorské čtení nějakého literáta, navrhla tedy, že bych mohl příští rok přijet a uspořádat tu autorské čtení i já. A Pavla souhlasila. Pak jsme odjeli vstříc neveselým dnům, které vyvrcholily mým rozchodem s Klubíčkem.
Na Ostrov bych nejraději zapomněl. Ale Pavla Nežerková nezapomněla a ozvala se mi. Jako žena činu hned navrhla datum celé akce a hudebníka, který nás bude doprovázet. Byl jím kytarista v Ústí nad Labem populární kapely Houpací koně Jiří Imlauf. Bylo mi hloupé couvnout, na druhou stranu jsem se do Mekky skalních lezců a trempů i trochu těšil. Byl jsem přesvědčen, že někdo z mých známých poetů na možnost autorského čtení kývne. Nejprve jsem oslovil Patrika Linharta z Duchcova a Radka Fridricha z Děčína. Oba to nemají do Labských pískovců daleko. S dopravou do těchto končin jsem měl problémy spíš já. Ze Šumavy to mám přes celou republiku a nakonec se ukázalo, že tam pojedu až z Amsterodamu.
První problém se objevil ve chvíli, Kdy Patrik oznámil, že tam jet nemůže, protože jej hned následující den čeká cesta do Irska. Oslovil jsem tedy dvě ženy, Svatku Antošovou a Irynu Zahladko. Svatka, která též bydlí poblíž, v Teplicích, ihned souhlasila. Iryna Zahladko mi napsala: Milý Romane, srdečně zdravím a děkuji za zprávu. Bohužel v ty dny budu v Katovicích, a proto Vaši nabídku nemohu přijmout. Navíc, Asociace spisovatelů nedoporučuje účastnit se čtení zadarmo (nebo za cestovné nebo za čokoládu) a snažím se být s kolegy solidární. A pokud správně chápu, jde o vystoupení v lokaci, která je navíc výdělečná. Možná se mýlím. Každopádně přeju hezkou událost. Chvála Bohu, že se v těchto obchodních záležitostech v oblasti poezie nevyznám a že nejsem vázán doporučeními Asociace spisovatelů.
Tím ovšem rošáda okolo vystupujících neskončila. Patrikův odjezd do Irska se nekonal, tedy mi napsal, že přece přijede. Jisté však nebylo, že se do programu ještě vejde. Pavlína Nežerková mě uklidnila, že prostor pro něj zbyde, jelikož poslední vystupující, autor humoristickým povídek přímo z Ostrova Pavel Štrobl se kvůli zdravotním komplikacím vystoupení nezúčastní. A pak další změna: Patrikův kamarád Radim von Neuwith si v opilosti zlomil rameno a Patrik s ním potřeboval probrat podrobnosti odložené cesty do Irska. A tak svoji účast na večeru opět zrušil. Nu dobrá, na to my jsme zvyklí, naše vystoupení jsou vždy plná improvizací.
Kvůli nečekaným překážkám na cestě z Amsterodamu jsem se do Teplic dostal až 28. 5. 2026, hladový a nevyspalý. Dorazil jsem ke Svatce Antošové, která mě nakrmila, a nakonec jsem u ní na matraci na dvě hodiny vytuhl. Pak jsme se vydali na vlak do Ústí. Tam jsme trochu zmatkovali, nebylo hned jasné, odkud nám jede autobus do Tisé. Věděli jsme jen to, že má odjezd od divadla, ale ze které strany budovy? Po několika rychlých přesunech tam a zpět jsme kýženou zastávku nalezli a nahrnuli se dovnitř. Když jsme v Tisé vystoupili, měl jsem pocit, že nedojdu ani k nejbližší hospodě, tak jsem se cítil vysílený. Motal jsem se na krajnici a ve chvíli, kdy jsem za sebou zaslechl zvuk kola, zastavil jsem. Svatka se patrně též ohlédla a vrazila do mě. „Ó!“, okomentovaly to dvě cyklistky, které nás předjížděly. „To byl karambol“. A jedna dodala: „To je láska!“ „Kdyby tak věděly,“ usmála se na mě Svatka.
Batoh plný špinavých a čistých hadrů, knih holandské poezie, léků a všeho, co s sebou potřebuje stárnoucí muž táhnout na cestách, mě neskutečně tížil. Svatka mi k nákladu přiložila ještě texty teplického Šlauchu, knihu o vlajkách pro Pošťáka a Ljubitěl od Marušky Dolistové. Dva kilometry jsme pokračovali na Rájec. U chaty Zátiší, kde opékala maso jakási bujará společnost, jsme odbočili k Ostrovu. Už v říjnu jsme tu sestupovali po příkré pískovcové cestě s Klubíčkem. Vzpomínky k tíze batohu ještě něco přidaly. I tenkrát jsem se ploužil jako smrt, mohla za to vypitá piva, letos zase cigára. Zbavím se už jednou těch překážek, které se mi staví do cesty a přikládají mi k životu zbytečná závaží? Zastavil jsem se u pískovcového křížku. Vloni jsme ho s Klubíčkem neobjevili, letos mě na něj upozornila Svatka. Mater Dolorosa. Matka bolestná. Jak příznačné.
Kemp praskal ve švech. Prodloužený víkend přivábil spoustu lidí. A mezi nimi na nás čekali Zdena a Pavel Kukalovi. Dojeli sem o hodinu dříve. Pavlína nás přivítala, dala nám klíče od pokojů a pak nás zahrnula dorty a chlebíčky, které jsme i při největší vyhladovělosti neměli šanci spořádat. Brzy se objevili i zástupci děčínské básnické bohémy Radek Fridrich a Tomáš Řezníček. V sáíle se mohlo nahromadit okolo sedmdesáti lidí. Zprvu mi nebylo jasné, jestli se nejedná jen o hosty, kteří na poezii vůbec nepřišli a budou nás svým bujarým popíjením a povykem rušit. Možná jsou to jen turisté, horolezci a trempové a z večera se stane pěkný guláš. Navíc si na lavičku vedle pódia sedla pětice dětí, která rozhazovala ručkama na rytmus kytary. Ale dostali jsme k dispozici mikrofon a populární kytarista Jiří Imlauf disponoval i dvěma poměrně velkými reprobednami. Tedy jsme měli velkou šanci naší lyrikou obecenstvo přeřvat.
Do večera nás uvedl svou písní Imlauf, po něm nastoupil Radek Fridrich. Když četl první báseň, hlas se mu trochu chvěl, ani on si nebyl jistý, zda obecenstvo zaujme, ale reagovalo živě a povzbudilo Radka k vrcholnému recitačnímu výkonu. Po něm představila Svatka verše ze své knihy Diktátor píše básně. Jak u Radka, tak u Svatky se ukázalo, že mezi severočeskými městy, jako je Děčín, Ústí nad Labem, Teplice a Bílina panuje řevnivost. A pak jsem po hudební vsuvce nastoupil já. Hrozně se mi třásly ruce. Ne trémou, ale celoživotní neurózou a doznívajícími příznaky onemocnění GBS. Musím se rozhodnout, jak budu tento hendikep řešit na příštích akcích. Vaškovi Ždárskému, který trpěl Parkinsonovou nemocí, někdo text držel před očima. Začínám se třást celý, mám pocit, že se neudržím na nohou, tisknu si ruce k tělu, abych samovolné pohyby eliminoval, a spontánnost přednesu pak přirozeně trpí. Jako poslední četl své humorné povídky Pavel Štrobl. Jelikož je mezi Ostrovany známý, reagovali na něj místní nejbouřlivěji. Ve svém nadšení však přetáhl čas a nebylo nikoho, kdo by ho přerušil. Tak jsem k němu šel a řekl mu, že musíme ještě dát prostor kytaristovi. Moc se mu to nelíbilo, ale ustoupil.
Po akci jsme se Svatkou u stolu osaměli. Byl jsem hodně unavený, ale Svatka mě prosila, abych s ní ještě deset minut vydržel, že pak půjde spát také. Jsme teď vlastně samotáři oba. Trochu jsme o tom mluvili cestou do Ostrova. Samota má nesporné výhody, člověk je svobodny, může se vydat, kam ho srdce táhne, nemusí se nikomu zpovídat o důvodech svého odchodu či příchodu kamkoliv, ale pak přijde skutečné stáří a s ním i neduhy. Jak budeme zvládat období, kdy začneme být odkázáni na pomoc druhých? Četl jsem kdesi rozbor nějakého psychologa, čeho nejvíce litují muži po šedesátce. Na prvním místě jsou to zanedbané vztahy většinou obětované na oltář kariéry. A pak nevyjádřené city. To bych podepsal.
V noci jsem spal, jako když mě do vody hodí. Ale přece jsem během prvních náznaků svítání procital do hlasitého zpěvu ptáků. Ráno jsem čekal na Pavlu, která mi slíbila, že mě odveze autem do Tisé. Nakonec přišli její dva kamarádi a vzali mě až do Ústí. Auto bylo postarší, táhlo nás doprava, jeho „plavání“ musel řidič vyrovnávat obratnými manévry s volantem. „Tak jsem objevil v Ústí originální značku zákaz vjezdu s vozíky,“ řekl řidič. „Ta je tam kvůli mně,“ odpověděl mu ten, co seděl vzadu. „Vjel jsem tam pomalu, závora klesla mezi mě a vozík a už tam přijel frajer, studenej loket, měl ho opřený z okýnka a : ‚Já jsem z Ostravy!‘ ‚A já jsem ze Cvikova,‘ řekl jsem mu, ‚co má bejt?‘. ‚Já jsem z ostrahy!‘ Začal vyšilovat…“
Dorazil jsem na nádraží, času jsem měl dost, EC vlak z Hamburku měl zpoždění. Seděl jsem v čekárně, pro nějakou ženskou přijela záchranka, asi spadla na ruku, že se za ní držela.
Text Roman Szpuk
Foto Svatava Antošová a Roman Szpuk
