Vyjíždíme z Prahy okolo poledne. Řídí Milena, přítelkyně Konstantina Ruchadze, džezového muzikanta a emigranta, který nás pozval do Amsterodamu. Jako spolucestující jsme dva Šumaváci, Magdon z Volar a já z Vimperka. Sedám si dozadu, Magdon má Nokii s navigací, jinou navigací pak disponuje ve svém Iphone Milena. Bereme to po dálnici na Ústí, kde nabíráme plyn. Náš volkswagen jezdí na CNG. Ještě netuším, že mi při vyslovení CNG bude naskakovat husí kůže stejně jako při návrhu, že se budeme řídit navigací. Přejezd přes hranici v Petrovicích probíhá v klidu. Je pěkné počasí. Za zády nám v zavazadlovém prostoru mňoukají dva kocouři, které Milena veze s sebou v přepravkách, aby kočičí společností pomohla Kosťovi snášet těžkosti samoty. Kocour Dody se snaží dostat ven ze svého vězení, Milena jeho mňoukáním trpí a opakuje stále: „No jo, no jo.“ Moc to nepomáhá. Nejvíce Dodyho děsí tunely. Brzy má o mřížku odřený čumák. Druhý kocour Bigy spí.

 Dostáváme se k odpočívadlu Muldental.

„Budu ti ta cigára počítat,“ hrozí mi Magdon.

Milena i Magdon se marně snaží rozchodit navigace. Každá z nich navrhuje jinou trasu a navzájem si skáčou do řeči. Nakonec se překřikují i Magdon s Milenou. Navrhuju oběma, že se budeme řídit sluncem. Máme ho po levé straně, jedeme tedy k západu. Nápad se neujal, a tak se raději dívám z okna. Nezajímá mě, kudy jedeme, hlavně, že jsme na cestě. Předjíždíme auto - za zády řidičky se na ramíncích tísní šaty. Předjíždíme další auto, sedí v něm řidička v oblacích kouře s doutníkem. Jinak všude okolo nás svítí řepková pole a za nimi se tyčí celý les větrných elektráren.

Před Magdeburkem na odpočívadle u Bernburgu obdivuju záchod plný graffity motorek. Předběhl mě tlustý Němec. Okolo letí straka, pod stolem poskakují vrabci. Říkám si, jakou mají výhodu zvířata, třeba ptáci, že po celém světě používají stejný jazyk. Navzájem si rozumí a my, sotva přejedeme hranice, snažíme se úporně přeložit každé slovo. A často neúspěšně. Navigace nás mate dál a dál.

„Vrtule nám zatočily data,“ snaží se celou situaci převrátit do humoru Magdon. Nakonec je však on první, který ztrácí trpělivost. Zjistili jsme totiž, že na naši platební kartu nedoplníme na čerpací stanici plyn CNG. A protože je ta stanice automatická, nemůžeme plyn dočerpat. Máme sice ještě nějaký rezervní benzín, ale auto na plyn má benzínovou nádrž menší. Hledáme tedy další pumpu, ale je to marné, navigace nás vede po všech čertech a čas utíká.

Magdon naříká, že měl jet vlastním autem. Říká, že u něj musí být všechno ťip ťop. A když to není, tak je na nervy. Milena mu odpovídá, že je cimprlich. Magdon se rozhoduje jet zpátky autobusem. Tahle vyhrožování do prázdna se pak u něj budou opakovat takřka denně.

„Tak mě necháte jet samotnou?“ ptá se ustrašeně Milena.

„Ne, já pojedu s tebou,“ uklidňuju ji.

Na další čerpací stanici uvádí Magdona cena plynu v zoufalství. Špatně se podíval, přečetl si, že plyn stojí 16 Euro za kilo. Přitom ta cena činí jen 1,6 Euro. Vzteká se, že měl jet autobusem a že je ta cena naprosto příšerná. Je nesnesitelné ho poslouchat. Do Magdonova panického stavu kvílí ze zavazadlového prostoru kocour Dody.

„Já vím, miláčku, musíš to vydržet,“ uklidňuje ho už pokolikáté Milena.

Nasrat na všechny kočky, probouzí se i ve mně vztek.

Dojíždíme k Magdeburgu a nabíráme konečně plyn. Ale na dálnici se projevuje další problém. „Co je? Co to je?“ ptá se zmateně Milena. Otáčky motoru se zvyšují, auto nezrychluje. Z mála, co jsem o autech pochopil, mi došlo, že dodělává spojka nebo prožívá předsmrtné křeče převodovka. Jestli se rozbije úplně, zůstaneme tu trčet. Na německých dálnicích bychom klidně mohli uhánět rychlostí 200 kilometrů za hodinu, my jsme rádi, když jedeme stovkou. Volá Kosťa a ptá se, kde už jsme.

„Co Kosťa má?" ptá se Magdon.

„Že to je dlouho, než tam dojedeme,“ odpovídá Milena. „Už se těší. Ne na nás, ale na kočky.“

Na levé straně dálnice se objevuje lesnatý hřeben pohoří Deister. Dálnice mírně stoupá na jeho úbočí a pak zase klesá. Na vrcholku Großer Hals se tyčí vysílač. Dívám se na ten hřeben a cítím zvláštní melancholii, jako bych už tu kdysi pobýval a prožíval tu nějakou ze svých marných lásek. Bydlel jsem snad v nedalekém Hannoveru?

Slunce se sklání k obzoru. Podjíždíme Osnabrück a blížíme se k holandským hranicím. Jak je překonáme, zaujmou mě barevnější neony. Stmívá se a navigace se trochu umoudřila. Ale přesto cítím Mileninu nejistotu. Myslel jsem, že Amsterodam zná, vždyť tu bydlí její přítel, ale že jsme na správné cestě, jí napoví až jakýsi rudý kiosek na křižovatce. A pak už vystupujeme před domem Kosti. Šílený Amsterodam se mi představuje popěvky mládeže. Odkud to zní? Z nějakého podniku či z parku? Milena zvoní, ale bzučák nefunguje. Později poznáme, že se do dveří musí vrážet ramenem, jako bychom je chtěli vyrazit. Kosťa musí dolů. Příkrost domovních schodů je neuvěřitelná. Stoupáme nahoru s taškami takřka po čtyřech. Ale zvykneme si.

Pomáhám nahoru s Mileninými zavazadly. Nechápu, kolik toho musí ženské vláčet na cestách. Ale ona jistě nese i granule pro kocoury. Magdon nedokáže ovládnout jakousi škodolibou radost. Dýchám totiž jak lokomotiva.

„To máš z toho kouření,“ začne přede mnou šaškovsky tančit.

Blíží se půlnoc, Magdon už v autě bědoval, že potřebuje jít na kutě v devět, že je na to zvyklý a chodí tak vždy spát s Monikou. Při vší snaze nemohli jsme mu vyhovět. Nyní hledí jít co nejdříve na kutě. Kocour Bigy, který celou cestu ani nehlesl, projevil touhu po svobodě a přeskočil z našeho balkonu na sousední. Využil škvíry mezi sítí a zdí. Kosťa už tímto způsobem jednu kočku ztratil.

„Ta se už nevrátí,“ konstatuje zklamaně. Nejvíc tím však trpí Milena. Já si říkám: Chvála Bohu, je o kocoura míň.

Snažím se ustlat si v obýváku na gauči, ale napichuju se na nějaké jehličí, nebo co to je. Šíleně to bodá. Že by zbytky z vánočního stromku? To snad nemohl být smrk. Možná jalovec? Nebo bodliny z kaktusu? Ne a ne se těch bodlin zbavit. Je toho plná podlaha i prostěradlo, či spíš deka. Magdon spíná teatrálně ruce a vysmívá se mi jak škodolibý žáček: „Bolí? Chudáčku.“ Odkud tohle znám? Ach ano, připomíná to školní šikanu. Stejně jako tenkrát v šesté či sedmé třídě, kdy to bylo nejhorší, ani dnes v pětašedesáti se neumím bránit. Mlčím, i když vím, jak bych se měl zachovat. Měl bych Magdona poslat do prdele nebo mu rovnou jednu napálit, ale sklopím hlavu a čekám, až ho to přejde.

***

Moc jsme toho nenaspali. Kocour mňoukal do doby, než spadla ikona s Ježíšem z 18. stolení. Kosťův byt je přeplněný různými artefakty, které nasbíral na mnohých cestách do Španělska, do Indie a jinam. Objevuje se tu bůh Ganéš, sovy, ikony i Buddha. Na knihách leží prach, nelze jej však setřít, protože před ním stojí množství drobných sošek. Nejvíc si na noc stěžuje Milena. Kosťa má totiž ve zvyku poslouchat ruské politické komentáře. Tráví tak čas, když nemůže spát. A tak tomu bylo i tuto noc k ránu. Jako jazz pouští si i mluvené slovo hlasitěji než je nutné. Nikdy neměl rodinu ani děti, žil svobodně a netrápil se, jak na jeho zvyky reaguje jeho okolí.

Stojím na balkóně, odkud včera přeskočil kocour Bigy. Nevím, jak by se z druhého balkonu mohl dostat dál jinak, než přes byt souseda. Ale na druhém balkónu není živáčka, i když na zděném zábradlí leží dva popelníky přetékající vajgly. Zeď je sice porostlá psím vínem, ale přece jen je to výška. Dvůr mi něčím připomíná Ukrajinu. Je tam dost nepořádek, také na balkonech podivné kompozice, jimž dominují plastiky černých ptáků, které snad mají odradit holuby. Z jednoho balkonu visí veliká stříbrná vánoční koule, na jiném se dívá do prázdna cihlově zbarvená busta mladíka. Dole nelze přehlédnout veliké listy banánovníku. Milena mi dělá ke snídani chutnou houbovou kávu 2.0 Brand.

Pak jdeme na nákup. Přecházíme park a dětská hřiště, která mají měkoučký povrch. Prý do něj Holanďané vkládají nadrobno rozřezané pneumatiky. Neustále je třeba dávat pozor na všudypřítomné cyklisty. Cyklotrasy vedou mezi silnicí a chodníkem. Člověk stojí na kraji chodníku, čeká na zelenou, ale ještě se musí rozhlédnout, jestli se neblíží cyklista, který má v Amsterodamu za všech okolností přednost. Stejně tak když přejdu silnici, nemám vyhráno. K chodníku mě čeká překonat stejně nebezpečnou cyklostezku. Dojde-li ke karambolu mezi cyklistou a chodcem, vždy je na vině chodec. Řidič auta na ulici počká, cyklista ne. Líbí se mi všechny možné typy elektrických rikš. Jiná kola mají i několik dětských sedaček. Rád dávám přednost krásným cyklistkám v roztřepených šatech.

Nad střechami létají velcí rackové. Jsou to ti mořští, rackové stříbřití, kteří prý tráví nad střechami tohoto města až 90 procent času. Ukrývá se z nich cosi ze Severního moře, jsou to ptáci zrození ve studeném příboji. Nakoupili jsme trochu jídla a vracíme se přes park ke Kosťovi. Venku před nízkými domky si hrají dívenky snad třináctileté, některé z nich už mají hidžáby. Člověk tu narazí na spoustu národností, Kosťa tvrdí, že Amsterodam je nejkosmopolitnější město na světě, žije v něm na 186 národností, je to více, než v New Yorku. Jdu opět na balkon a zapaluju si cigaretu. Pod banánovníkem seká žena v pruhovaném tričku elektrickou sekačkou, za ní se třepotají tibetské vlajky.

„Víš, proč má Kosťa kočky?“ ptá se mě Milena. „Protože je sám. Proč myslíš, že mi denně hodinu volá, mlčí, nemá co říci, telefon položí…“

Pijeme čaj z kořene pampelišky, sladím si březovým cukrem, jen já, protože ostatní se bojí průjmu. Ale já mám spíš zácpu. Pojídáme granule ostropestřce mariánského. Na stole prorůstá papírovou krabicí hlíva ústřičná. Ještě chvíli užíváme popoledního klidu a pak usedáme do auta. Kosťa má dnes práci v Rotterdamu, provádí nějaké klienty z Ukrajiny. Přivydělává si jako průvodce. Je žádaný, zná spoustu historek. Při té příležitosti tam míříme i my. Ale dřípíeska mele páté přes deváté a vede nás uličkami Amsterodamu od čerta k ďáblu. O Magdona se opět pokouší vztek.

„Já jsem se nažral,“ lamentuje, „jsem unavený, to chce tu džípíesku restaurovat, vlastně restartovat.“ Po mnoha marných pokusech hází flintu do žita, vzdává to, neví, kde je. „Mně to nebaví,“ fňuká, „měl jsem jít spát.“ Když Milena něco řekne, hned ji utne. „Jezdi si podle sebe. A mě do toho netahej.“

Mám Magdona tak akorát po krk. Zapínám naše české mapy a hned vidím, kde jsme. Magdona posílám na zadní sedačku, sedám si dopředu a naviguju Milenu podle sebe. Magdon mlčí a pak aby měl proč Milenu prudit, kontroluje jí povolenou rychlost a upozorňuje, kdy ji překročí. Brzy se dostáváme na výpadovku na Rotterdam. Hledáme Markthale, obchodní komplex s mnoha extravagantními budovami. Magdon zjišťuje, že měl navigaci nastavenou pro pěší a že prý mu celou dobu šla správně a začne si zpívat, aby bylo znát, že je nad věcí, ale vzápětí znovu bloudíme a znovu.

„Mně to nebaví, nezajímá mě to,“ mění opět Magdon tón hlasu.

Rotterdam je snové město. Čtvrť, ve které jsme se octli, mi něčím připomíná La Défense v Paříži. Mohu obdivovat dům zvaný Tuška, obytné celky z na špičku postavených krychlí, tak zvané kubické domy či hotel New York, odkud odplouvali desetitisíce emigrantů do Ameriky za lepším životem. I dnes tu plují lodě v oslňující vodě řeky Maas. Ale za těmito zážitky jsem přece jen do Holandska nejel. Vlastně ani Haag mě nijak neoslnil. Je to město plné přepychu, až příliš uklizené a samozřejmě venku není skoro živáčka. Vysoká životní úroveň zavírá lidí do jejich luxusních klecí. Vystačí si sami se sebou. Zajímavý byl snad jen jakýsi minipark se třemi stromy a dvěma lavičkami a pak samozřejmě vězení, kde seděl Milošević, Karadžić a Mladić. Kosťa nás pak zavedl do proslulé rybí restaurace Simonis aan de Haven, kde jsme si dali sytou rybí polévku a smaženou parmici červenou. Nemohl jsem to množství sníst, tak jsem si ho zabalil do papírové tašky. Odešel jsem na záchod a parmice byla v čudu. Cítím se rozladěn, dost mi chutnaly, jen mi na ně už v žaludku nezbylo místo. Před podnikem na víku popelnice stojí volavka popelavá a pořádá zbytky ryb. Možná jsou to ty moje? Má tu dobré živobytí, hlady nezemře.

Nakonec jsme se zastavili i na břehu Severního moře. Nekonečná vodní plocha se ztrácí v nízké mlze, ze které se noří maják. Když jsme se vrátili a já odcházím na balkon zapálit si, mává na mě soused, že kocour Bigy je u nich. Chce ho předat Kosťovi z ruky do ruky. Milena ječí hrůzou. Zděšené zvíře se brání, drápe. Jen s největšími obtížemi ho oba udrží. Kosťovi krvácí po drápancích dlaň, podobně je na tom soused. Já bych ho nejspíš upustil, kocoura bláznivého.

***

Vrátili jsme se domů opět o půlnoci. Ještě než jsem usnul, slyšel jsem za okny zpěv nočního deště. Ano, pro tohle jsem jel do Amsterodamu. Chtěl jsem slyšet déšť, který padá na střechy amsterodamských domů. Naprší tu asi 850 milimetrů za rok, což je o 200 mm více srážek než v Praze. Moře je blízko, mraky mají odkud čerpat vlhkost. Ráno vyrážím s Kosťou a Magdonem na procházku po městě. Obdivuju úzké zahrádky před činžáky. Jsou prý dotované městem a probíhá soutěž o nejkrásnější zahrádku. Nerostou na nich jen pověstné holandské tulipány. Vidím i keře brslenu a štědřence. Přecházíme kanál Trekvaart, který sloužil k transportu dřeva mezi Amsterodamem a Haarlemem, míjíme sochu Ztraceného farmáře a míříme do Sloterdijku, vesničky, která pochází z 11. století a stála tu dříve, než samotný Amsterodam. Nad střechy vyčuhuje mrakodrap s šišatým logem daňové inspekce. Mezi holandským lidem je zvané parní válec. Vcházíme na stařičký hřbitov. Ne každému je dáno složit tu po smrti své kosti. Cena za pohřební místo se tu vyšplhala do astronomické výše, není tedy divu, že tu najdeme i mauzoleum kteréhosi miliardáře s ústředním topením. Jiný boháč má náhrobek vyzdobený stručným sdělením, že nikdo není nesmrtelný: www.niemandisonsterfelijk.nl. Když si ty stránky otevřete, zjistíte, že tam publikují básně holandští básníci. Náhrobky však přesto nejsou okázalé. Mezi Belgičany koluje o Holanďanech vtip: Proč když pochováte Holanďana, trčí mu hlava z hrobu? Aby ušetřil za pomník.

Fotím se u okna s duhovou vlajkou. Jinak okna nemají záclony. Proč? Jde-li kolem protestantský kněz, může kdykoliv nahlédnout dovnitř. A může dokonce kdykoliv vejít, protože pravý křesťan nemá co skrývat. Docházíme na nádraží Sloterdijk, před kterým parkují stovky kol.  Obcházím posprejované vagony, hostely pro mladistvé. Kupujeme si kartu do tramvaje. Popojíždíme k Ten Kate Markt, kde si hned vedle knihovny dáváme Latté a v knihobudce objevuju sbírku holandských haiku. A pak docházíme na Leidseplein, náměstí s bujným nočním životem a veřejným záchodkem, kde můžou muži jen minimálně skryti konat svoji potřebu. Tohle je praktická vymoženost, kterou bych zavedl i ve Vimperku. Stojí tu největší coffee shop v Amsterodamu, joint tu však přijde o dost dráž než na periférii. Spouští se prudký déšť. Když příval povolí, pokračujeme k bývalému protestantskému kostelu, který je nyní změněn na rockový klub Paradiso. Vystupovaly tu hudební hvězdy včetně Rolling Stones. V podchodu leží dva bezdomovci, třetí nám nabízí mobil, patrně ho někde našel nebo ukradl. Za nimi nacházíme šachové stolky. Sochu tu má šachový velmistr z třicátých let Max Euwe. Díváme se na vstupní bránu do parku Vondelpart, který se svého času změnil v město hippies, dokiud obyvatelům Amsterodamu nedošla trpělivost. A znovu mě dvakrát málem sejmul cyklista. Zvyknout si na jejich všudypřítomnou přednost je pro moji roztěkanost velkým oříškem. A oni o svém privilegiu vědí a jezdí jak utržení z řetězu.

Nastupujeme do tramvaje číslo 19 a vracíme se domů. Do vozů se vstupuje buď prvními, nebo předposledními dveřmi. Je třeba kartu přiložit na čtečku a při výstupu z tramvaje to zopakovat. Když to neudělám, zmizí mi z karty deset Euro. Tramvaj je natřískaná, nějaký černoch se cpe dovnitř a řve, jako by mu šlo o život. Kosťa na něj volá, aby se uklidnil, černoch se otočí a dívá se na mě pološíleným pohledem.

Odpoledne jedeme na setkání s českými emigranty. „Máš špinavé tričko, převlíkni se,“ napomíná mě Magdon. To už je na mě moc.

„Co mě sleduješ? Starej se o sebe!“

„Tak tě nechám bejt, I když budeš mít na hlavě hovno,“ řve Magdon.

„To bude ideální,“ vracím mu se stejnou hlasovou intenzitou.

Byt, kam jsme dorazili, patří Evě, která nás hostí. Mluví k nám s ležérní ironií. Magdon ani já nepijeme alkohol, ostatní si dávají víno. Vedle mě sedí Pavla, která má přezdívku Bibina, přede mnou Viktor, kterého tu všichni jmenují Víťou, docent hudby, hráč na trombón a dirigent. Bibina mi vypravuje o manželovi, který zemřel na alkoholem získanou Korsakovu demenci. Nebo možná na cirhózu jater. Kosťa nám vypravuje, jak po odchodu z Čech začínal ve Vídni. Bydlel v maoistické komuně, kde byly na denním pořádku divoké politické diskuze. Když se ho pak zeptali na jeho názor, naznačil jim, že nemá čas, že musí cvičit na kytaru. Kosťa je gruzínský Žid. Žádal ve Vídni o byt, ale jeho židovský původ byl překážkou. Rakousko prostě zůstalo antisemitské. Když chtěl sehnat práci, vadily zase jeho dlouhé vlasy. Utekl před normalizací a spadl do podobné nesvobody.

Pro Vídeňáky jsou všichni z východu Cikáni, snad kromě Čechů a Maďarů, kteří byli kdysi součástí Rakouska-Uherska. A tak se Kosťa rozhodl zmizet do Holandska. Zde však musel dost obtížně dokazovat, že je Žid. Znal tady Víťu, a ten ho doprovodil na příslušný úřad. Když tam vysvětlil, oč žádá, úředník s úsměvem přikývl a dal mu podepsat jakousi listinu. Vzápětí Kosťa zjistil, že podepsal povinnost do čtyřiadvaceti hodin opustit Holandsko. Uděláme to jinak, navrhl Víťa. Znal místního rabína Avrahama Soetendorpa, který se s Kosťou vrátil na stejný úřad. Úředník byl opět neoblomný, zuřil, máchal rukama. Rabín se klidně koukal z okna, počkal, až se vyřádí a pak se k němu otočil: Víte, já mluvil se svým přítelem ministrem tím a tím a myslím, že byste nám mohl pomoci. A najednou to šlo.

Zpočátku bydlel Kosťa v Haagu v podnájmu u nějakého buzeranta. Když ho naštval, ukázal buzerant rukou a vykřikl: „A3!“ To byla dálnice směřující na východ. Ten dům byl jakýmsi panoptikem, kde zřídkakdy býval klid. Po chodbě celou noc bloudila žena a s kýmsi mluvila, jiná žena zase na balkóně mlčky dirigovala. Člověk se podíval vzhůru a viděl, jak se kmitají ruce do jakéhosi rytmu.

Emigranti pijí sklenici za sklenicí a stávají se vláčnými. Dochází k prvním názorovým půtkám týkajícím se historie, třeba otázky, zda se po Mnichovu měli Češi bránit nebo kdo pomohl osvobozovat v roce 1945 Prahu, zda Pražské povstání organizovali Vlasovci či komunisté. Pak přišli na přetřes bratři Mašínové a také způsob života tady v Holandsku po emigraci. Víta nikdy nežádal o podporu. Byl hrdý na to, že se spolehne na své síly a měl ambice něco tu dokázat. Kosťa žil ze dne na den. Když ještě neměl trvalý pobyt v Amsterodamu, odstěhoval se do Španělska. Od roku 1980 do roku 1984 pobýval v Cadaques a hrál na ulici. Často nevěděl, co bude druhý den jíst, kradl pomeranče, jedl zbytky v bufetech. Přespával u pastevců, ale byl svobodný. „Otrok sní o tom stát se otrokářem,“ řekl, „ne se osvobodit. Vystoupit dobrovolně z kleští konzumu. Hrát hudbu na zakázku, to je marketing. Jen svobodný umělec hraje sám sebe.“ Víťa je také hudebník, ale vidí to jinak, podle něj žít ze dne na den je pod lidskou úroveň, ale „co chceš? Vždyť v popularitě je v Holandsku muzikant pod popelářem“.

Začíná mě nesnesitelně bolet kotník. Nevydržím ani sedět. Lehám si na gauč a Eva mi dává na nohu studený obklad a maže mi kotník chladivým gelem. Ležím, přivírám oči, zdá se, že ani dnes se nedostaneme do postele před půlnocí. Usínám a slyším, jak se Kosťa pouští do úvah nad marihuanou, houbičkami a LSD. Prý, že se rozpustí ego, staneš se součástí všehomíra a podobné plky. Cítím, jak mě jeho úvahy provokují a jak bych nejraději zařval: „Drž už hubu!“ Přirozeně to neudělám. Všichni kromě Mileny, Kosti, Magdona a mně jsou na šrot. Napadá mě, že emigranti alkoholem zahánějí svůj stesk po domově. Podle Kosti se dnes ještě drželi. Jindy usínají s hlavami na stolech. Ale také dneska máme obavy o jejich zdraví, když se dlouze loučíme a opilé osazenstvo čeká krkolomný sestup po příkrých schodech.

Bolest kotníku je úmorná. Přejít silnici k autu je výkon, krajnici přelézám po čtyřech. Přijíždíme ke Kosťovi, vystupujeme s Magdonem u domova, zatím co Milena hledá místo k parkování. Magdon nese dřevěné lišty, nabídl se, že Kosťovi vyrobí novou síť na balkóně, aby mu zase neutekl kocour. Je unavený, proto hned uléhá. Rád bych ho požádal, aby na ně počkal on, mám co dělat, abych se ke dveřím dobelhal, ale mám na paměti Magdonovy nářky nad tím, že neleží v devět v posteli. Vše u něj musí být tip ťop. Ulehnutí do postele i večerní prášky. Čekám, až se Milena s Kosťou vrátí, abych jim bzučákem otevřel. Trvá jim to skoro hodinu, Milena chodí těžce a také ji bolí koleno.

***

Usínám až ke třetí ranní nadopovaný léky proti bolesti. Zdá se mi zvláštní sen. Jdu se dvěma zahalenými muslimkami Amsterodamem a nesu fotbalový míč. Chci ho nafouknout, ale nejde to. Je plný vody. Nejdřív ji musím vytlačit ven, vyprázdnit ho a pak to půjde.

Dávám si ranní cigaretu na druhém balkonu Magdonova pokoje. Mezi korunami kaštanů poletují zelení papoušci kroužkovaní, tak zvaní Alexandři malí. V sedmdesátých a osmdesátých letech se dostali z klecí hipísáků, kteří je sem přivezli ze severní Afriky. Zdomácněli tu.

Jedeme s Magdonem tramvají do Rijks musea, Říšského muzea, kde jsou k vidění mnozí staří mistři včetně holandských renesančních malířů a Rembranta.

První problém se objevuje ve chvíli, kdy vystojíme frontu vedoucí k člověku, který kontroluje vstupenky. Ty nám musel koupit dopředu Kosťa. Ale když docházíme ke zřízenci propouštějícímu lidi dovnitř, ukáže se, že máme vstupenku jen jednu. Magdon volá Kosťovi a zuří. „Nech to být,“ říkám Magdonovi. „Jdi tam ty, nemusím to nutně vidět.“ Ale Magdon chce problému přijít na kloub. Má na mobilu mail jen s jednou vstupenkou. Tvrdí, že mi tu moji přeposlal.

„Nenašel jsem ji,“ namítám. „Jestli jsi mi ji přeposlal, musíš ji mít v odeslané poště.“

Ale Magdon si stojí za tím, že mi mail odeslal a tím zmizel i z jeho mobilu. Což je hloupost. Raději Magdonovi nic nevymlouvám, je zase slepě vzteklý. Volá Kosťovi, řve na něj. Kosťa nakonec přijíždí a půjčuje mi kartu VIP. Tak se nakonec dostávám dovnitř i já.

Výstava je krásná, ale obrazů je příliš. Musím si vybírat. Něco přehlížím, zastavím se jen před některými plátny.

Vracíme se utahaní domů. „Potřebuju trochu vody,“ říká Magdon Mileně.

„Musíš chvíli počkat,“ napomíná ho Milena, která se snaží v těsné kuchyni cosi uklidit nebo najít. To Magdona popudí. Reaguje, jak by ho někdo uštkl.

„Tak já jedu autobusem do Prahy,“ zuří a mizí ve svém pokoji. Nachází spoj na dnešní odpoledne. Vítězoslavně nám oznamuje, kdy odjíždí. Pak mu ale dochází, že má na zítřek koupené lístky do muzea Van Gogha. A tak odjezd o den odkládá. Rozhodl jsem se tyhle jeho výlevy přehlížet.

„Nemám hlad,“ hlásí mi ráno Magdon. „Snědl jsem jednu sušenku, vypil kafe, jsem vyspaný, aklimatizovaný.“

No, uvidíme. Dnes spolu vyrážíme pěšky do muzea Van Gogha. Vcházíme do první místnosti. Výstava má příznačný název Odstíny žluté. Když vidím žence ztrácejícího se ve zlatém vlnobití obilných klasů, slyším v duchu mohutnou bachovu varhanní fugu a do očí mi vstupují slzy. Stejně tak když vidím havrany nad obilným polem. Ten obraz maloval van Gogh před sebevraždou. Už jako dítě jsem o tom slyšel a silně to na mě zapůsobilo. Maminka mi prozradila, že ten obraz namaloval dvakrát. Podruhé ho začernil a pak se zabil. Což asi neodpovídá pravdě, ale to nevadí. Myslím, že publikaci s van Goghovými obrazy zdědila maminka nějak po mém otci, který ho obdivoval. Nebo ji po rozvodu u ní zapomněl.

Muzeum van Gogha –

před slunečnicemi

se tlačí Japonci.

Hledáme největší protestantský kostel na světě Westerkerk. Na Westermarktu máme sraz s Kosťou a Milenou. Zní tu hudba, která mě jako vždy ihned zláká. I tohle v sobě nosím od dětství. V Teplicích jsem s maminkou a dědou chodil na kolonádu, kde hrával orchestr pro lázeňské hosty. Nevydržel jsem v klidu sedět. Přesto, že se hrály skladby vhodné pro postarší pacienty, vyběhl jsem mezi hlediště a podium a předváděl jsem tam prapodivné figury. Teď hledám zdroj téhle hudby. Projdu okolo Muzea Anne Frank a už je vidím, chumel spíš postarších gayů, lesbiček a translidí. Dávám se do tance s nimi. Slaví konec války. Nedaleko odtud je pomník ve válce padlých homosexuálů.

Westermarkt –

pod duhovou vlajkou

tančím s důchodci.

Míříme do svérázné čtvrti Jordaan. Vycházíme po příkrých schůdcích do prvního patra Café ‘t’ Smalle. Je to přes 300 let stará hospůdka. Sedím pod plakátem, na kterém stojí: Lehněte si na zkoušku do rakve z Ikei. Kosťa nás upozorňuje na jeden skandál, kdy se provalilo, že pro Ikeu pracovali političtí vězni z východního Německa. Pak nás Kosťa provádí dvorky čtvrti Jordaan. Docházíme k Severnímu kostelu, Nordekerk. Zde se odehrála v únoru 1940 stávka proti deportaci amsterodamských Židů. Byl to tenkrát jediný organizovaný odpor proti nacistické zvůli. Přecházíme po mostě přes kterýsi kanál. Stojí tam harmonikář, zpívá a hraje. Kosťa mu hned hází mince a dá se s ním španělsky do řeči. Harmonikář pochází až z Kolumbie. Pak docházíme k Brasserie De Luwte a dáváme si kapučíno. Sedíme venku u stolku, míjejí nás dva muži ve středním věku a přátelsky mi mávají. Dochází mi, že si mě pamatují s té taneční veselice vedle Westerkerku.

Zvedá se vítr a víří jilmová semínka. Točí se ve vírech a já si opět vzpomenu na maminku a její tajemné zprávy z onoho světa. Hrozí mi něco? Smrt? Docházíme k Oudekerku, starému kostelu ze 13. Století. Je oblepený budovami pro chudé, ze kterých se nyní staly drahé penziony. A hned za rohem je výklad s prostitutkou, a aby turista nezabloudil, též Prostitution Information Center. Žena kyprých tvarů sedí v křesílku ve spodním prádle, pokuřuje a čte si. Nevzal jsem si bundu a v tričku je mi stále větší zima. Ale nemluvím o tom.

Docházíme na hlavní náměstí s královským palácem a bílým pomníkem obětem druhé světové války. Kosťa nám vypravuje, jak se okolo pomníku usadili hippies. Žili tam od roku 1965 do roku 1972. Chodil mezi ně, hulil s nimi hašiš a polehával na kobercích. A pak se noříme do dalších uliček. Kosťa nás upozorňuje na gay klub, který kdysi býval školkou. Založila ji princezna Juliana pro asi chudší děti, dnes výklad zdobí busta s černou maskou submisivního chlapa. Dále míjíme výklad Condomerie s prezervativy nejrůznějších barev a velikostí, nejstarší coffee shop a diskotéku U zvráceného čuráka, Dirty Dicks s velkým plakátem, na němž jeden nahý muž noří tvář do tenisky druhého. Zabloudíme i do obchodu s halucinogenními houbami. Visí tam obrazy namalované pod vlivem drog. Jsou divoce barevné a prý i dost předražené. Jsem přesvědčen, že bychom podobný obraz namalovali i pod vlivem šumavských lysohlávek, jen by byl méně okázalý.

Náš cíl je dán, je jím čínská restaurace Kam yin. Provozují ji Číňané ze Surinamu. Dávám si Saotosoep, polévku čímsi připomínající vietnamské Pho. Poučen již pálivostí papriček, které dávají českým zákazníkům Vietnamci ve vimperské restauraci U Tomáška, beru si jen jediný odřezek a mám co dělat, abych polévku dojedl. Sedíme, čekáme na placení, a o slovo se hlásí Magdon. Chce domů. Měl už dávno spát, devátá odbila, ještě si nevzal prášky.

„Já chci domů,“ škemrá. „Tak já si to zaplatím a dejte mi klíče.“

„Ty klíče nedostaneš, nechal bys nás dole,“ odpovídá Milena.

„Já už nikam nepůjdu,“ stěžuje si Magdon. „Já se chci vyspat.“

Tak urychleně platíme a odcházíme na tramvaj na hlavním nádraží.

Po návratu ke Kosťovi je jasné, že se Magdon jen tak do postele nedostane. Vykadil se mu do ní kocour. „Karma je zdarma,“ komentuje to Milena.

***

Ráno jdeme s Magdonem na nákup.

„Teď už jen svobodu, penzionek ve Vídni s Monikou,“ maluje si budoucí cesty do zahraničí Magdon. „Mít klíče. Tady jsi na řetězu jak pes, přesně to, co Kosťa nesnáší. Nemám tady svobodu.“

Dáváme si kávu v Bagels beans. Dveře zavírají samy. Klika je omotaná útěrkou, aby to nebouchalo. Magdonova pozornost je k neunesení. Stále: „Bacha, cyklisti! Kam jdeš? Co tam vidíš? Máš u pusy kousek jídla. A co ty strupy na lebce, he? Nevyrostlo ti břicho, panáčku? Už stárneš, viď?“ Nemá smysl mu vysvětlovat, že k pozornosti patří mlčení.

Pod balkonem bal

s uschlou květinou

a klíček.

Magdon naštěstí zůstává doma. Snad se vyspí a dá pokoj. Míříme s Milenou do Giethoornu, kde máme sraz s Kosťou a jeho klientkami z Ruska. Zprvu opět bloudíme, ale nikdo nás tu naštěstí neprudí. Mohu tedy v klidu počkat, až Milena vzdá marnou manipulaci s navigací. Pak si otevírám mapy.cz. Můžeme se tak konečně vrátit ze špatného výběžku, kudy nás to svedlo směrem k Alkmaaru. A už uháníme ke Giethoornu. Budeme se plavit holandskými Benátkami. Tady člověk pochopí, proč se Holanďanům říká Němci z bažin. Pastviny tu místo mezí oddělují vodní kanály. Plujeme na elektrickém člunu, míjíme domky s doškovými střechami, úhlednými keři a se sochami. Drobně poprchává. Na jednom místě vystupujeme z lodi a navštěvujeme domek s mnoha drahými broušenými kameny a nerosty. Člověku přecházejí oči z těch barev a blyskotání. Pak pokračujeme dál a vracíme se přes volnou vodní plochu. Vítr fouká z boku, zvedá vlny, které pleskají o kýl lodi. A pak si dáváme kávu. Ruské turistky si objednávají vepřové žebro s hranolky. Je to porce, kterou nemohou spořádat. Nabízejí mně a Mileně zbytky, ale ani my nejsme schopni vše dojíst. A pak už se vracíme zpět.

Ujíždíme po dlouhé hrázi oddělující vlevo sladkou vodu a vpravo mořskou vodu. Po pravé straně tančí v řadě hejna tiplic tak hustá, že to vypadá, jako by se prášil pyl. Po celou dobu vidím ostrou hranici mezi altokumulem držícím se nad pevninou a jasnou oblohou nad mořem. Dostáváme se mezi časovkáře na cyklistických silničních speciálech. Druhé auto před námi řídí Leon, veze Kosťu a obě mladé Rusky. Leon má vyhřezlou kýlu. Neřeší to, ovázal si vystouplé břicho šátkem. Traktor za sebou vleče zemědělský válec, za nímž usedá a opět vzlétá hejno racků.

Znovu s Milenou objíždíme Amsterodam a hledáme čerpací stanici, kde mají plyn CNG. A opět se z této cesty stává drama. Je to únavné a slunce klesá níž a níž. V polospánku se mi zdá, že jedeme na svěcenou vodu.

Ráno vstáváme po páté. Máme sbaleno a čeká nás cesta zpět.

„Málem jsme nabourali,“ oznamuje Mardon.

„Ale nenabourali. Vysíláš špatné energie,“ odvětí Milena

„Mě už ty tvoje kecy nebaví,“ přestává se kontrolovat Magdon. „Už tě nechci nikdy vidět. Chováš se jak kráva. Jak píča.“

„A ty jak malý kluk,“ odpovídá tišeji Milena. „To je úroveň.“

Milena znejistěla. Složité řazení do pruhů ji nervuje, ale není divu, když ji ze zadní sedačky sleduje Magdon a provokuje. Nemám možnost s tím něco udělat. Nepletu se mezi Milenu a Magdona. Jen bych přilil olej do ohně. Je mi Mileny líto. Je to obyčejná žena, trochu ezotericky zaměřená, ale to k ženám této doby a jejího věku patří. Vypravuje nám o černé paní na Buchlově, odkud pochází, o strašidlech, energiích, vadí to i mně, ale ne zase tak fatálně jako Magdonovi. Nakoupila různé sýry a jiné potraviny pro známé a příbuzné. A teď si ani není jistá, dojedeme-li do Prahy. Magdon zaraženě mlčí a Milena obdivuje stavení, která míjíme: „Zajímavé statky, stavby.“ V nastalé situaci to působí stejně křečovitě jako Magdonovo prozpěvování si. Všichni jsou v pohodě a nedá se tu dýchat.

Tankujeme v Osnabrücku. Stojím na krajnici a kouřím. Je zima a zataženo. Začíná mrholit. Míjí mě mladá žena v černém, s černým mobilem. Pokračujeme v cestě. Za Bad Oeynhausen odbočujeme špatně na Vlotho. Stačí přehlédnout jeden pruh a návrat zpět na správnou dálnici nám bere zbytečný čas. Atmosféra v autě se dá krájet.

„Kolik máme času?“ zkoumá Milena hodinky.

„Mně je to jedno,“ zašeptá nasupeně Magdon.

„Někdo to potřebuje stihnout,“ připomíná Milena Margonovi, že ho ještě čeká cesta z Prahy na jih.

„Já se zařídím,“ odsekne Magdon.

„Já vím, že máš z toho radost,“ odvětí Milena.

„Nemám. Nic mi nepodsouvej.“

Dostáváme se do nekonečné kolony. Střídavě popojíždíme a stojíme. Močím na krajnici s řidičem kamionu. Ve vedlejším pruhu vidím ruku s cigaretou vystrčenou z okýnka. Mrholení přechází do drobného deště. Magdon kupuje a zase ruší místenky na Prachatice. Konečně nás kolona pouští ze svých kleští. Ztratili jsme skoro dvě hodiny. Ale auto ne a ne se rozjet. Otáčky stoupají, ale nezrychlujeme. Zastavujeme na odpočívadle a doufáme, že se nemocný stroj umoudří. Ale sotva odtamtud vyjedeme, je po všem. Nejde zařadit.

Zastavujeme na krajnici. Milena hledá číslo na asistenční službu. Neuplyne pět minut a už u nás zastavuje německá dálniční policie. Vysvětlujeme mladé policistce, že musíme počkat na odtah. Přikáže nám navléknout si reflexní vesty. A nesmíme sedět v autě. A tak mrzneme na krajnici ve studeném větru.

Naštěstí už neprší. Magdon umisťuje před auto výstražný trojúhelník, ale vítr ho co chvíli shodí. Musí jej nakonec opřít o patník. Snažím se vyznat v Magdonových projevech. Ve vzpomínkách se mi vybavuje silnice přes Českou Kamenici. Jet jsem po ní s Helenkou a malými dětmi. Naše auto mělo dost nebezpečnou závadu, která se projevila ve chvíli, kdy před námi zastavila řidička u přechodu. Nestačili jsme zabrzdit a vrazili do ní. Tou dobou si na chodníku hrály nějaké děti. Po našem nárazu začaly dovádivě poskakovat a výskat. Dodnes to vidím před sebou. Podobně tuhle situaci prožívá Magdon. Snad proto, že jej neštěstí minulo, ale zároveň že ho může pozorovat z bezprostřední blízkosti, lomcuje jím těžce ovladatelné veselí. Chvíli se snaží pomoci, ale zvítězí nával škodolibé radosti. Čekal jsem, že bude Mileně vyčítat, že auto před cestou do Amsterodamu neprohlédla, ale kdepak, spíš se zdá, že je na koni. S tričkem okolo krku dává se chvílemi i do tance. „Bude dobrodružství,“ libuje si. Což o to, pro nás dva to dobrodružství je. Máme vše sbaleno do batohů, ale Milena veze do Čech spoustu tašek s nakoupenými lahůdkami pro známé a příbuzné. A jak to dopadne s jejím autem?

Po dvou hodinách nás odváží německá odtahovka pod parami ověnčený vrchol Reinekensiekskopfu do obce Barsinghausen. Tady nás vysadí v servisu. Umím sice trochu německy, ale jak se řekne spojka a převodovka, to nevím. Magdon si už osvojil základy angličtiny, tak se tu domluví lépe. Kdyby oprava trvala do pěti dnů, mohli bychom od pojišťovny dostat náhradní vůz. Do té doby je totiž nutno jej vrátit. Ale co vlastně našemu autu je, nám nikdo nemůže říci. Navíc oprava může být tak drahá, že už se Mileně nevyplatí. Bereme tedy batohy na ramena, rozebíráme i Mileniny tašky a vydáváme se do městečka hledat železniční nádraží. Naštěstí ho brzy nacházíme a za tři minuty nám odjíždí vlak do Hannoveru. Milena objednává jízdenky na Flixbus. Budeme vyjíždět hodinu před půlnocí a v sedm ráno bychom měli být v Praze.

Neplánovaně se ocitám v Hannoveru. Milena je fyzicky na dně, Magdon je též unavený, ale mně to nedá a vydávám se do uliček. Konečně jsem chvíli sám a cítím úlevu. Pod širokým železničním mostem s mnoha sloupy jak v Artemidině chrámu dlouhán v černém kabátě s červenou kapucí a zahalenou hlavou vlévá cosi z kelímku do kanálu a hovoří s ním. Brzy narážím na proíránskou demonstraci. Je chudá, stojí tu snad čtyři muži, jeden z nich mluví komusi na kameru. Zní iránská hudba. Kousek za ní roztáhly svůj transparent tři paní v černém protestující proti násilí na ženách. Jedna je mladá, druhá už stařena, třetí sedí na invalidním vozíku.

Pokračuju ke kostelu Marktkirche. Obdivuju varhany, ale strohost protestantských chrámů studí. Nikdy bych si na jejich obrazoborectví nezvykl. Věž je ozdobená obřím Nebeským triptychem na plátnu. Autorem je Sebastian Peetz. Plátna se jmenují Ráj, Exitus Genesis a Život Ježíše. A pak se rozezvučí zvony. Jejich hlas je hluboký, jako by stoupal ke střechám zpod dlažby.

Míjím žebráka. Má v ruce kelímek, chce peníze, pak vidí, že držím v ruce cigaretu, a požádá mě o ni. A když mě někdo požádá o cigaretu, vždy mu ji dám. Pak začínám bloudit, ztrácím orientaci. Ptám se postupně tří lidí, kudy se dostanu k hlavnímu nádraží. A všichni tři spustí anglicky.

Konečně haiku –

bez průvodce bloudím

Hannoverem

Pak ještě chvíli sedím před nádražím. Přichází ke mně další žebrák. Tvrdí, že potřebuje něco k jídlu a že nemůže pracovat, ukazuje mi ruku v ortéze. Tak mu dávám Euro. V nádražní hale je živo. Potkávám černocha v ponožkách. Dva chlapi s Ikea taškami řvou a mlátí se jimi přes zadky. Odpovídá jim křik z opačné strany haly. Několik ubožáků hledá zbytky jídla v odpadkových koších.

„V autobuse se ti nevejde nad sedačky taška,“ říká Milena Magdonovi.

„Já to vím,“ odpovídá popudlivě Magdon. „Já nejsem z vesnice.“

Zdá se, že Milena nemůže říci nic, aby ji Magdon hned nenapadl. Modlím se, abychom cestu zpět nějak zvládli. Vydat se s Magdonem na cesty je stejné, jako mít na starosti vzteklé a urážlivé dítě, které se občas promění v úzkostného dědka.

Po úmorné noci konečně vystupujeme v Praze. Nabízím Mileně doprovod na metro. Magdon nás nechává být a prchá na autobus do Prachatic. Už aby byl u Moniky ve své posteli. My zjišťujeme, že trasa metra C nejezdí. Milena je v koncích, vůbec se tu nevyzná. Ale já si tenhle chaos s náhradní dopravou pamatuju ještě z doby, kdy jsem jezdil za Klubíčkem na Troju. Táhneme tašky a batohy na okruh. Zdoláváme další schody. Milena nemůže popadnout dech. Mám obavy, že ji trefí. Ale zvládne to a odjíždí na pražské Hlavní nádraží. Já se nevyspaný a vyšťavený pokouším stihnout vlak na Ústí. Večer mám čtení poezie v Ostrově v Labských pískovcích.

Text a foto Roman Szpuk