Po horkém dnu nechce se teplotě příliš rychle klesat. I po deváté večer je stále ještě 26 °C. Slunce se propadá lesem, neomylně propaluje cestu jak ohnivý štít rytíře ochraňujícího dosud neviditelné poutníky hvězd. Putují na svaté místo noční oblohy a své lampy teprve zažehnou. Rudý žár hoří kdesi daleko ve vesmíru. Obtiskl na zemském povrchu dlaně svého horkého dechu, vysušil na cestách každou louži, vzbudil spoustu hmyzu a nyní se vrací do toulce stmívání. Ale obloha ještě neřekla své poslední slovo. U jihozápadního obzoru visí husté cirry se závoji vypařujících se srážek. Vypadají jak podlouhlé ostrovy s visutými plážemi ztrácejícími se v oceánu prázdnoty. Možná to jsou sopky, z nichž stéká láva v podobě vlasů či nití. Vítr fouká od severovýchodu. Kde se v něm bere ta horkost? V zimě tenhle směr přináší ochlazení a suché mrazy.

Už po třetí ranní jsem opět na nohou. Scházím na okraj lesa, odkud se otevírá pohled na sever i severovýchod. Mám počíháno na noční svítící oblaka, která se v době letního slunovratu objevují v podobě dlouhých vlečkových či závojovitých vlnek. Mají modro stříbřitá zbarvení. Kdy se přesně objeví, nikdo neví. Člověk musí být vzhůru a vyhlížet je, těšit se na ně. Cítím, jak je vzduch teplý. Vzdušné proudy vyčkávají v hustých větvích smrků. Jen občas to zavane trochu chladivěji od paseky pod meteorologickou stanicí. Vybavují se mi verše šílené básnířky a malířky Hanky Fouskové: Možná že kdybych se nepohnula, / přežene se čas přese mě / já zůstanu taková, jaká jsem teď / vystoupím z času. Také zde jako by se čas zastavil, jen pozvolné svítání o něm vydává svědectví.

Hvězdy se zachytily v síťoví nejvyšších mračen. A dole jim konkuruje několik světel vzdálených obcí. Vracím se na stanici, ještě na chvíli uléhám a podaří se mi i usnout. Čeká mě další nebývale horký den. A také že ano. Už při ranní klimatické zprávě v 8 hodin letního času stoupla teplota na 28 °C. Něco takového jsem tu za takřka devětadvacet let služby nezažil. Brzy se blížíme magickým třiceti stupňům, ale pak se přímo nad námi vytvoří nízké kumuly a na stanici lehá stín. A přesto les i paseka doslova sálají. Na ochozu se nedá bosky stát, člověk by si popálil chodidla. Na stožáru Eurotelu už třetí den pracují dělníci, jsou až nahoře, nechápu, jak tam mohou celé hodiny ve slunci vydržet.

V patnáct hodin letního času se najednou stmívá. Slyším, jak dopadají ohromné krůpěje na střechu. Dívám se nad sebe a žasnu, s jakou rychlostí vznikl bouřkový mrak. A přeháňka houstne a už mezi krůpějemi dopadají kroupy. Otočím se do pozorovatelny, tu se za mými zády zablýskne, v zásuvkách se ozve povědomý praskavý zvuk a vzápětí protne nehybný horký vzduch ohlušující hrom. První blesk a taková šlupka. Jako by se jí zabouchly dveře za dnešním horkem. Vybíhám na měrný pozemek, svlékám se a stojím nahý v lijáku. Voda ze mě obývá lepkavý pot. Cítím se jak ve sprše, jen se na mě snášejí o mnoho větší kapky a nadto mi tělo masírují asi centimetrové kroupy. Z betonu za stanicí a z asfaltu u vrátek se zvedá pára. Najednou se ochlazuje. To už znám. Bouře shůry ledově dýchne, trochu se zvedne vítr a hned se rozechvěju chladem. Teplota klesla z 29,5 °C na 18 °C. Základna nade mnou je beztvárně šedá, slibuje pokračování lijáku, ale to by nebyla pravá bouřka, aby něčím nepřekvapila. Přeháňka oproti očekávání slábne, velké kapky střídají ty drobné, nakonec už jen slabý déšť doprovází bouři odplouvající k východu. Slunce se snaží prodrat oblačností, chce navázat na horké dopoledne, ale moc se mu to nedaří. Nakonec prosvitne jen jako rozespalé oko. A přesto se vzduch otepluje. Má to na svědomí stále ještě sálající měrný pozemek, paseka i kosodřevina za plotem. Vlhkost stoupá až k hodnotě 98 procent. Při teplotě takřka dvaceti stupňů z člověka okamžitě leje pot. Pak slunce zapadá, a třebaže se stmívá, teplota dále stoupá až na takřka 23 °C. Probouzejí se můry. Když si jdu připravit večeři, zpod dveří špajzky vylezla šedavka trávová (Apamea monoglypha). Chytám ji do dlaní a pouštím ji z kuchyňského okna na svobodu. Hmyz prostě tohle dusno miluje.

A opět je po třetí hodině ranní a já stojím u stativu s foťákem a marně čekám na noční svítící oblaka. Jen nepatrně svítá, dlouho se musím dívat na místo, odkud vzejde rozbřesk, než si unavené oči zvyknou na noční tmu. Daleko na severu šlehne svit. Kdesi v nejvyšších patrech bouře se blýská, odlesk se odráží od stropu kumulonimbu. Hrom z té dálky nemá šanci ke mně doputovat. Je jak posel, který na dlouhé cestě strádá a hubne, až úplně zmizí, vyprchá, stráví sám sebe. Jen tak vydá své svědectví. Jako by to narudlé zabliknutí zrcadlilo válku. Jaké jsou asi malé jiskérky toho požáru, jenž mocně vyšlehává v dálce tak nesmírné, že i noční les v dusném bezvětří doveden je k naslouchání sobě samému? Myslím na obří rozměry bouřkového oblaku. Zda má nějaké povědomí o člověku, který se na něj dívá ze země? A má vůbec nějaké vědomí? Zda pátrá pod sebou po propasti, té své, nebešťan, jehož existence je tak krátká, jako jsou mohutné jeho rozměry v plné síle? Hölderlin, milovaný básník mých posledních dnů na tomto světě, dokázal odpovědět: Nebešťané / nezmohou všechno. V propast dosáhnou totiž / spíš lidé smrtelní.

Vzpomínám na Karinu z Charkova, která nás přijala vloni na návštěvě východní Ukrajiny. Její muž nedávno padl ve válce proti ruským okupantům. Zůstala sama se dvěma malými synky. Měla narozeniny, první od chvíle, kdy se stala vdovou. A takto popřála sama sobě: Má maličká, dnes je ti 34 let. A chci, abys věděla: Ještě toho prožiješ víc, než si teď dokážeš představit. Život k tobě nebude vždycky laskavý. Naučil tě prohrát, rozloučit se, sebrat se po kouscích a vstát, i když se zdá, že už ti nezbývá sil. V noci budeš plakat tak potichu, že tě nikdo neuslyší. Budeš se bát budoucnosti. Budeš si myslet, že to nezvládneš. Ale právě v těch chvílích se v tobě začne rodit skutečná síla. Pamatuj si: Jsi mnohem silnější, než si myslíš. Jednoho dne si uvědomíš, že tě všechny ty výzvy nezlomily – naopak, naučily tě život milovat ještě silněji. Naučily tě postarat se o sebe, ocenit upřímnost, nebát se snít a začít znovu. Prosím, nikdy nepřestávej věřit v sebe. A když celý svět mlčí, buď sama sobě oporou. Věř svým snům, i když se zdají být příliš vzdálené. Protože jsou tím, co tě dostane přes ty nejtemnější dny. A další důležitá věc: zasloužíš si být milována. Najdeš pokoj. Ne kvůli síle nebo trpělivosti – prostě proto, že jsi. Vím, jak to pro tebe bude těžké. Ale také vím, nakolik krásnou, silnou a živou se pak staneš. A věř mi, budeš stát.

Ach Bože, umět sám sebe oslovit: „Má maličká. Můj maličký.“

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:

1) Cumulonimbus capillatus v dáli.
2) Skála na Hrbu.
3) Mandala 1
4) Mandala 2
5) Noční svítící oblaky
6) Altocumulus castellanus po východu slunce