TAK ČASTO / báseň v próze, 2. 4. 2026

Tak často jsem se v dětství zadívala do noční oblohy,
až jsem se ocitla za černou tapetou s mrtvýma očima hvězd.
Štěrbiny byly různě vzdálené. Těkavě jsem hleděla,
která z nich stříbrně svítí právě na mě.

Tehdy jsem se začala bát velkého konce. Smrt je tajemná.
Hledět na hvězdy je otisk věčnosti a nepředstavitelné dálky –
dálavy, kam odešli všichni mí předkové, jejichž jména
zůstala vyzlacena v kameni na hřbitově za městem.
Neznám je. Nikdy jsem si s nimi nepodala ruku.
Skutečnost, že žili, dokazují zašlé fotografie.

Noc co noc na mne svítily oči hvězd, uskupené v různých obrazcích,
jejichž názvy jsem ještě neznala. Pošeptal mi je vnitřní hlas –
tak jako šeptá vítr, starý strom nebo člověk,
který padá za černou oponu vozatajstva hvězd.

Už vím: I Slunce je hvězda.
Ta kysličníkem odbarvená blonďatá hlava
ďábelsky pálí,
ale zároveň dává světlo
a vyrovnává chlad stříbrných hvězd.

Očista

báseň v próze, 02-2026

V polospánku, před svítáním, v mlžné mysli příběh bez obrysu.

Ještě neoblékla svoje tělo, snáší se duchem, ještě letí vzduchem,

hluboce dýchá.

Řasami odhrne závoj a vstoupí do dne. Bytí stvrzuje prvním slovem – vyslechnou ho stěny pokoje – první slovo tvoří den jako Slovo stvořilo svět. Otevírá okno.

Ze dvora se line známá vůně prádla od sousedů. Už není sama. Pouští si gramofonovou desku, Jacqueline du Pré vášnivě tahá smyčcem. Jde se sprchovat. Stojí rozkročená mezi životem a smrtí, uprostřed odtéká proud vody odpadem kamsi do kanálu, něco

ji nutí přešlapovat a zpívat a narušit polarizované možnosti bytí a nebytí. Pohybuje se

v prostoru důvěrných stěn. Ranní káva, obvyklé prášky, stejné rekvizity, stejné kulisy.

Je pátek nebo úterý? Nejspíše středa.

Ulice hraje obrázky. Pes táhnoucí starého pána. Figuríny za výkladní skříní, jejichž pohled leda tak studí. Závoz do potravin. Popeláři naskakující na stupínek oranžového auta. Nespočítá, kolik tváří potkala, kolik obličejů pod make-upem, kolik úsměvů s neviditelnými rovnátky. Desítky, stovky míjejících očí. Nárožní hodiny a sloupy. Poutače. Reklamy. Zvonivá tramvaj. Uhekaný autobus. Klaksony aut. Letadla čmárají po nebi dlouhé čáry, vzdušné pozdravy beze slov. Neposedný vítr víří prach…

Kdysi se zahlédla v kaluži. Kdyby našla odvahu, neodvrátila by se od odrazu, který ji zval.

Marně hledala tu kaluž, která by ji vtáhla pod hladinu za tichým dvojníkem.