Literát, výtvarník a teolog Pavel Rejchrt vydal v roce 2024 v nakladatelství Stefanos výbor ze své celoživotní básnické tvorby a nazval jej Klaď slova / Kameny písně. Vybrané básně reflektují v pěti kompozičních celcích časové rozpětí více než šedesáti let a doprovází je osmadvacet pastelů. Autor v úvodu ke knize poznamenává, že se „vědomě vyhýbal jakékoli próze, třebaže reflexivní a filosofující a mnohdy i silně lyrizované. Přál jsem si, aby tentokrát toliko rytmickými prostředky verše, při jeho převážně střídmé strohosti, vynikla účinnost slova jako takového namísto obsahů prostředkovaných rozsáhlým jazykovým záběrem. Pokud jde o výtvarný doprovod, nejedná se o ilustrace, ale spíš o bezděčně vzniklou fantaskní malířskou paralelu k literárnímu sdělení básní, o zpřítomnění k veršům souběžné poetické „neskutečnosti“, totiž našeho nevšedního, konvenčním tvarem jen stěží vyjádřitelného hlubšího prožívání světa.“

A protože nám Pavel Rejchrt dovolil použít z těchto pastelů libovolný počet, najdete dvanáct z nich v galerii na konci článku jako jakousi jejich "minivýstavu".  

 

Rovina

Vzepři se ortelu samoty do všech stran
a zbude ti několik slov
na která ne že bys přísahal
v těch slovech není kov
chvějí se v nich jen večery
hlohy a vůně lip
nech lovcům lvy a pantery
Praotcům jejich Říp

Když v slovech pramení večery
zahrad a rukou a slz
věděls i z daleké galéry
že pravdy je jen trs
Nikdo své řece nepatřil
bludem byl rod i kmen –
Obráží jenom hrstka chvil
kdy kvetls okouzlen

 

Tvůrce a jeho sestra bolest

Už skoro století jdou spolu skrz hroby Umění
„Ó teskný hřbitově, kde duše Velkých sní“
kde v síle extází se záře pramení –
sochař a básník zřeli ve strázni

do slávy za vším, co i slávou bylo
(Otokar Březina byl přece slova kněz)
Bílkovo blouznilství se tady vzácně slilo
se smyslem díla, které zná jen přes –

přes keře, ohrady, přes trní i štěstí
přes žír i vavřín v tmu se probíjet
prohořet očima až tam, kde konce věstí
nám nekonečně skrytý, a přec potřebný svět

Tak vede Bolest schýleného Tvůrce
lyru on tiskne k srdci jako mříž
a sestra prosévá v své napřažené ruce
dech dálek, vítr, marnost – ducha kříž.

 

*     *     *     *     *

Kam odešlas mi s klubkem, Ariadné
všichni už zemřeli, anebo plodí robě
Nestvůra zabita je, osamocen v šatně
zkoušel jsem přílbice a meče proti sobě

Všecko jen divadlem, když už pro nikoho –
dokud nám tleskají, pravdou je drak a rek
Jakmile odejdou, odkryjem v sobě toho
kdo marně zdolává svých konců prach a drek

Ne Minótaur již s hovězí hlavou mýtu
ale jen právě tahle tma
bez vřídla světců, poutí k eremitům
kdy srdce klaun se měkce usmívá
v závějích vědomí zdravíčkem zmrzlé kašny
venkovským výsměchem mystickým oponám
jen sobě přislíben na talíř modrých vášní
jen sobě oříšek a nářek ke stěnám–

Kam odešlas mi s klubkem, Ariadné
v tomhletom nečase a třasu beze slov:
cokoli vypučí, to ještě dřív mi zvadne
otázkou po smyslu všech listů, čar a strof.

*     *     *     *     *

Být – už jen být ti tichem
ty Slovo záře své
a tobě Záře stínem
jímž sebe rozviješ

až do stvořena prachu
a prachu zjevíš se
že rozruměníš Slávu
o vlastní pašije

tak v sebe ponořena
v Alfu i Ómegu
uprostřed času stěna
bez chrámu bez věku

trváš a táhneš slzy
cizinců přišlých zpět
životů ostružiní
z rozpadlých besídek

věnčeno jimi skvíš se
Slovo v tmách majáku
vítězné sněhobíle
a přece od nachu

konečna po svém boji
by krví zvedls je
z propadu věčné noci
ve smlouvu glorie

 

*     *     *     *     *

Obrazy, verše, sochy – za vším píseň:
tak prosekával duch tmou života
cestu a žebřík: odvolanou sklizeň
slib prázdna země jistotám

a všecko z opaku své všednodenní zóny
se sbíralo v svou neznámou tvář
zde neznámou; a zpřetrhané tóny
ronily píseň: mízu ukrytou

a nikde nevzetí, jen Nanebevzetí
zdvih pacholíka z dračích tlam–
lásko má poslední, mé zboření a zpletí
do tebe, zraje, propadám…

Ach, z dávna schránils květ mé obraznosti
dechni a zdvojnásob můj sen
ať pomíjení strhne k pláči hosty:
housle a šamizen –

ať vroucnost sakur, konečna a pylu
a práchnivění všeho rození
se vetkne jako pečeť stylu
na svitek spasení

 

*     *     *     *

Klaď slova, kameny písně
žeň most, leč nedoufej v břeh
dalek je domov modří
marný je poutníka vzdech

Všechno je tvrdší i měkčí
do milosrdna pád
kytice darů a trsy
hvězd-batolat

Vesmíry rodí se z nicu
a verše z hlubiny běd
Půjdeme ještě jednou
prozpívat v zásvětno svět

Poklást sny na hroby spících
z nich klenout sršící tmu
probrat se na loktech Božích
ke smyslu celému

 

Za zvuků cembala
(v opuštěném paláci)

Tak těžce spát! Pod deskami žalu
Za celý svět, zamalou hlavu svou:
co budí se, je jiskra po požáru
dech doutnající dálavou

a slova tvoří svoje bílé stíny
shluk hvězd a písní, tváře ze slávy
tma svítí hravou rukou manekýny
a spinet střásá do zdi postavy

Hle, obklopeni jdem svou horkou existencí
mráz vlamuje se na dno, pod něj až
a světy kvetou, tuhnou bledolící
v poslední nikým nepřečtenou tvář

 

*     *     *     *     *

Hrůza těch let! Už ani nevěřím,
jak jsem byl sám! A kde jsem dnes?
Všude je země Sinear:
prolezla vlasti mé až do kořenů.
Skokem o tyči starých metafyzik
domněle překonávám tuhle spleť
v nadestavěné volnosti:
v kobce svých konstrukcí a úběžníků.
Ale pak vidíš uprchlíku,
sotvaže svoje nitro vnesls na Lví třídu,
jak v každém zákrutu fráze i hudby
v meandrech výstavních pasáží
jsi tady s jinými zajat
honitbou zvěčnělého života,
reklamním lasem cestovních kanceláří,
rolničkovými obchvaty okružních jízd –
mediálními stavy
paměťového zhmotnění
ublížených mrtvých –
štěky svědomí do štěků dávné střelby
prolnuté předchozími dny
dostihů, kavalírů, modistek –

A s touhle nesnesitelnou střídou
jdeš ještě, dezertére, jištěn nebesy
provázanými pevně s kořáním
podsvětních zavilostí
bujícími vesmírnou protřelostí
nesčíslných závratí všejsoucna
a tisícitvarých sugescí všebožství
padajících šachtou nevědomí,
abys neodčaroval
výskokem neopustil labyrint.

 

Premiéra mrtvého

Byl tohle svět?
Proč odrážím se od všeho jen v sebe
sám sobě pohozen jak tělo orlici?
Což aspoň druzí nežijí? Tam někde pod sluncem?
Nemám k vám proleptat se solí a křídou
ztracených barev a zkamenělých slz?
Že bych vám zase vyklepal
smuteční pochod? Jenomže za koho?
A sólo vyhnancova sklepa
že by snad mohlo nahradit
sborový thrénos, slavnostní rekviem
za kontinent živý dosud až příliš?
Že bych si tedy vyhradil
do plnokrevného pulsu autostrád
do tepu rozvinutých spojů
svou šílenecky neodbytnou
premiéru mrtvého
jediného tu zatím mezi všemi
zdravě svěžími v přímořských lázních?
Ach, ale co jestli naopak jen já jsem ještě živ
úpěním raněného, kterého zapomněli sebrat
a vyléčit v usměvavou atrapu
živ jenom krvácením
rozvíráním ran jak želez: Bože, kde jsi
chytnu tě a sevřu tesáky své bolesti –
a jestli stvrzuji trvalost přísahy právě i takto
uprostřed hracích automatů
někdejšího bojiště
Ležím tu pohozen opodál a skrze rány slyším
jak valí se z moře i válejí po pláži
sousta příštího chaosu:
zvonivé labyrinty smíchu
z nichž vespod duní Šelma
supící Livjatán pod La dolce vita –

Slyším jak dosud není
žádné Civitas Dei
či spíše možná už není
co bylo odleskem Světla ze Světla
Luminis de Lumine –
Zůstaly výkřiky
ze tmy natolik líčené
že i jich drápy
drnkají k písním
stejně falešným
na gondolách
Holubičky a zlato San Marco Köln
jen vlny jmen a jména vln
co tady ještě vydat v plen
a jakých růží zjevit trn
když i ten je jen vytržen
už sotva z ran – spíš ze tkvění
významu ve svém znamení –
Jak probíjet se bouří rozbitosti
když prvky poslední už nejsou ani kosti
když nedopátratelně trčí jádro děsu
z očí i srdcí na maškarním plesu.

 

Paschální dojmy bruselské

Rozkvetlé sakury v Schaarbeeku
dvojnásob poetické na pozadí
fantaskně secesních fasád
vyhaslí bezdomovci podél holých stěn
v pomočených průchodech Gare centrale
neustále spěchající úředníci v kvádrech a bílých košilích
s mobily přirostlými k uchu
těžké černošky s kočárky, arabská děvčata
v mušelínových šátcích
vlny člověka, bouře ras,momentky bídy
beton a ocel novodobých říší
ucpané tepny města, výkopy, reklamy pojišťoven
co vybrat k portrétu doby a místa
k rozvleklé reportáži, k ironickému skeči
všeho příliš málo, příliš mnoho, příliš vždycky
nestrefit srdce a jádro, jehož možná už není
jak změnil se výraz jen za posledních deset let
digitální prorůstání až do morku ducha
do toho tváře vlídné i vražedné
defilé života každého z nás
každého odjinud věkem i krajem i dědictvím
patrimoniem nepoznaných otců i praotců
konfesemi pohřbenými v odvanuté latině
ale i v popeli rodných, odmrštěných jazyků
kam tohle všechno jde, kudy to půjde
v Kongu mrtvola znásilněné matky
utýrané na návsi
vedle ní čtyřletá dceruška
rovněž znásilněná
avšak dosud naživu a volající
maminko, maminko, mě to bolí…

Proč ještě máme něco psát a jak?
Aby vše nevyznělo cynicky
anebo zase apokalypticky
aby se naopak našla míra
postihující bezměrný chaos
což je zajisté protimluv –
Jak být pravdivý všemi
vrtkavými polopravdami
míněními částečně platnými
závěry, jež nesnadné si ověřit
a vlastně nemožné
v životě beztak krátkém
a protichůdném –
Kostely, svíce, ticha
zbožných hodin a smutečního soukromí
konec velkoplošných zvěstování
toho, o čem křesťan věří
že je absolutní
a z čehož zbývá
národům sotva o mnoho víc
než jednovětý velikonoční pozdrav papeže
pokaždé v příslušném jazyku…

 

Kořist básníkova

Kolik se vrátí slov a rysů našich let
a znovu vytvoří svět, jenž by trval
Všechno je tvé i mé jen napsané
a nakreslené v duši do krvava
Tvary a zákruty a světla ba i pádů
cesty a poblouzení, návrat snu
přetěžká s bohem i křehká přivítání
zda čase, tebe, ptáš se, naleznu
Verš biče, nože, křídy, pohlazení
nekujné bloky záhad, běh
bystřin a nadějí, jichž brzy více není
a svět se chvěje, zvíře v tenatech
Ne, nevězni mne, pusť, a hýčkej slova
sám troska kultu, ducha stráž
bolest i směšnost ani ne mimova
soukromá blázna ekvipáž

 

Cesty k výrazu

Rychle vybruslit z dialogů
srdce skrýt do kyrysu
obléci archaickou tógu
nabýti blázna rysů

Zanevřít na života drogu
na vzestup, na pletky a na slávu
V svých nicotách se utíkat jen k Logu
a z jeho světla skládat pod hlavu

Spát na světle a poloslepý v bdění
chtít zachytit tu záři ze spánku:
Ten skvělý svět, co prolamuje snění
a literami šlehá o stránku

 

Poslání verše

Nic nevyléčí nežli jeden vzlyk
nejmenší možná, však neztišitelný
vteřina tvorby, balzám bukolik
zvuk příští básní svěcený a stelný

Co rýmů zvetšelo, i dalších vznikne
co jubileí zazvučí, co srdcí sotva tikne
co tíkne ptáčat strachem ve větvích
co nocí ztěžkne na polštářích tvých

Vteřino jediná, ty bez obdoby
kdy úkol křížem vážný jest:
Uvádět bytí do podoby
podobu k bytí poponést

 

Komu jsem slovo dal

Jednomu příliš filosof, moc málo básník
jinému plavec formy bez hloubky –
Sotva kde chvála nad ním bez sarkasmu zazní
zná hady zakuklené v tyhle holoubky…

„Spíš z hloubi vážnosti mluv samo naše žití:
Jak je to možné, že tak bludně jdem
až dorazíme, držíce se niti
Ariadniny, na start stejným neřádem?

Proč znovu přichází mi svět jak přízrak
lhostejných tvrzení, kamenných hlav?
Komu jsem slovo dal, že budu zítra
skutečnost dobývat?“

„Co pil jsi ze skutečna, pouze Léthé byla:
zapomenutí světa dřív, nežlis žil:
ach, třpyt jen stupňovat do nelidského díla
pokladů, které člověk nespatřil!“

„I kdybych, živote, z tebe nektar sbíral
nevyšvihnu se k písni svatební
Dokážu leda tvým bezednem zmírat
mně tvoje krása balzám pohřební!

Když v tobě ponořen, pak jiným prostě mrtev!
Když tebou vypučím, tak komu rozkvetu?
Všecko jen formy žal, sklizeň modrých nocí
stříbrná mince spadlá do světů…“

 

N. N.

Žil někde v Praze na Starém Městě
zaměstnanec krematoria
který se v dvaačtyřiceti oženil s pátou dívkou
tři dny po jejích osmnáctinách
a nosil jí domů dva roky místo peněz
neshořelé umělé kyčelní klouby z pecí
přijal po ní příjmení v pořadí rovněž páté
chodíval v černých šatech po jejím útlém rusalčím boku
nad kočárkem
s prošedivělým plnovousem a tváří dickensovského výrazu
četl Vladimíra Holana
a vypil v jediném zátahu
až dva litry tvrdých lihovin
a jednou i láhev ironu k tomu
často se ztrácel i na čtrnáct dní až kamsi k Olomouci
lehával ve škarpě u České Třebové
a po dvou letech přišlo jeho parte
ve kterém pod výrazem„tragicky zahynul“
se zamlčovalo, že uhořel vznícením svých výparů
a byl proto v nejtřeskutějším lednu
i když hlína byla na kámen
pochován hodnými kolegy do země
neboť rezolutně pravili:
„Dvakrát do ohně nesmí.“

Popisky k pastelům, v závorce rok jejich vzniku:

01 Přízrak u cesty (2018)
02 Poseidon (2021)
03 Okolnosti dávného polibku (2018)
04 Hádés (2018)
05 Podzim (2022)
06 Krajina mysli (2019)
07 Po slavnosti (2019)
08 Okno melancholie (2012)
09 Zima (2018)
10 Památce pana R. Š. (2023)
11 Mezi soumrakem a nocí (2023)
12 Cesta (2023)