Údery kladiva zvolna dávaly žhavému kusu kovu zamýšlený tvar. Dva muži, přepásaní koženými zástěrami, pracovali mlčky – kovář jen občas kývl hlavou a jeho pomocník už věděl, co má dělat. Teprve když dokončili svou práci, kovář, jemuž tato malá dílna pod jeruzalémskými hradbami patřila, položil svému společníkovi otázku: „Tak co? Líbí se ti?“
Oslovený muž neodpověděl, jako by myslel na něco jiného. Pak řekl: „Napadlo mě, co říká jedno proroctví. Přijde doba, kdy lidé překovají meče v rádla a hroty kopí ve vinařské nože.“
„Vidíš, to by se mi zrovna líbilo, ale zatím to vypadá spíš naopak,“ podotkl kovář.
„I to přijde, ale teď, v této době nás čeká boj. Především my, kteří jsme zůstali pravými syny Izraele, když většina těch, kdo by měli vést národ, buď jenom řeční, nebo se rovnou zaprodává.“
„Správně, Barabáši,“ řekl kovář. „Naše věc je spravedlivá a vítězství jisté.“
Oběma při té řeči plály oči – nejen odleskem z výhně. Kovář si pomyslel: Je to stejně povaha, tenhle Barabáš. Před pár dny unikl smrti, ale to mu nevadí, aby nechystal další akci…
Byla to pravda – kdysi se spolu potkali v synagoze, když poslouchali výklad jakéhosi rabína, ale tento směr byl pro jejich povahy málo činným a tak se stali příslušníky radikálních zelótů-horlivců. I mezi těmi však byl Barabáš výjimečnou postavou. Ač dosud mladý, dokázal brzy, že si důvěru zaslouží. Nesmiřitelnost a odhodlání společně s chladnokrevností z něj dělaly skutečně nebezpečného člověka.

„Římané budou litovat, že mě propustili,“ řekl, když potěžkával novou dýku v ruce a neznělo to vůbec jako prázdná slova. „Když ji ještě naostříš a zakalíš, bude to dobrá zbraň – i když je škoda té, kterou mi vzali při zatýkání.“ Odmlčel se a ponořil se do svých myšlenek. Bylo toho za poslední dny dost, na co mohl vzpomenout. Zatčení a několik dní ve vězení, tváře jeho strážců, kteří mu nezapomněli aspoň posuňkem připomenout, jaká smrt ho čeká. Ne, nebál se smrti, bylo mu jen líto, že zemře tak brzy. Ještě mnoho nenáviděných Římanů mohl poslat do toho jejich podsvětí, nebo v co to vlastně věří. Při této vzpomínce sevřel rukojeť nové dýky, až mu konce prstů zbělely.
Pak ten rozruch, davy lidí – mohl je jen slyšet, strážce mu nedovolil podívat se malým zamřížovaným okénkem. Ani pořádně nerozuměl, co volají – až nakonec rozeznal své jméno. Ano, jeho jméno znělo nad celým Jeruzalémem. Nevěděl zprvu, co to znamená, až přišel římský setník a řekl mu, že dostal na přání lidu od vladaře milost. Milost od vladaře! Jeho první myšlenka byla: Vraťte mi dýku a pusťte mě k němu, ať ho zabiju! Měl se co držet, aby to nevykřikl nahlas do té odporné pohanské tváře odkudsi z Galie nebo z Germánie. A přesto – byl to život. Centurionovi se jeho pohled asi nelíbil a tak, protože byl obrovité postavy, vězně prostě uchopil v pase a vyhodil ho ze dveří…
A co ho čekalo venku? Viděl, jak vojáci v rohu soudního dvora obstoupili jiného vězně. Jeho oděv byl na mnoha místech prosáklý krví – asi ho bičovali. I jeho tvář poznamenalo utrpení, ale v očích měl něco nadpozemsky klidného a vyrovnaného. Barabáš zapomněl na vše okolo, jen se díval, jak jeden voják přináší z Pilátova paláce tabulku a jiní dva vkládají odsouzenci na ramena silné, hrubě otesané břevno… Chtěl se dozvědět, proč je odsouzen, ale vojáci ho s výhrůžkami a chřestěním zbraní ze soudního dvora vyhnali.
Zastavil se až v domě svého přítele kováře. I když po tom nijak nepátral, přece jen se k němu doneslo, že ten, koho viděl na nádvoří, byl jakýsi Galilejec jménem Ježíš. Prý učil lidi, ale jinak, než rabíni. Snad konal také zázraky a našli se i lidé, kteří tvrdili, že je Mesiáš. Zda to o sobě řekl někdy i on sám, to nikdo z těch, s nimiž Barabáš mluvil, nevěděl, ale byl odsouzen za to, že o sobě říkal, že je králem a Synem Božím… Bylo to divné, ale Barabáš brzy zapomněl… Jméno jako jméno. Byl teď zaujat něčím zcela jiným. Svou vlastní záchranu si vysvětlil tak, že si Bůh přeje, aby pokračoval v započaté cestě a tak, jen co se trochu zotavil, hned připravil další plán.
Řekl tedy kováři jako starému druhovi, na něhož se mohl spolehnout: „Nemusíš tolik pospíchat – vyrazíme až zítra večer. Přepadneme hlídku, až se bude vracet z údolí Cedronu.“
„Nemyslíš, že to bude moc nebezpečné? A je nás míň…!
„Vždyť já se nebojím, to víš dobře. Jen se ptám, koho vezmeme s sebou.“
Za chvíli byl na zítřek smluven plán, rafinovaný právě svou jednoduchostí.
Druhý den navečer, když se čtyři legionáři vraceli z hlídky, všimli si už z dálky dvou otrhaných a špinavých žebráků, sedících na neobvyklém místě u cesty. Jeden z nich byl Barabáš. Další tři jeho druhové byli skryti za balvany na druhé straně cesty, odkud měli v příhodné chvíli vyrazit. Početní převaha byla na jejich straně a navíc hodlali využít momentu překvapení.
Když vojáci přišli na několik kroků, Barabáš vstal, přiblížil se k prvnímu z nich a řecky prosil o almužnu. Ale Římanovi se buď něco nezdálo, nebo jen vytušil nebezpečí a tak ve chvíli, kdy Barabáš vyrazil kupředu, měl už v ruce meč. Snad neměl s novou dýkou starou jistotu, nebo se trochu opozdil – voják odrazil bronzovým chráničem na předloktí čepel, mířící mu na hrdlo a pak ťal mečem, co měl síly. To však bylo jediné, co legionáři stačili na svou obranu udělat. Napadeni zpředu i zezadu, tři padli pod ranami dýk a poslednímu kovář roztříštil hlavu palicí…
To vše se odehrálo během několika okamžiků, ještě rychleji než by to šlo popsat slovy. Zélóti odtáhli mrtvé do nedaleké jámy a zaházeli je kamením. Stopy krve zasypali pískem, aby je neprozradily. Kovář se zatím skláněl nad Barabášem. Dýchal, ale bylo vidět, že jeho rána je zlá.
„To nic,“ řekl mu. „Odneseme tě do města a za pár dní budeš zase v pořádku.“
„Se mnou je konec a ty to dobře víš,“ řekl Barabáš s námahou, ale přesto srozumitelně. „Do města ne – všechno by se mohlo prozradit. Ale vím tady o jeskyni – tam mě odneste, to bude bezpečnější.“ Jeho přátelé ho poslechli, což znamenalo, že mu dali za pravdu.
Jeskyně nebyla daleko, ale byla malá, všichni zde přenocovat nemohli. Kovář tedy řekl ostatním: „Jděte k bratrům do Betfage a přineste vodu a něco k jídlu.“ Pak s Barabášem osaměli.
„Dík za všechno, ale smrt je blízko, cítím to. Slib mi, že až umřu, zarovnáš tenhle vchod kamením, aby mě šakalové nevyhrabali. Ten Říman – než jsem se na něj vrhl – měl zrovna takové oči, jako ten Galilejec u Piláta. Jako bych ho viděl podruhé – ten pohled – snad proto…“ Barabáš mluvil s námahou a přerývaně, chvílemi lapal po dechu. Jeho rána stále krvácela, třebaže mu ji obvázali, jak nejpevněji to šlo.
„Tiše, nemluv. To vyčerpává,“ řekl kovář. Viděl, že nastává smrtelný zápas. Ale Barabáš nemohl mlčet. Z posledních sil řekl: „Musíš zjistit, až se vrátíš do města, kdo to byl ten Galilejec – říkali mu Ježíš…“
Venku byla tma. Barabáš už nemohl mluvit, ani necítil, jak mu přítel svírá ruku. Vše se s ním začalo propadat kamsi hluboko – do propasti…