Jelikož jsem byl požádán Svatkou Antošovou a Karlem Benešem, abych napsal něco, co by se dalo dát na stránky Skupiny XXVI před Vánoci, rozhodl jsem se pro toto téma.
Jmelí je rostlina zvláštní, nejen krásná, ale i tajemná. Její život se odehrává víceméně ve skrytosti, pouze když opadá listí ze stromů, které jsou jejími hostiteli, je najednou vidět. Pozoruhodné je, že jako by čerpá od hostitelské rostliny část jejích vlastností. Vyrostlé na borovici je slabší, často s nádechem do rezava, kdežto třeba na osice naroste tmavě zelené a mohutnější.
Ale kde se vzal zvyk zdobit jím ve vánočním čase obydlí, nevím. Odhlédnu tedy od jmelí zlatého, stříbrného nebo i fialového (nesmějte se, prosím, už jsem letos viděl prodávat i takové) a budu se věnovat pouze jmelí přírodnímu. V našich končinách velký význam nemělo, ledaže ho vyhledávali ptáčníci, kteří z jeho bobulí vařili lepidlo. Tím natírali větvičky, aby pochytali drobné ptactvo, které pak bylo možno chovat v klecích. Od toho pochází dodnes známé rčení: Sedl mu na lep. Jelikož v přírodě má vše svůj význam, v přírodě slouží lepivý obal plodů k tomu, aby se semena jmelí mohla uchytit i na dalších vhodných místech. Růst jmelí je pomalý, každý rok se objeví jen jeden pár nových listů na konci každé větvičky.
Zdobení bytů jmelím je považováno za staročeský zvyk, ale je dost možné, že vede až k době předkřesťanské, totiž k národům, které označujeme souhrnným názvem Keltové. S romantickou představou bíle oděných druidů, osekávajících ze stromů jmelí zlatými srpy, je asi třeba se rozloučit, protože jde nejspíš jen o smyšlenku z 18. století, kdy v západní Evropě propukla skutečná keltománie. Z jiných pramenů pochází informace, že Keltové pomocí této rostliny léčili nemoci včetně rakoviny a hle, nedávno se potvrdilo, že jmelí skutečně obsahuje některé látky s cytostatickými účinky, tedy brzdící růst některých nádorů.
K vánoční symbolice patří i další rostliny, např. vánoční hvězda, pocházející z Mexika, kterou rozšířil už v 19. století v USA jeden diplomat, nebo cesmína, původem z Jižní Ameriky. Tady bych mohl text začít zahrocovat proti těm, kdo sem importují cizí zvyky a skončit u toho, že se k nám vkrádá Santa Klaus podobně, jako se nám v 50. letech vládnoucí strana snažila podstrčit Dědu Mráze místo Ježíška, ale neučiním tak. Místo toho uvedu ještě jednu věc, která sice nesouvisí s Vánocemi, se jmelím však ano.
Vikingové si v příbězích o životě svých bohů vyprávěli, že Baldr, nejlaskavější z bohů, podle věštby měl být v mladém věku zabit. Aby tomu jeho matka předešla, zavázala si slibem všechny zvířata, věci i rostliny, že Baldrovi neublíží, ale intrikou zloducha Lokiho opomněla jmelí. Jednou se bohové bavili tím, ža na Baldra vrhali různé věci, ale zranit ho nedokázali. Až když po něm Loki hodil větvičku jmelí, Baldr se musel odebrat do podsvětí. Zůstal jen příslib, že po konci světa, který se ovšem zázračně obnoví a povstane i nové lidstvo (z jediného páru!), Baldr se vrátí na Zemi...
Někteří badatelé tvrdí, že Baldr má jisté rysy z Ježíše a že se jedná o pozdější, dodatečné zapracování křesťanského tématu do starých příběhů o pohanských bozích, nebo že motiv nezranitelnosti pochází z řecké báje o Achillovi, ale to už do předvánoční úvahy opravdu nepatří. Přeji krásné svátky a těším se zase někdy na viděnou!
