Achátové oko
Pokud si sháníte rodinný dům, téměř nikdy vás neinformují o sousedech ani o „nezvyklých aktivitách“. (Bohatí a moudří lidé si proto vždy staví své domy na samotách poblíž nalezišť kenozoických alkalických vulkalitů Českého masivu. Tyto grandiosní stavby připomínají díky velkým oknům benzínové pumpy bez čerpadel.) A přiznejme si sami, málokdy se staráme o budoucí sousedy, je-li v okolí naděje na nějaký ten amfibol, případně říčku s bazaltoidem – jakkoli jde o chudičké olivíny. Trefou takřka ideální je dům na pozemku, kde je nabíledni možnost nálezu zadního kaménku, čili ilmenitu, goethitu i českého granátu. Není neobvyklé, že v nových domech podél potoku Modla, kde došlo k nálezu jednoho ze dvou českých diamantů, kopají majitelé bazény až do hloubky stopadesáti metrů, a při koupání dochází i k přirozeným úmrtím. Děti mineraloga Iva Šábla, Vaška a Karličku, například našli teprve v ústí řeky Bíliny do Labe v Lovosicích – a nejen jemu je záhadou, jakým úžasným způsobem se jim to podařilo. Mineralogie není lov zelených koní, ale není dobré – to málo vím ze zkušenosti –, když sousedova garáž je přímo naproti vaší. Přinejmenším je-li sousedem odborník. Soused Křivošil, expert na feldspatiodní živce jako sodelit, nosean a haüyn, v extasi znalce nasedl do auta, prorazil dveře vlastní garáže i bránu a rozrazivše naše vrata vrazil do naší garáže, kde jsem právě právě brousil vlastní dceři kalcit-dolomitový „achát“. Naštěstí jsem stál na pravé straně, jinak bych nereagoval včas a „achát“ by se rozbil. Proto je důležité znát opravdu své sousedy a jejich – jinak to říci nemohu – slabiny. A není snad lepší upomínkový předmět než právě takové achátové oko s přilepenými řasami krásné dívky, jež skončila pod lízátkem sousedova terénního suzuki a přežila.

Nový systém školství je společenství zneužitých
Po vší střelbě na školách, zabíjení studentů od propuštěných psychopatů, zneužívání, znásilňování a brutálním používání umělé inteligence v těch nejitimnějších partiích mozku, nechápu – – po vydírání učitelů, šikaně, zesměšňování a nenávisti rodičů nechápu – – nechápu, proč si studenti a učitelé nepodají ruce se slovy – připadám si teď jako použitej papír, a kdybych měl na sobě aspoň kusy hoven, tak mi to za to stálo – ale za to mi to nestojí, děcka, zrušme školství!

Vždycky jsem věděl, že budeme lovit své žáky jako zvěř po lesích a nebudeme plní prázdnoty. Proto jsem připravil systém školení předměstským mudrcem.

Meditace se třemi pivsony na schodišti se nazývá malá pivána, s šesti velká pivána. U velké pivány se típá poslední cigareta do větru a hned potom do ruky, aby mudrc, učitel rovná se žák, pro svou vzpurnou a nevypočitatelnou povahu, nezapomněl na svět.

Na terase kavárny
Pozval jsme na terasu Divadelní kavárny Simonu a Majdu. Nejsou to kamarádky, ale mám je rád. Simoně je jednačtyřicet a Majdě osmnáct. Simona umí překládat z portugalštiny a Majda je skvělá malířka, proto jim pozvání přišlo zcela přirozené. Jako starší jsem oslovil Simonu, která řekla: „Mám teď jakoby dovolenou, takže tohle tvoje jakoby pozvání ke spolupráci přišlo jakoby vhod, ale to mi neměj jakoby za zlý, mě prostě jakoby zajímá, jak ty jakoby překlady maj chodit.“ Dělal jsem si pečlivě poznámky a oslovil jsem Majdu, která řekla: „To je mega výzva, možná to beru, možná to je mega plán a mohlo by to mega fungovat.“ A je neuvěřitelné, že to takhle krásně proběhlo, Simona řekla slovo „jakoby“ dvacetdevětkrát, zatímco od Majdy vyšlo slovo „mega“ devatenáctkrát.

Remember Vienna Calling
Dodnes si neodpustím, že když se Evropou valila uprchlická vlna, opil jsem se se zahrádkářskou domobranou na Donnauinseln. Ti jediní je mohli buď zastavit, nebo uvítat natolik přátelsky, že by již netropili žádnou entropii.

Návštěva přátel
„A ty jsou fakt z Bavorska?“ zeptala se mě vrchní. „Gebí se jako nějaký saský píči, a navíc hulákaj jako by jim to tu všechno patřilo.“ A opařila mě zarudlejma očima. „Však jim to tu taky všechno patří,“ oplatil jsem výhrůžný pohled. „Němky jsou vládkyně hor i podhůří, jenom ta kunda Merglová, čubka z rovin Lüneburger Heide je pořád na útěku kvůli vlastizradě, a k těmhle se chovej slušně, jako by to byly štamgastky téhle hospody.“ Udělala přesně, co jsem nechtěl, ale mohl tušit, přistoupila k Astrid s otázkou: „Chceš polejt?“ A polila ji pivem. Pak polila její sestru Sylvii, mě a inženýra Maška. Se slovy, že došlo pivo, se odpotácela k pípě a vyzvracela se. Pak se rozbrečela, že je taky sudetská Němka, ale dědeček byl tak blbej, že ho nevzali ani do odsunu. Poměrně uklidněná se vrátila s flaškou rumu a griotky a začala nám v půllitrech míchat čerta se slovy, že kdyby Hitler založil Izrael, větší sběrnej tábor, abychom pohledali. Potom si z pod trika vytáhla podprsenku a pečlivě do každé polokoule znovu nablila, načež se začala plácat do prsou, až to všechno stříkalo kolem, a srdečně se rozesmála. „Pořád svobodná!“ opakovala, dokud se nezačali smát všichni. Sylvie si otřela ze svetříku blitky a prohlásila, že přesně takové hospody vyhledával Beethoven. „A tohle je Goetheho židle!“ mávl do prázdna inženýr Mašek. „A Heineho krígl!“ zavýskl jsem a křísl s ním o Maškovu kebuli. „Ackermann si tu dal jablečňáka,“ zablekotal Mašek. „Mácha, ať žije Hyneček!“ zahlásila vrchní a pochcala se. „Češi jsou jako děti!“ zařvala mi Astrid do ucha německy a trvalo chvíli, než jsem to pobral. Nejsem si jistý, jestli jsem chtěl vyvolat právě tento dojem. Přátelé Radek Fridrich nebo Jarda Rudiš s tím německým živlem umí pracovat s elegancí, ale já to vždycky poseru jako celník na alsaský hranici.

Nové texty, které byly představeny na večeru autorského čtení Skupiny XXVI v Praze ve středu 24. září 2025: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/jiri-machat/navrat-hrdinneho-edy