Podzimní ráno....sedím na skále, krajina lesa pode mnou, hranici s nebem krášlí sametově perleťová mlha, v níž slunce zářivě rozptyluje svou ostrost... Mlha jako poslední ochránkyně tajemství.......jsem zabalen do prostoru až překvapivě člověkaprostého Ticha, ticha stříbřitého, úlevně hladivého, v pozadí znějícího svou nevyjádřitelnou hudbou, jakkoliv se tento vjem zdá tichu odporovat...
Na zcela čirém blankytu nebeské kupole se objevuje bod... Zvětšuje se...začíná narůstat, ze své šerosti začíná napínat plachty zářivé běli... Oblak, který se zrodil... Roste, nabývá, rozpíná se blaženě do prostoru... Staví další patra baldachýnů své chrámové kupole....Připomíná obří skaliska s velejemně ohlazenými hranami....Roste dál do podoby horstva, září vítězným zvukem jasu....Rozdvojuje se a vytváří v sobě modré okno, které ses dalším růstem mění v obří nebeskou bránu rozměrů Sagarmathy... Jas celé stavby dosahuje vrcholu, obrysy všech nesčetných oblin jsou ostré, obří hora naplnila své možnosti majestátna... Naplno svou bytost vtiskává nebi...
Dvě části, tvořící bránu, se začínají vzdalovat....výběžky, jimiž se dosud spojovaly, se natahují jako sloní choboty, až se nakonec pouštějí....dvě těla oblaku pomalu, pomalu putují na opačné strany... Tvary se začínají bortit, mizí jas a nastupuje fialovo modrá šeď... Jeden se vytrácí rychleji, až z něj postupně zbývá šedý pás, ztenčující se do vymizení... Druhý, mohutnější, se mění ve slona, pak v prase, poté v kapustňáka... Pak i on se obrací do sebe a mizí v blankytu...
Tak, mohl jsem to vidět... Mohl jsem vidět, pozorovat celý zjevený život oblaku, od vstupu do viditelnosti až po vytracení se z ní... Já, nejspíše jediný na světě, ve vesmíru... Myslím, že nikdo jiný. kromě vědomí Božího, se v celé existenci  nedíval přesně na to, na co já... Podivný pocit požehnání a smyslu... Který nakonec já  sám završuji?

Nějak se nemohu odtrhnout, pohnout, nechce se mi, slunce příjemně hřeje do zad... Ale chci i něco udělat : asi osmimetrová skalní borovice za mnou má na svém vrcholu parazita, který jí pozvolna vysává zde tolik nepřítomnou vodu... Je to parazit krásný, je to jmelí, které zde v trusu rozsévají, ničeho zlého netuše, drozdovití ptáci po korunách borovic, které pak pomalu usychají a hynou... Nu, není mi už dvacet, mám těsné gatě a poměrně tenká borovice stojí nedaleko okraje skály, ale mám kvůli dřevu na oheň v batohu  pilku a za sebou již zkušenosti s podobnými výlety k nebi...Jdu na to... Borovice, k vrcholu stále tenčí, se kývá, ale drží... Větve naštěstí hustotou růstu lezení umožňují... Tento pohled na okolní krajinu jsem ještě nikdy neviděl... a už nikdy neuvidím... Nikdy už sem, na tento strom, nepolezu... Stále častěji si s postupujícím věkem uvědomuji u  různých dějů, vjemů, prožitků, věcí a setkání právě toto - už nejspíš NIKDY… to slovo NIKDY jako by na svém konci padalo do němého, hluchého prázdna bez prostoru a času, bez jakékoliv uchopitelnosti... Rozplývá se, mizí... Kolik je jen prožitků a vjemů, které jsou v našich životech jen jednou a nikdy se již nebudou opakovat, jenže my ve své honbě za vjemy stále dalšími a dalšími nepoznáme jejich váhu, neprocítíme je k jejich hloubi, nezpečetíme jejich smysl pochopením souvislostí a vděčností... Neuvědomujeme si, co ve své jedinečnosti znamenají... Nenecháme vzniknout vztah, osobní vztah srdce, který, přibližujíc nás smyslu bytí, dotekem hlubiny překlene i proměnlivost vnějšího světa...
Veliký keř jmelí pokládám na skálu... Třeba se zalíbí někomu, kdo by sem zabloudil... A Vánoce nejsou daleko... Odebírám malý kousek k domácímu obřadu... To jmelí není o nic horší bytostí, než borovice, to jenom já jsem o něco větším přítelem těch podivuhodných skalních stromů...

Nořím se pomalu do rokle pod skalami... Nacházím kupodivu divokou část, kde jsem ještě nikdy nebyl, ač už tu bývám třicet let... Zastavuji se na ostrohu, dál už to nejde... Majestátní skála tu pukla, rozpadla se, ostré hrany balvanů, drtíc se o sebe, padaly do údolí... Kdy? Podle povrchu pískovce jen před pár lety... hrany jsou ještě ostré, barvy jasné, žluté až bílé... Přímo nade mnou trčí obrovský skalní dub... Polovina jeho kořenů visí bezvládně do prostoru pádu, jako by se natahovala za nějakým padajícím druhem... Druhá část kořenů obří strom ještě drží, jakkoliv mi to připadá nepravděpodobné...
Jakoby zde stále přetrvávala ta vzrušená atmosféra pádu, nebezpečí, tvrdé, nesmlouvavé změny... ten neklid divokosti pohybu mě prostupuje...vše tady jakoby stále vzrušeně hledalo svou novou rovnováhu, nové získání stability... Pode mnou třicet metrů ke dnu údolí, nade mnou patnáct metrů skalních čel...
Vyhrabávám si v písku prudkého svahu dolíček jako zvíře, do něhož ulehám a halím se osaměle, ale až extaticky do nespoutané divokosti tohoto místa, místa ne-lidského, kterého se nikdy nedotkla přisvojující, k obrazu svému manipulující ruka člověka... To jsou místa pro mě vždy nejvzácnější, místa, pro která od dětství chodím stále do lesa, doufajíc v to, že právě tady jsem nejblíže a nejvíc bez překážek  podstatě všeho, Bytosti věčnosti...
Hodiny plynou, slunce se prsty probírá barvícím se listovím, visím ve svahu vytržen ze světa a přece v něm... V tichu ještě zní jemný hlas... kobylek? Ještě nyní?
To poznávám, když odcházím... v listí přede mnou jakýsi malý skalní cvrček, kterého dosud neznám... Obcházím ho doširoka sypajícím se pískem, abych neublížil...

Z několik kilometrů vzdálené střelnice ve světě lidí naštěstí až nyní začíná znít palba jak u Verdunu... Bezohledný hluk připravovaného násilí se zarývá do uší všech zbývajících obyvatel lesa... žádná vzdálenost mu není dost velká a skály ho ještě násobí… Národ chce být připraven, kdyby se demokracie nějak vymkla z rukou... s pořádnou bouchačkou v ruce se líp věří v jinak hodně nejasnou budoucnost... Právě v tyto chvíle se ve městech otevírají volební místnosti, pro mě tentokrát místa nechvalné Sofiiny volby... ač antipravičák spíše, než levičák, mám v tuto chvíli pocit, že to, co tu bylo, ač jsem to rozhodně nevolil, bylo přece jen ještě méně ničivé, než to, co se nejspíše blíží...
Vyhýbám se pohlavkům výstřelů a politických předzvěstí, polykám hořkost a  klesám do ticha ke dnu údolí... Tady končí písek, který po miliony let stál vysoko na slunci v podobě skal... Skal, které vznikly z téhož dna, tehdy mořského dna... A zase vidím před sebou celý projev života, jako u oblaku... Ze dna moře skály, ze skal opět písek dna údolí... A já, v lidském projevu časový mžik, zde nasávám majestátnost těch milionů let...
Prodírám se podskalním mořem zoranžovělé  kapradiny hasivky orličí, rezignujíc na možné osídlení klíšťaty... Moje máma mě od malička varovala „Kájo, pozor, na kapradí jsou nejvíc!“... Moje máma... stejně tak, jako projev oblaku či skal, mohl jsem jí v tom hlubokém, nenápadném štěstí zažívat po šedesát let... A jsme stále spolu, jako s nelidským lesem...
Za skalní hranou nacházím další místo, kde jsem ještě nebyl....taková požehnání v jednom dni ! Je tu světlý, vyvýšený prostor skály a borovic, malý, pěkně suchý převísek jako útočiště před nepohodou... ve všech jejích možných podobách. Tady tedy udělám dřevo na oheň... Ne na dnešní, ale v nějakých zimních dnech, kdy les bude ještě dále od světa lidského... Kdy bude les skutečně svůj, s celou tou otevřenou hlubinou možností jsoucna i se všemi nebezpečími... Kdy v něm bude opět otevřená tichá brána do bezmezna... Jako v tom oblaku na ranním nebi...

Foto a text Karel z lesa