(Od)stíny I.
18.5. 2023
Bez sebe sám
jdeš -
všichni někam patří…
Krok kroku sčítá dech.
Dvě moučné stopy
- zelená rýha uprostřed -
ostrůvek,
bíloboká cesta.
Střeží...
Na jeden pohled
od němé zahrady.
Šli spát...
tam, co děti mají,
i za starým plotem,
co dávno
uschla pomněnka
a sousedi se ptají,
kdo bude louku séct.
Žila zde dlouho
pro starodávnou růži.
Postává -
loktuškou kvítkem
stokrát zaháněný mrak.
Hůl o holi:
smutek
s podřeknutou třešní…
Ruměnec, křížek,
pod stolem
s díží zastrčený vál.
Jak baštýř ticha
s mírkou bázně bdící
v dlaň domku
Jméno uschované:
mech kroků,
vzkaz na záhony
píše -
,Dobro, dobro samé’
Růžencová stařenka...
- - -
Jdeš o jednu smrt dál.
Dnes prší do polí
a odkvétá.
Dnes kvete bílý mramor
cest.
(Od) stíny II
Prašť nebo uhoď?
Ustup a nereptej.
Neboť málokdo ví,
že kameny
vhozené do moře
míjí se těžce
s balvanem valeným
do srdce zahrad.
Být tak malířem
/20.10.2020 /
Podkresba hlíny.
Svítání.
Žilkami kořenů
do dna…
Ať ztratím!
Pulsovat společnou krví,
zatímco Bolest
míchá
ze slz acquarel.
Jsou obrazy.
Jsou.
Než zaschnout smí -
potkají v cestě kůzlátka.
Vodu pokornou
a ptačí neposed
a vdovu, co Pláče
z mraků závoj nevěstin
snad kdysi
z předpovědi jara…
Vem to nešť,
již dávno vody uplynuly
jen přebolet, Přebolet.
A pak ,
zajíká se touhou,
ten Obraz ... obrázek.
Vdova, pták a třebas
jediný dům, studně
… oči
pes a dětský korálek.
Ne, nemám víc, můj
Bože,
TY, tolik ve sto – žáru vlasů tmy.
Čas kreslí vrásky.
Tobě to nevadí,
jen to, co nedoslýchá.
Tvá acquerella* mlčí...
Až Jednou – věří -
vpiješ ji.
Výměnou, žárem
do vlastní slávy svatozáře…
nezahlédne. Ale uvidí.
Dokořán
/podle 2010, 2013, zač. dubna 2020, 29.4. 2020/
Na tento smutek
čeká se pomalým strachem naruby.
…Když z Milosti pak přicházívá
slušně se omluví
a dělá jakoby
chtěl jít o dům dál.
Svíráš kliku
z druhé strany
a víš, že nesmí odejít.
Víš a hledáš
klíč od bolesti, co je tak čistá -
že snese všechno ptaní.
Neviditelné ruce se proplétají
odkud kam.
Podivně zbývá...
Je to Tvůj Pohled.
raněný čekáním.
Hoří pochodně.
Usnuli vykladači snů.
Rozpačitá rána
uzavírá do nejnepatrnějšího
písmenka
ústka noci…
Zamknula až na poslední západ
jitřenky…
Není to jitření. Je to Láska.
Gdaňsk 2002
Na břehu moře
maluji domeček
z písku do písku.
- -
Nádech – východ
výdech – západ…
dveře, okno dlaň.
Odlivy dětství, cítím to.
V kočárku neteř -
včera maturantka
z ruky do ruky podáváme
starý klíč… a
ještě dnes
ujíždí před očima
předražená
loď vikingská:
Smějí se
jsem barbar.
Vteřina gratis dýchá
- s odlivem příliv -
na zapřenou!
Zubaté klíče
dásně dní.
Soukromá němá
daň.
Budoucí stará
odměna.
Hlubotisk
30.12. 2023
Stejnorovná bílá -
zima hledá slovo.
Cesty obléká
a ony jdou a jdou.
- -
Zde kráčí časy
a úzko je mi,
teskno.
Dojdou ty kroky,
nebo nedojdou?
Ve vzduchu tíha,
sklo i starý mědiryt.
Hodina kříže
21.5.2019
Hodina kříže.
Hodina tajemství.
- Na koho ze svatých se obrátíš?
Jako tenkrát
tak i dnes
plivají na Joba.
Ve znamení „a ještě“.
Dost!
---
Ticho vzalo si Své
slovo.
Majestát.
Neznámý Král
zlomil
poslední jiskru dechu.
Vypadalo to ponejprve
jako peří
z oškubaného anděla
…ale byla to nečekaná
něha stesku...
Po Bělostném
co vidí do očí.
- - -
Zdálo se
téměř po boji.
Ale to Boží bylo Dokonáno.
Lampárník
/11.11. 2021/
Ptal jsem se světel…
bydlí prý na hvězdě
dvacet sedm let Odtud…
Pěšky nebo vozem.
Otázka byla vyslovena.
Padl déšť.
Bahno stříkalo až
na Zákaz Vjezdu
cest minulých i příštích.
Y.
Vše ve mně
v pozoru tak stálo!
V náruči anděl
držel zelenou.
Mamince
/léto, dokončeno 11.11.2021/
Letokruhy nemám
a na obvodu kmene nezáleží
- říkávala maminka -
aby se nemnožily starosti
a kořen mohl dobře růst.
Celá léta
mlčela pak o tom,
kudy se mládne do duše.
Dnes v ruce děravé
jak vzpomínka
odštěpek dřeva
uvíznul mi v dlani,
z něhož probouzela se
dávno
kdysi
Lipová Panenka.
To, když jsi,
maminko,
po večerech
plnícím perem
nabírala dech...
Jsou aleje a lesy,
na nichž všechno záleží.
Panu faráři Duchkovi
blahé paměti*
21.12.2022
Když jsem dozlobila,
po mši svaté
chodívala jsem si
po špičkách
do sakristie
pro svatý obrázek.
- Byla jsi hodná?
Sklopené oči
(podlézání lavic,
hrozící dlaň té paní,
co patří jí i Boží hrob,
utrápená maminka).
- Hlála jsem si.
Ruku na ústa.
V druhé trofej, svatí,
to byli mí kamarádi -
dokonce i měli duši
JAKO DĚTI.
A šlo se dál.
Později
bylo to o šum horší.
Zašustila smečka
u vchodových vrat.
Já a nejbližší.
Dvě sestry, jejich školka
… sourozenců kloučků,
výkřiky za pasem!!
Kázání o krátké sukni, šortkách
o oblečení důstojném,
zkrátka o dlouhých pohledech.
Postát na místě
zdálo se nad síly a nesnesitelné!
V duchu přemýšlela jsem si,
jak lépe vyšvihnout se
na lipový tlustý strom. Tam -
hnedle u dveří.
Pak konečně mluvil o Božím království…
o tom, jak tam vejdeme
a kdo zradil vícekrát,
toho
svědomí že nepíchá.
Nadevše miloval Chestertona.
Však také byl Boží služebník.[1]
Plátýnko
Výšivkou
vykvetli ptáci i stromy.
Krvácí růže.
Les přichází.
V zahradě lávka,
dřevěný loket.
Jehelná léta
splavem odchází.
Řád
/24.2. - 24.6. 2022/
Pasovali mne
do Řádu Obyčejné Tužky.
Teče bez ustání,
naražená pípa podzimu.
Par coeur.[2]
Po paměti
srdce.
Krajina. Zídka. Krajiny.
Ještě tě někdo volá
jménem.
I když snad
při úpatí
slovesa, tolik zvratného.
Ujíždíš ke Komu
než
dohoří Čí svíčka.
Pohár… přeteklý
purpurovým stínem.
Perla.
Klíčená. Zrosená.
Uzounký ráfek ze slunečného kotouče
Sestře a babičce Annuntiatě
2018 (+)
Dnes přívětivě klíčily
pomněnky z popela
na stole obětním
na karmelském oltáři.
Ticho kvetoucí
z věčnosti do věčnosti
bílá, bílá, a také modrá.
Slunce v ní i nad ní…
Tak žijí stále,
drahé sestřičky Karmelu.
Opaskem pozamykané
všechny vášně světa.
Mlčením zkrocené
tlustořevy pakrás…
Ale Vy, Schwester A.,
tenkrát v hovorně s úsměvem dítěte
skrz stejně nebojácně nakaženou mříž
podala jste mi velkou slunečnici
- ze zahrádky na dvě dlaně -
se zlatou hlavou hlavou alpského slunce
a jako pravý posel nebe
- navždy vystřelený šíp -
povídáte: „Schau!! (Podívej, dívej se)
buď jako ona. Ano Ty, Maria.
Vždycky za světlem!!!“
Spadl stín
a čas
lišácky skromně
posadil se do kouta
a začal zpovídat.
Bylo mi šestnáct, sedmnáct.
Ještě dnes však
prosím o rozhřešení…
o pár pátků víc
červenám se do světla.
Nikomu své pokání nepovím.
Nepovím. Slyšíte?
Schwester. Děkuji…
Slepý muzikant
23.3. 2023
Znali ho.
Hrával na rohu
Spěšné a Úhlavní ulice.
Přenášel v houslích
denně
celý svět.
Aby slunce vyšlo,
milenci a dobří kněží
zdobili futrál,
vhazovali mince.
Nešťastní a almužníci ticha
k večeru
poklekali, střežili
poklad,
tmu – kdy je jí nejvíce.
Bůh obrazů
spustil na cimbál...
Starec
/29. 10.2021
Nová Paka/
Už nezáleží na tom,
kdy…
V hodinu Kteroukoliv
zabořil těžkou hlavu
starého slunce
do čtverce polštáře
škrobeného beránky.
Oči neodešly. Plují…
s prorockými rybami
a ptají se jich,
jaké to ovoce,
že stromy Zde rodí
dvanáckráte do roka.
Na břehu spatřil
Ezechiela bez sítí:
Posílal lidem ještě
čas.
A bylo dál zjeveno,
že Světlo nevychází
ani nezapadá.
Mluví s hvězdou.
Každou zvlášť.
Nechtělo se mi odcházet
z takového Pokoje.
Zodpověď
/24.4.2022/
Pověz, Pane,
proč otázky
jsou z těžké hlíny.
Proč pálenou
svou dlažbou
obouvají svět.
Jen na to se neptám,
proč nebereš
zpět Ty
stesk
Slova.
Dvakrát nelze
Vykrvácet.
Jiní si kladou
namísto prstu
jazyk na ústa.
⁕ Farář ve Starých Bohnicích 1970–2002
[2] par coeur – francouzsky zpaměti (coeur - srdce)
Doslov Romana Szpuka k básním autorky:
Ester Nowak
Locus Sigilli. Pláč spodních vod. Starec.
Básnířka s židovsky znějícím pseudonymem Ester Nowak žije ve Studenci v Podkrkonoší. Pochází ale z Prahy Bohnic z křesťanské rodiny. Jejím povoláním je varhanice. Studovala konzervatoř, kterou nedokončila. Měla nehodu na přechodu, kde ji srazilo auto. Jejím oblíbeným skladatelem je Johann Sebastian Bach, vřelý vztah má pochopitelně k církevní hudbě. V roce 2023 vydala spolu s Vladimírem Stiborem sbírku básní Kameny cest. Občas publikuje v Divokém víně u Ludvíka Hesse. Ester je metafyzická, hluboce věřící básnířka. Věří v sílu modlitby a miluje ticho. Velké pochopení má pro zpovědníky, snad proto, že na svá bedra vkládají temná břemena mnoha lidí. Zpovědník mnohé vyslechne, nic nesmí prozradit. Ester má smysl pro tajemství. A k jejím básním je takto třeba přistupovat. Slova často stojí stráž před nahým lidským nitrem. Vpustí-li vás, budete překvapeni: Octli jste se ve vlastním nitru.
Esteřino dílo patří mezi ty nejtěžší. Odehrává se v nich zápas o každé slovo. Jsou to zlomky nalezené kdesi v poušti na útržcích starých svitků. Rozumět budete až po několikerém čtení, a to ještě spíš srdcem, podstupujete-li podobný boj. Jsou to pokusy o pojmenování těžce vystopovatelných stigmat a afektů, přičemž sdělené se podobá otevřeným dveřím, které vedou do noci ducha. Do modlitby se proniká jejím vroucím opakováním. Když někdo ztratí směr, vrátí se k poslední směrovce a zkouší se upamatovat, soustředí se. Sledujte slova, nechte je otevřené, překvapí vás, kam vedou. Někdy jsou to cesty slepé, ale to nevadí, i to jsou cesty. Cesta vede „uprostřed“, tam, kde v nás bydlí Bůh. „Budou to / prázdné dlaně - / co mluví za člověka.“
Esteřina poezie se vzpouzí, mnohdy píchá (obrazy jehly). Její svět je nepohodlný, v něčem „urputný“, přestože básnířka připouští, že On „růži vymýšlí“ za nás. „Jsi rád / že je to Jiný, / kdo počítá,“ odpovídá Ester na vaše „zpětné ptaní“ po naší odpovědnosti. A teď zkuste vycítit, jak „On / vámi musí růst.“ Takový růst bolí, nemáme ho totiž pod kontrolou a vyžaduje sebezapření. Toužíme po „úplňku doznání Křídel“. „Ale já teprve dorůstám,“ potvrzuje svojí poezií Ester a vy už víte, jaké dorůstání má na mysli, je to Bůh, kdo námi musí růst. A vy se musíte menšit. A tak je to i se slovy, která se v této poezii nabízejí, jsou jako znamení, která dáváte Pánu růstu, bójky, za nimiž se otevírá nekonečná hladina oceánu. Dál už nemůžete, tak daleko lidské síly nesahají. Zbytek dopoví On svým Mlčením.
V rozbězích veršů je cítit zajíkavost, která nejlépe ilustruje zdravou nedůvěru k vlastním myšlenkám, odvaha přijmout i nepochopení a z něj plynoucí osamělost. Ester má v sobě odvahu borce, který předbíhá na volném bojišti vlastní voj. Čtěte básně Ester v samotě u sporého světla, nejlépe polohlasem. Nemá smysl se s nimi přít, verše jsou tu svědectvím jedné osamělé duše, která hledá spojení s druhými lidmi či s Bohem. Nejvíce se Esteřin zápas projevuje v nečekaných metaforách a přívlastcích („dásně dnů“, „kaše dětství“, „hořké pochodně“, „souchotě pláče“, „tympány zrn“, „vnitřnosti scestí“) či v novotvarech („prokrevná paleta“, „záplanetní tulák“, „nikdoplášť“). Cestu hlouběji evokují též předpony „v“, kterých Ester užívá pro lepší opis postupu za hranice slov: „v-zření“, oxymóron „vtemnělá svíce“, „vpokornět“. Slova tu jen naznačují, prolamují se tam, kde „tma jednou / bude nás předčítati / nazpaměť.“ Ve tmě tápeme, v temné noci ducha vydechujeme slova, temná noc si je zapamatuje.
Jaká je tedy role Ester jako básnířky? „Spíše ohledávám půdu / a těžím kámen… / než stavím mosty / … / z kvádrů jazyka.“ Ví, že nejprve musí zasít semeno. „Já člověk… / s pokorou vyznávám, / že přál jsem si / sázet rovnou květy / nalité odpuštěním, zapomínaje, / že třeba by bylo zasít ponejprv / Semenem, jež dlouho zůstává - / hluboko pod sluncem.“ Ne nadarmo se Ester nechá inspirovat postavami starců, mnichů i nemocných, kteří přebývají na okraji světa nezajištěni. „Hláskuje cestu. / Střevíc za obzor.“ Jako bychom tam už už byli, ale nejdříve je třeba projít pouť hláskou za hláskou. S Ester jsme na cestě. Slyšíme hlas poutníka: „Ptal jsem se noční rosy / Hořela vroucně / jak tváře křehkých hvězd.“ Jako bychom slyšeli hlas neznámého předsokratika o tom, jaké je přebývání člověka na zemi: „Vyprahlá studna / ticho na nebi“.
Některé básně prozrazují zájem Ester o výtvarné umění. Ví, že dílo mlčí, dokud vodové barvy Bůh „nevpije“. Ukazuje se, že Esteřiny básně jsou výzvou Bohu, aby se v jejich zámlkách projevil. Zájem se soustředí na slepé postavy. Potkáváme tu slepého chodce, slepého muzikanta, slepou zpěvačku, dokonce slepého koně. Slepec přece taky musí ve tmě tápat. A chce-li někam dojít, prochází zatměním, „krajinou Třetí Hodiny / se střepem za očima“. Slepec je nakonec přece nahmátnut, spatřen z té druhé boží strany. Působivý je symbol stárnutí ve stejnojmenné básni: „Nakonec vyhodil kdosi / z půdy staré loutkové divadlo / i věno.“ I ptala se Ester postavičky krále. „Usmál se, pomalým krokem / chtěl dát odpověď. / Nevyšel.“ Snad za noci slov, kdy se nebude nikdo dívat, mohl by ještě sebrat síly. Jako slepec nepoleká se vlastní ubohosti ve světě těch, kteří se domnívají, že vidí. A pak přichází na pomoc symbol potopy. „Nad stříškou chýše / přeletěla snítka ptáka. / Zpíval o ratolestech. / Potopa kdesi opadla.“
Pro začátek se zachyťte konkrétních postav, které Ester provázely od dětství. Vystupuje tu její maminka, ta asi nejčastěji spolu se vzpomínkami na dětství. A duchovní postavy, se kterými se potkala, naslouchala jim a nechala se jimi ovlivnit, jako třeba Don Enzo z Raveny, farář Duchek ze Starých Bohnic, pater František Mráz, pater Exner, profesor Ventura, tajuplný bratr M., zřejmě oběť akce K, pan probošt, neznámý františkán, jakýsi egyptský poustevník, poutník hledící na svět zpod „kšiltu deště“, ale třeba i extravagantní básnířka Marie Jehličková. A při čtení mějte na paměti dva výroky slavných básníků: „Poezie není nic napsaného, je to nejvýš něco rozepsaného nebo nedopsaného.“ (Ivan Diviš), „Báseň se stává rozhovorem – často je to zoufalý rozhovor“ (Paul Celan).
Roman Szpuk, Churáňov 2. – 5. 3. 2025
