Těšil jsem se na hory. Mám dobré boty po Danovi, šlápnu si do sněhu. Vždyť pamatuju začátek Adventu se závějemi okolo silnice, ze kterých někteří členové Skupiny XXVI padali. Letos na začátek Adventu, kdy se skupina pravidelně schází, nic. Ani sníh, ani skupina.

Na příchovické faře ctím pokyny, přezouvám se a stydím se za bláto, které přináším. Týmačky a týmáci obměnění, opět vlídní. Jirka, duchovní šéf, stejný, stále mladý. Do večeře daleko, dělám si čaj, housku, sýr. Přichází Tereza, hladová jako obvykle. Dělíme se, vyčkáváme, Tereza vypráví o své knížce.

Z Prahy Lída, Kája a Petr, z Teplic Svatka. A vyprávějí, kdo asi nepřijede. Taky jsme zůstali takhle sami v šesti. Plus Jirka, poněkud chorý, plus týmáci v počtu 5. Bohuslužba v kapli na faře. První můj zážitek. Atmosféra. Vstoupil jsem do jiného světa. Symbol, že bačkory se nechávají před dveřmi, vstupuje se v ponožkách. Která že víra má toto předepsáno? Při přijímání všímám si, že kněz namáčí hostii v kalichu s vínem. Tedy přijímání pod obojí? Ekumenický krok? Při odchodu, opakuje se mi věta z liturgie: „Je to důstojné a spravedlivé.“ Kéž by to platilo pro náš svět vezdejší.

P1210202

U večeře se týmáci předvedli. Kdyby to nabylo na faře, použil bych krásné české slovo „žranice“. Studenou mísu vytvoří si každý sám z velkého množství talířů a misek. I já si přidávám a přidávám. Myjeme nádobí, to je obřad, při kterém se lidi nejlíp seznámí a povědí si potřebné novinky. Pak hoří oheň v kamnech, je příjemno, jak může jen u starodávných kamen, kde se topí vlastnoručně nasekaným dřevem, být. Návrat do mé Libáňské historie.

 

Povídáme si. Každý pomalu pije, co mu vyhovuje. Mně chybí Roman. Svatka mezi řečí připomene, že Roman má za sebou už skoro 20 vydaných knih. Vzpomínáme i na další členy Skupiny XXVI. Och, kolik jich už přijet nemůže. Je tu i vzpomínka na Vaška Ždárského. Básníka, který pracoval na výbušninách, ale pak se dal na faráře. Postupně mizíme do svých spacáků.

IMG 20221126 200036

Ráno chvíli trvá, než se sejdeme u snídaně, aby mohl započít onen dobrý, staročeský zvyk, který doma nemáme. To jest jíst společně a nejstarší, či nejdůležitější osoba pronese onu krátkou, ale důležitou větu o poděkování a přání. Na tradiční sobotní výlet nás hory Jizerské pozvaly deštěm. Zmokli jsme už při focení a pak už to bylo jedno. Tereza zmizela ve své šustivé pláštěnce – je ráda sama. My zbývající razíme vzhůru na Štěpánku. Tvrdé jádro pokračuje na oblíbený Prdek. Tam po cestě pod Bílou skálou, zpět po silnici. Já dezertoval vlevo k rozhledně a pak okolo ní na ono podivné plato obložené menhiry. Takový náš malý Stoundhendž. Zajímavé místo. Historie tu nová, i stará. Přívětivá i krutá. Tady bývalo tábořiště Hitlerjugend. Sem nás vzal Honza, když jsme měli dětský tábor v Příchovicích, na přespání ve spacácích. Místo, odkud je skvěle vidět západ i východ slunce. Jen časově posunutý. O jednu noc. Zejména nás upozornil na moment, kdy se ten svítící kotouč dotkne horizontu. To je na jablonecké straně. Totiž – jak tuze krátká doba uplyne od prvního doteku horizontu, po úplné schování slunce. Naměřili jsme asi 2 minuty. Ráno vyšlo slunce na opačné straně tábořiště.

IMG 20221126 121358

Já zašel do blízké chaty Hvězda. Tu hořící kamna, obložená mokrými bundami, příjemná šenkýřka a Budvar. Může být lepší kombinace na světě pro starého pána? Pozoruju oheň v kamnech, nechce se mi zvedat. Však přišla vzpomínka. Nedávno, je tomu něco přes šedesát let, na svahu, po kterém půjdu dolů, jsme s ženou a dětmi lyžovali. To jest poctivě vyšlapat nahoru, přepnout kandahár na spodní tah, dlouhými obloučky dolů. A zase pěšky vzhůru. To byly časy. Žena sleduje odněkud z obláčku, kolik že těch Budvarů bude. Děti, ne už nejmladší, vlastně ten princip dodržují. Ale s perfektním skialpovým vybavením. Často až na vrchol alpského kopce. Ale ctí triviální princip gravitace. Jen z takového kopce je to nejlepší svezení, na který poctivě vystoupám po svých.

Jídlo na chatě zůstalo ještě vlahé, chutné, už si ani nevzpomenu, jaké. Přiložím, aby kamna nevyhasla, nechám jen nejnutnější osvětlení. Čaj, sušenky, pohoda. Ale slyším klavír. Jdu za jeho melodií dolů, do velkého sálu. Anežka přestává cvičit, jde ke své práci. Zítra se bude zapalovat adventní věnec, který dokončuje.

Ač Příchovická hospůdka otevřena, ti, kteří by tam se mnou šli, jsou nepřítomni. Mše koná se tady v krbové místnosti, do kaple bychom se nevešli. Stačí malý dřevěný křížek, potřeby pro přijímání.

K večeři dojídá se z hrnců od oběda. Po nádobí zůstáváme u sesazených dvou stolů. Týmáci se pustili do debaty. My starší zjišťujeme, že neexistují jen policajtské vtipy. Jsou i vtipy ministrantské a vtipy farářské. Až se divím, jak ostré. Ale mladí se příjemně smějí, až chechtají. Ve svých dvaadvaceti načerpali při ministrování mnohé zkušenosti. Některé jsou získané, jiné sdělené. Možná. Jak u vtipů bývá. Smějeme se s nimi.

V této době už minule autorské čtení běželo. Ale autorů je tu málo. A chybí Roman, který se vždy organizace chopil. Zůstal kdesi na Najmance na Šumavě. Nebo jinde? Jeho pevná organizační ruka chybí.

Tak zahajujeme předčítáním jeho dávného rozhovoru ve Tvaru z roku 2009, leč stále aktuálního. Roman v něm mimo jiné uvádí, jak probíhalo dohadování, do jaké míry by mělo být konání Sestadvacítky pod vlivem náboženství. Jen si já pamatuju, že sem jezdili lidé víry katolické, evangelické, československé.

Svatava čte básně, které vznikly při putování po velkých kopcích Krušných hor na německé straně. I Šístek čte své básně, Kája doplňuje množstvím fotek z archivu ve svém počítači. Prochor přečte dvě své glosy z jičínské akce Poezie na sloupech. Pak za pomocí fotek popisuje poznatky ze svého putování za osobnostmi české kultury. Téměř přednáška. Jednu cestu končil ve Vydří na Magorově statku. Letošním rokem doputoval až do Nivnice, aby se přesvědčil, že nikdo opravdu neví, kde se Komenský narodil.

Tereza vydala svou první knížku. Je o parcích u domů některých průmyslových podnikatelů. Ona je vystudovaná zahradní architektka, a tak její popis parků je obšírný a zasvěcený. Je milé poslouchat, jak svým dívčím hlasem mluví o své knížce za doprovodu hudby.

IMG 20221126 195413

Co bylo dál, nevím. Usnul jsem.

Takže nebylo problém ráno vstát, abych stihnul dole v Tanvaldu první rychlík na Turnov. Ostaně i týmáci byli vzhůru, neboť potřebovali zabezpečit ranní mši v některém z přifařených kostelů.

Divil jsem se, kolik je ve tři čtvrti na sedm venku světla. Dokonce červánky. Ano, červánky. Došel mne horal, taky na vlak jdoucí. A vysvětlil, že je to odraz zapadajícího měsíce od mraků. Opět potvrzení, že cesta není jen překonání vzdálenosti. Ta správná cesta doprovázena jest poznáním. Kníratý pán byl kuchař, a vyprávěl. A šel na moje gusto rychle, až do zpocení. Jest na horské chatě, kde slouží, pracovní den v sezoně dlouhý. Takže výplata padesát zasloužená. Jakož i odpočinek mimo sezonu.

I když kuchař pečlivě vnímal život na horské boudě, jmenoval mnoho kulturních osobností. Jen lituju, že jsem si nezapamatoval jméno autorky, která měla na Turnovské chatě autorské čtení. Ani název jistě zajímavé knihy o tom, jak bylo při záběru, v době okupace a při nuceném odsunu.

Jako každý horal, nikdy nechodil k vlaku na poslední chvíli, takže rychle. A já si pak půl hodiny sušil pot, pil kafe z automatu a bylo mi dobře. Vláček tiše klouzal podél řeky Kamenice, pak podél Jizery a Žehrovky domů.

IMG 20221126 110827


Podpořme jednotně Ukrajinu!

https://www.web4ukraine.org

STOP Russian military aggression against Ukraine!

Nesouhlasíme s agresí Ruské federace vůči Ukrajině