Konalo se 29. 11. až 01. 12

Příchovice znamenají Pouť. Pouť po horách, po hospodách. Pouť (ptoplétání se) literaturou. Pro někoho i pouť po vlastním svědomí.

Cesta od Motorestu do Příchovic na faru je vyhlídková. Dole se mihotají světýlka a celý ten svět. Tady ticho, vítr, úžasná samota.

Na faře týmáci, Farář Jožko a nový kaplan Jirka. Ze skupiny asi jen 3. Smutníme, že tak málo. Dohadujeme se, kdo by ještě měl přijet. Vzpomínáme na Duši setkání Romana. Nastupuje do zdravotnického zařízení. Chybí nám.

Tak jdeme do hospody, abychom nebyli tak sami. Tam útulno, hřmotno, Barmanka zase jiná Blondýna. Kmitá. Nabízí něco mezi pivem a kafem. Užjsem zapomněljakseto jmenuje. Experimentujeme. Inovujeme. Handlujeme s Lídou. Nojo. Pivo je pivo. Zesnulý nakladatel z Paseky, Láďa Horáček prohlásil - Pivo a kniha – má to samozřejmě spojitost. Tak si povídáme o knihách. Znělo několik doporučení, všechna jsem zapomněl, jak jsem ochutnával to kafepivo. Jiráska a F. X. Šaldu nečte nikdo. Nikdo je proChor.

Do rána napadl zase sníh. Už ho je dohromady 0,4 cm. Objevila se bláznivá holka. Nebylo ji vidět, měla šálu okolo hlavy i v jídelně. Nic moc neříkala, akorát že budovu stavěl špatný architekt. Zeptala se, jestli má vůbec okna na východ. Poslal jsem ji na schody. Pak jsem se pro jistotu šel podívat. Běhala po schodech nahoru dolů a občas udělala dřep. Když se divila čemu se divím, vysvětlila, že potřebuje zjistit kdy se slunce objeví a kolik mu trvá, než vyjde celá koule. Asi viděla slunce poprvé. Mají mladý holky divný zájmy.

Pak jsem jí udělal čaj a ona řekl, že lžička je jedovatá, protože je z hliníku. A sejtko taky.

Pak jsme šli do kaple. Na dveřích je napsáno, že vstupujeme na posvátnou půdu, tak jsme se zuli. Všichni seděli na zemi, tak my taky. Rozebírali, jak Ježíš řekl dvěma rybářům, aby nechali své sítě a následovali ho. Nahoře byla po modlitbě a písničce snídaně.

Po snídani jsme seděli, že naplánujeme vejlet. Ale vyšli jsme až asi v půl jedenácté, protože jsme se se ženskými začali bavit o ženskejch. Tak to mě zajímalo. Abych to nezapomněl, dělal jsem si stručné poznámky: „Je to na feromonech…Krásnej… Aby byl vysoký, asketický, vypadal, že trpí… S takovjema se strašně blbě žije. …Aby neodmítal vztah … Aby byl tak chytrej jako já … Ty máš svou bublinu a on do ní nezapadá … Vztah s nástrojařem byl krásnej, ale chyběl ta citlivost … Kooperativni vztah … Tím, že on mě zranil, projevuje se teď v mým psaní … Přestali mě zajímat výtvarníci. Tam je jen povrch …“.

K obědu byla čočková a guláš. Výbornej. Z výletů se loudali. Většina šla přes hospody. Nikdo daleko. To není jak za Romana. Za rok nás musí pozvednout.

Odpoledne spánek a jiné kuloáry.

V Příchovicích rozsvítili stromeček. Náves plná. Lidí a svařáku. Živý betlém. Děti zpívaly, ale zvukařovi se moc nevedlo. Takže maminky měly jen optické potěšení. To už tátové pili svařák v hospodě. Tam je teplo.

Na mši svaté byli dva faráři, čtyři týmáci, a my dva z šestadvacítky. Kázání bylo o svatém Ondřejovi.

Hlavního večerního programu se zúčastnilo celkem 17 lidí. Čtených příspěvků osm. Limeriky, pohádka, jiné básně o všelijakých zbytečnostech. I o lásce. Ivan si užíval svých písniček a my s ním. Dostal se i k písničkářům, odkud není daleko k politice. Trochu o tom diskuse. Ale Kája se předvedl. Přinesl projektor a promítal pěkné filmy o známých. Vácha s kytarou. Romanovy fotky camerou obscurou. Věra Dumková – nezapomenutelná písnička Stěp da stěp… . Mnoho písničkářů vypadá jako bezdomovci. Jako bezdomovci vypadáme i my básníci někteří. Byla to dlouhá práce, vypít vše přinesené.

V nedeli v sedm mi Jožko odemkl dveře. Se svým báglem a klacky (francouzské hole) šel jsem k motorestu. Nikdo mi nezastavil. Patrně nikdo nejel. Autobus mi ujel. Byl sem rád, bylo pěkně. Pak dodávka a tam jsem se dozvěděl, že radiátory se spojují s kotlem trubkami měděnými, nebo plastovými. Ve vláčku podle Kamenice do Brodu koukání na řeku. A loučení s tím jiným světem.

 

proChor

 

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit