Fried obalka

Nová kniha básní neratovického autora Ivana Frieda (*1952 v Praze) s kresbami Kurta Gebauera není o náhodném setkání neznámého autora a uznávaného sochaře. Po letech jejich společného působení v projektu Oživené město Neratovice se setkávají i v rovině osobně umělecké. Šestnáct Gebauerových kreseb z období od 60. let do roku 2005 doprovází Friedův knižní debut Básník bez jména nakladatelství Talent Pro ART. Pět dekád poetické tvorby je zde zastoupeno ve třinácti tematických kapitolách. Jedná se o výběr z hledání básníkovy cesty k poezii a pravdě.

Autor, který působil jako amatérský divadelník, dramatik a nově i jako protagonista vlastní zpívané poezie, nalezl dle jeho vlastních slov v této činnosti skutečnou možnost svobody a nezávislosti. Osudové mu bylo i setkání s Karlem Krylem a v 70. letech se společenstvím folkových básníků ze skupiny Šafrán, jež se promítlo i ve Friedově diplomové práci z roku 1995 na FSV UK „Pravděpodobné vzdálenosti, hledání ztraceného času české kultury...“.

V díle autora nalezneme inspiraci českou i světovou poezií. Ať již se jedná o moderní francouzskou poezii, okouzlení beatniky a buddhismem či českými básníky jako byli Seifert, Holan i Nezval coby překladatel Rimbauda. Z literárního dědictví objevíme otisk Shakespeara, Goetheho a Bulgakova. Při pouti knihou potkáme Michelangela („viděl jsem žebřík/ na kterém stál Michelangelo”) a v písni i Sixtinskou kapli. Svět autora je svět andělů, dialogu s Bohem („má bolest je stále větší/ promluv, Otče, lidskou řečí”), potkáme i Bulgakovovu Markétku a Goethova satana v Markétčině hávu („Jak se jen napít bez žízně?, myslel jsem na konec/ jistého tance - Danse macabre”), vojáky ve válce autor vidí jako lezoucí larvy Červa Obrovského.

V projekci se sám básník vidí jako „básník bez křídel”, dále jako „básník, který neměl silný hlas a nikoho nerozesmál”. Odložme proto tíhu bytí a lidského údělu, okouzlení magickou Prahou v básni Chrliči, nostalgické stopy po éře jazzu i období milostných veršů. Vždyť básník překvapí právě i porcí laskavého i nelaskavého humoru, posuďte sami: „Poezie je chuligán/ tečka/ sláva je svatební vlečka” nebo také: „I opice vyvaluje oči/ takový bordel/ a přece se točí!”. Ovšem nezapomenutelný je Epigram: „Když jsem umřel/ plakala jste/ Když jsem žil/ jste se mi smála// Jste taková doopravdy/ anebo jste kráva?// A kdo zná Ivana Frieda osobně, slyší i jeho smích...

Koneckonců, setkání s knížkou je jediné, co nám doba covidová nevzala. Slavnostní uvedení veršů v pražské kultovní hospůdce Balbínce bylo totiž už dvakrát odloženo. Ale Hymna kavárny už zůstane navždy s námi: „Vzduch byl cítit erekcí/ a básník páchnul protekcí... Zbyla jen hvězda Betlémská/ a ta kavárna Balbínská/ ve které běhá Hrdina/ v buřince Winstona Churchilla.” Kéž už by to bylo možné zažít, jako třeba výjev z jedné Friedovy básně: „Na výstavě profesora Horáka/ A Anežky svaté/ Přijde tam vožralý Jirous/ A všechny postřílí svými verši”. Ó, kéž již brzy nás básníci postřílí svými verši - ovšem osobně. Friedovy básně za to stojí. Óm mani padmé húm!

 

Radana Šatánková, editorka knihy

 

BÁSNÍK BEZ JMÉNA

Jen Zimní zahrada zná jeho píseň

altánek, kde se zamiloval Vronský

s vyrytým jménem do zárubně vylomených dveří

 

Tolik bylo lásek, mordů a indiánských zvědů

fialový ksicht čtenáře Idiota

 

Ten den potkal Básník bez jména

básníka bez vlastností

 

***
Zase se v otáčkách roztáčí kola štěstí
zoufalý Kristus planě sází sad
na rohu svatí
farizejsky věští
že nikoho už nelze milovat

 

***

Pod
zlatem náramků
a bělostí plavých šatů

uvidíš historii

***
Ubohý lid
a ubohá dřeň stromů
ubohé vzpoury
mladých básníků

Ti něco připomenou
čtenáři historických knih
zbarvených dočervena

 

 

 

VZKAZ
Zlo není v člověku
je v konečnosti
řekla mi ta
která mě opouštěla

Až ti dá kufry
přede dveře smrt
bude ti hůř
tak neplač pro anděla

(1992)

 

 

***
Poezie je CHULIGÁN
tečka
sláva je svatební vlečka

básník je
toliko pasáček vepřů

skloněný k podlaze

v ústavu slepců

 

 

BUDDHISTICKÁ HOUSENKA JARA

V jehličí spala moje naděje

okrová housenka tlustá a pomalá

čekala jenom na pozvání jara,

aby se proměnila, aby reinkarnovala

 

 

V REDUTĚ

S nožem v zádech

v ráji sedím

to, co krásné bylo dnes

připomíná pohřeb květin

nebo taky černý jazz

 

Harmonika kvílí hlasem

ženy, která počala

život nádherného chlapce

Juliána Sorela

 

 

KAŽDOU HODINU SMRTI

Každou hodinu smrti

tma řadí v řadě vyrovnané cínové vojáčky

harmonikář obchází měsíc

harmonikář zpívá balady

 

Noc je dusná

jíme nalámaná andělská srdce

 

hoří sníh Varšavy

 

jako v bílém kožichu

leží nahé Madony

 

Ticho je v polích

 

umírají a sípají

vítr jim přináší další patrony

 

po zemi lezou larvy

Červa Obrovského

 

Napsáno začátkem 70. let pro básníka a železničního dělníka

Ladislava Szalaie, v době setkání u železničních šraněk

na Žižkově na Krejcárku.

 

 

Moje konfese

Chtěl jsem být tam, kde se mělo padnout

chtěl jsem žít tam, kde pad dávno stín

a lásku zoufalou a marnou

popletl jsem si se štěstím

 

Když ulice jsou v Praze mokré

když lidé vracejí se z kin

jak nahé srdce člověk zmokne

při svojí cestě za štěstím

 

Slepým svým zrakem smál se Štěpán

nahými ústy plakal Vít

život je široký jak řeka

nikde ji nelze obejít

 

Viděl jsem tváře farizejů

před tělem Krista na kříži

a lidé ztráceli se v cenách

jak Bakalovi havíři

 

Obrazy malované nocí

rocková hudba, zmrzlý sníh

duševní otroci a cvoci

Michelangelo na štaflích

 

Chtěl jsem být tam, kde se mělo padnout

chtěl jsem žít tam, kde pad dávno stín

a lásku zoufalou a marnou

popletl jsem si se štěstím

 

Láska je pomíjivý pocit

tak jako naše zemská pouť

a proto prosím Boha o cit

abych ji mohl obejmout

 

Láska je pomíjivý pocit

ujel mi vlak a zbyl jen sen

jak nahý Adam budu prosit

v Sixtinské kapli s Andělem

2017, píseň pro kytaru


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit