JULIS fotoTento měsíc si připomínáme 100. výročí narození básníka a výtvarníka Emila Juliše (21. 10. 1920 - 25. 12. 2006), laureáta Ceny Jaroslava Seiferta (1990) a Státní ceny za literaturu (1996). Narodil se v Praze, ale jeho život a tvorba byly úzce spjaty se severními Čechami, konkrétně s Mosteckem a Lounskem, a také s časopisem Dialog, který vycházel v 60. letech. Poezii začal psát až v roce 1953, ve stejné době se seznámil s lounskými malíři Zdeňkem Sýkorou, Vladislavem Mirvaldem a Kamilem Linhartem, kteří se zabývali také literaturou a filosofií. První báseň Julišovi vyšla tiskem až o deset let později - v katalogu výstavy Jiřího Koláře v Liberci v roce 1963. Rok nato vydal Vladislav Mirvald jeho poemu Ranská hora (jednalo se o bibliofilii), knižní prvotinou ale byla až sbírka Progresivní nepohoda (1965). Intenzivně se věnoval experimentální poezii, kterou vydal ve sbírkách Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967), Vědomí možností (1969 a Pod kroky dýmů (1969). Chystané vydání sbírky Nová země bylo z politických důvodů zastaveno (vyšla až v roce 1992). Juliš se na dva roky ocitl na volné noze, do zaměstnání nastoupil až v roce 1972 (úředník, plánovač, prodávač průmyslové vody různým fabrikám a šachtám) a pochopitelně nemohl nic oficiálně vydávat. Teprve na přelomu 80. a 90. let se lámou ledy a Julišovi vycházejí v rychlém sledu za sebou sbírky Blížíme se ohni (1988), Gordická hlava (1989), Hra o smysl (1990), Multitext A (1992), Cesta do města Lawn (1993), Svět proměn (1994), Afrikááá (1995), Dlaní do tváře (1995), Nevyhnutelnosti (1996), Ranská hora (1997) a Nelehké spočinutí (2000). Posmrtně pak vychází výbor z jeho poezie z let 1965-2005, který sám připravil - Pod kůží (2007). Připomeňme si jej alespoň několika básněmi.

foto: Slovník české literatury

 

FRAGMENT STARÉHO MĚSTA

Zóna,

místo naléhajícího přemýšlení,

kleště budoucího nejsoucna.

Díváme se k městu novému,

jeho světla se rozsvěcují.

Tady se plíží pratma z černé jámy,

pohlcují nás tmy dvě:

jedna vesmírná,

druhá z nitra země.

Toužíme po světle, po čistotě

(raději ponechat na mapě představ

více bílých míst,

třeba tam lvi ani nejsou!).

Všechno se rodí,

zraje,

usychá…

O čem to říkáme, že je věčné?

Hmota?

vesmír?

život?

láska?

A ještě něco, Mefisto?

ze sbírky Blížíme se ohni (Severočeské nakl., 1988)

 

 

 

POVZDECH

Těch pochůzek…

těch bolestí…

toho živobytí…

těch řetězů…

 

V pozadí úzkost.

Přesto přese všecko radost -

jakoby rouhání.

 

Pavouk prchá po stole,

černobílý holub se snáší na oči,

kroky paprsků mizí v čase.

 

To ticho mezi údery je také srdce.

 

Ach všeobsáhlý živote!

Živote jiný, za očima…

ze sbírky Gordická hlava (Severočeské nakl., 1989)

 

BÁSNÍCI

Být smějícím se básníkem? Být blažený?

(Neopomeňte si všimnout, že jde o otázku.)

 

Co je to vlastně poezie, smějí se

a pouštějí papírové lodičky s básněmi po vodě.

Někteří je na tu vodu píšou.

 

Když už něco napsat, pak překonat život uměním.

 

Rozlišovat podle touhy po podstatném.

 

Je to o hubu neboli o vlastní tvář.

 

Vidoucím je zázračné všechno.

I viadukt u hospody, kam chodí opilci močit.

 

Jsou schopni změnit ve vesmír růži i hnůj.

Ale jenom ti dobří – vizionáři.

 

Mnozí jsou sami se sebou nespokojeni,

ale nemohou se odmítnout.

Mají k tomu důvod: jejich omyly mají vlastní hlavu.

 

Jeden mladý muž prohlásil, že uměním je všechno.

Mohu tedy doufat, že i tato má kniha -

Ano, doufat samozřejmě mohu.

 

Jsoucnost poezie je cosi, co se těžko vymezuje.

Není jen svědectvím, výpovědí, hrou vizí -

Je nejspíš osudem.

 

Největší sílu mají tehdy, když si ji neuvědomují.

A moudrost? Ta přichází a odchází jak bůh.

 

Umínil jsem si přemýšlet o rozumu srdce.

Nebo o srdci rozumu?

 

Lev proklátý kopím ještě s ním zápasí.

 

Devatero řemesel, desátá poezie.

 

Nakonec se poezie stává

třískou za nehtem,

prachem země,

solí v ráně,

kamenem na cestě,

otevřenými černými nebesy,

hořkosladkým ovocem,

bagáží---

 

Ještě půjdu hlubokou krásou

i prastrachem konce – jak mu zatnout tipec?

Přede mnou se rozsvítí neónový nápis.

Brodím se k němu soumrakem. Září drzým:

Hic sunt leones.

Mlčení – ale ne, nemlčím.

Ze sbírky Hra o smysl (Severočeské nakl., 1990)

 

NA NOČNÍ

„Ty už chceš jít? Máš dost času.“

„Ano – To mám – Ale znáš mě.“

 

Neřekl jsem, že musím podběhnout

večerní mraky

a přitom vyvrátit oči vzhůru,

probít se páchnoucím větrem

a honit papíry, které poletují kolem -

havrani, psi a kočky, uplynulé roky,

nikdy je nedohoním.

 

Život je jen to, co je.

Musím se smát, a tak se směju

(tak trochu nuceně).

Na prsa mi nelítostně svítí pouliční lampa.

Ze sbírky Hra o smysl (Severočeské nakl., 1990)

 

ZIMA V HORÁCH

 

ale hrome, ale hrome kam jít, ale hrome kam jít v tom mrazu

světa, kam jít v tom mrazu světa a v tom sněhu, v tom mrazu

světa a v tom sněhu a v té třeskutosti, kam v té třeskutosti,

cesta snad vede jenom vzhůru, cesta vede snad jenom vzhůru,

cesta vede pořád vzhůru, nemohu přece v této třeskutosti

bariérami sněhu, mohu jenom vzhůru, mohu jenom vzhůru

modrou třeskutostí, modrou třeskutostí k třeskutému

slunci, k třeskutému slunci z bariér modrého sněhu a zlatě

zasněženého lesa uprostřed třeskutosti modrobílého smíchu,

ale hrome uprostřed žlutomodrého smíchu třeskutého

slunce světa, ale hrome uprostřed třeskutě ledopádného

světa smíchu sněžného slunce, ale hrome uprostřed schume-

leného smíchu zlatě zasněžených bariér slunce a třeskutého

světa.

Ze sbírky Nová země (Československý spisovatel, 1992)

 

A/2 – TEXTOVÁ GAMETA

V zobáku průvanu

mimo rod

nese v sobě náklad i s velbloudem.

Protinožci mlčí

všude kolem peřeje

bílá voda.

Nohama nedosáhne

jen mozkem

často klamaným a stejně často zpěněným.

Proboha světlo! volá hlasem volajícího na poušti.

Neproniknutelná tříšť osudů fatálně mlčí.

Smečka zdí oken paneláků asfaltu – lhostejné.

Tady se neboj podívat -

infernální jícen krajiny

s nahými těly salamandrů v plamenech.

Bloud na pustých horských cestách

pozdvihuje lucernu: hledá hledá nalezne?

Někdy ne marně: nachází toužící touhu.

Každé probuzení je darem bdělých snů

každý spánek milostí snového života.

To mezi tím jsou zplihlé potrhané prapory

které…

Den co den záplatuje noc

jak rybář potrhané sítě

bez mastných horských kuřích ok.

Největší radostí je lov na kničemutonení.

I v barevných vegetacích sošných kamenů.

Častěji stoupá tělem míza míz

až vyrazí bílý gejzír smíchu k černé obloze.

 

Ze sbírky Multitext A (P. R. Vejrážka, 1992)


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit