ROMAN KlikaV rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko, kterou právě vydává nakladatelství 65. pole, popisuje básník, meteorolog a tulák Roman Szpuk část svého života, strávenou zejména v lesích Šumavy. Představuje se jako vnímavý pozorovatel obyčejných, a přitom fascinujících detailů, které zůstávají ostatními neobjevené. Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený. Zároveň však žije ve všední realitě, otevřeně popisuje návštěvy nemocné matky a starých lidí upoutaných na lůžka. Setkává se s tuláky, samotáři a blázny, modlí se, spí venku, prochází lesem za každého počasí. V jeho autentických deníkových záznamech znovu ožívá tradice romantiků, poutníků, hledačů a rozervanců. Text plyne svobodně jako Szpukova milovaná oblaka a je prokládán krátkými básněmi haiku. Knihu doplňují autorovy fotografie, pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou.

(ukázka z knihy, str. 112)

Na vrcholku Boubína poletují dvě babočky admirálové. V jednu chvíli s nimi tancuje i třetí. Občas usednou na kámen a ukazují barvy svých křídel. Pomalu, pomalinku je rozevírají, až je mají dokořán. Zachytávají poslední, už měděné paprsky. A pak křidélka srazí v mžiku k sobě. Připadám si jako čtenář, kterému před nosem sklapnou knihu. „Tak, a končíme,“ říká neslyšně babočka. „Už ses nakoukal dost.“ A směje se mému překvapenému civění na rub její barevné chlouby.

Na věži sedí rehek. Kouká na mě a rozčiluje se. Dělá podřepy a pak odlétá. Slunce se potápí níž a níž. Vzduchová hmota z vnitrozemí Alžíru, kde je 45 °C i více, se pomalu obloukem před západní Evropu přesouvá do Čech. Obzor je oranžový. Čekám, kdy mi mezi zuby začne skřípat pouštní písek.

 

Tiše fouká vítr. V závětří smrků poletují drobné našedivělé můrky, mezi nimi se zatřepotal i osamělý bělásek, ale jen na chvilku. Můrky jsou klidné a navštěvují jednotlivé větve. Najednou se stávám jednou z nich. Mám můří oči a můří mysl, pohybuju se v můřím prostoru, kde se cítím doma. Znám řád můřího domu a mám v něm nyní ještě co na práci. Ale vše se děje v klidu. Jako když se děti chystají na kutě. Nebo když se ještě obchází kuchyně, zda je všechno nádobí umyté a uklizené.

Ve chvíli, kdy zapadá slunce, vychází vlevo vedle Chlumu měsíc. Stmívá se. Na severozápadě se vytvářejí purpurové krepuskulární paprsky. Jsou stále kratší, ale jejich barva je sytější, její krev houstne. Doplňují či ohraničují je stíny. Nejspíš je vrhají vrcholy velmi vzdálených bouří v Německu. Je už celá hodina po západu slunce a stále svítí jako znamení dne, který byl a již není.

Ráno mě místo budíku probouzí roj helikoptér. Jinak se nedá nazvat hejno dvoukřídlého hmyzu, který se tu za letních rozbřesků nad rozhlednou pravidelně slétává, jako by chtěl být účasten východu slunce. Jednotlivci se vznášejí na místě, blíží se až k mému uchu, ale neusednou. Jsou velcí a mají tvar pruhovaného projektilu. Jejich temný bzukot nahání husí kůži. Všichni mají hlavu otočenou stejným směrem: proti větru. Občas se jeden střetne s druhým, oba udělají looping, zastaví se pět či deset metrů od věže a opět se zvědavě přibližují. Takhle tu manévrují do východu slunce. Potom se rozlétnou po svých.


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit