Příchovice 1. – 3. 12. 2017

     Příchovice 2017 začaly tím, že jsme na Besedě vystoupili z autobusu a Svatava řekla, jaký je tam krásný vzduch. A pak to několikrát opakovala. No jo, městská holka, co můžu chtít. Já viděl akorát tmu. Jo a měsíc. Svatku bych taky, ale koukal jsem spíš, abych neupadl. Svatka je pořád stejná. I ona je symbolem Příchovic. Furt pěkná.

Zita a Svatka

      Skončily (Příchovice 17) Fotkou Jožky. Prostě najednou koukám, že ho mám na konci svého fotografického seriálu. Co říkal už nevím. Ale jistě / asi nám dával rozhřešení. Poděkování asi ne, neb si ho nezasloužíme. (V jeho kázání při mši svaté v sobotu objevila se zmínka o alkoholu.)

Roman po vyprošťováku

      Ale jsme u pátku a v hospodě, kde jsme se po několika zdvořilostních frázích na faře řízením osudu sešli. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a v hospodě otvírají se myšlenky. Témata: Lízna: Šel jsem však vytrvale. Neboť páter Lízna kromě svých cest vede i exercicie. ∎ Cesta českých básníků s básněmi do Lvova ∎ Literární stipendia ∎ Konstatovali jsme, že se nám náš návrh na prezidenta, na kterém jsme se před dvěma roky usnesli, nepodařil. Šimon Pánek se asi o našem nápadu ani nedověděl.

 Roman, Radana a Zbyněk

     Já se nedozvěděl další podstatné věci, protože nejdůležitější myšlenky přicházejí v české hospodě okolo půlnoci a to už jsem měl půlnoc. Prý byla řeč o pánských pocitech při hlazení dámské prdele a o důsledcích.

     V sobotu ráno jsme se před farou vyfotili s obrovskou dýní, kterou kdosi přivezl, že z ní bude polívka. Myslím, že se to nepodařilo. Ale fotku máme.

 Skupina XXVI

     Cílem vlastivědného výletu byla hospoda s podivným názvem. Myslím se jmenuje Perlíček – Prdek. Básníci tu tvrdili, že hospoda podražila. Ale třeba je to tím, že čeští autoři nemají peníze na žádnou hospodu. Akorát Viewegh, ale ten sem nejezdí. Někteří básníci dorazili až do Vysokého a zpátky autobusem.

Bětka, Petr, Vojta a Radana 

     Diskuzní témata zajímavá, ale jsem je zapomněl a zapomněl jsem i sešit. Akorát jsem někde na papírku našel několik poznámek, ale nevím, co znamenají: „Tady ne! ∎ Jídlo je taky sex. ∎ Matterhorn je nejtěžší ze (nečitelné) ∎ Maluju rychle (Možná to ale je z jiného místa a jiné doby. Možná od pana malíře Náhlovského. Výstava v Rovensku).

     Helena se našla. Byla se podívat hlouběji do Pasek. Spíš níže.

Jiří, Roman a Helena

Na faře čekala Šárka. Dobrý duch Šestadvacítky. Možná dobrá duše. Vyprávěla, jak byla na rozhledně Štěpánce. Dvakrát. Jednou s farníky, jednou s Cimrmany. Ti ji naložili na čtyřkolku a na vrchol věže pak po schodech vynesli. Taky jak byla sbírat polodrahokamem pod Kozákovem. Šárka má největší přehled o lidech, co jezdí na Příchovice. Šárka je vozíčkář.

Šárka, Petr, Jirka a Petr II.

     Mše byla v šest. Přišel i Pošťák. Sdělil, že se to pokusí s tím nahoře trochu srovnat. Doprovodnou kapelou je tady v kostele sv. Víta kytara. Všude jsou připraveny smrky na výzdobu. Pěkně voní. Jožka sloužil dle předvánočního času v zeleném.

     Zlatý hřeb začal poněkud opožděněji – museli jsme umývat nádobí. Připadal jsem si jako doma. Ale, jen trochu. Tam nemám žádnou Radanu, která by mě učila, jak se oplachuje. Alespoň při nádobí mám rád klid.

 Večerní čtení na faře

     Roman všem oznámil, že autorské čtení má letos už ročník 34. Někteří jsme se divili, že jsme tady tak dlouho, myslím na světě. (Nejstaršímu autorovi je 78.) Trochu ho znám. Témata byla značně rozličná. Námětově i úrovňově. Někteří se trochu předváděli, jeden víc. Někteří se nenechali zastavit. Někteří se nenechali přemluvit, aby vůbec četli.

Homo deus Karel

Řeč byla o knize Homo deus, byly tu vlastní máchovské reminiscence, vystoupil známý písničkář, potulná harfenice s malou harfou, s jakou putovali kdysi potulní muzikanti. Jeden z básníků začal psát, když se učil na teologa. Jeden ne-básník četl deníkové záznamy. Někteří básníci nečetli nic, protože ještě nic nenapsali. V nich je naděje české literatury. Zlatým hřebem zlatého hřebu byl jeden český básník ze Šumavy. Četl svou poezii agresivně přímo do tváře posluchačům. Asi se tomu říká sugestivně.

Roman na vrcholu své formy

     V neděli ráno bylo na tanvaldském nádraží už před osmou rozedněno. Tam dočkal jsem se poezie všedního dne v neděli. Přišel neznámý cestující s módně roztrhanými koleny. Už ve dveřích do čekárny slyšel jsem jeho báseň: „To je v prdeli // to je v prdeli // … . Své rýmy přerušil jenom, když si kupoval jízdenku, pak zase pokračoval. Na peron, do vlaku, a vezl krásu poezie dál do světa. ProChor.

ProChor a jeho výstavka