EWALD obalkaNěkolik básní z autorovy nové sbírky, která právě vychází v nakladatelství Argo a bude uvedena na večeru v Café Fra 2. října od 19.30 hod.

 

Stýská se mi

 

Stýská se mi

po cestě, na kterou prach kreslí obrazy,

po šepotu olší,

po křiku ptáků náhle vyplašených.

 

Smutek přišel jako tichý host,

hrající pro mne píseň

zoufale monotónní…

 

Až povstane list, lodě z obrazů vyplují, had vsune

se do cizí kůže a šepot pronikne do hluchých uší

(Napsáno s Ereou Křížovou)

 

Na farářově lodi se budeme potkávat,

věštit život z krabice na mrtvý hmyz.

 

My už jsme si ruce myli

v různě studených vodách...

 

Neklid I

 

Je smutno.

 

Když po obloze pluje mrak

s tváří dítěte.

 

Roztřesení beránci

v jantarovém předvečeru,

pasou se na loukách kouře.

 

Melancholie,

matka šílenství.

 

Je bubák v komíně,

upečený na kmíně.

 

 

Neklid III

 

Den

sešil mě horkou nití

 

Slunce se zastavilo na noční obloze

 

Na nábytku se usazuje strach

 

 

Vrata všech kostelů jsou zavřená

 

Na oltáři leží odložené kladivo.

Skrz vitráže padají barevná světla.

U Kristových nohou rezavý špendlík s fialovou hlavičkou

– nejvyšší barva.

Trumf.

 

Je ticho,

staré neúprosné ticho,

v jakém prosím o zvuk.

O výkřik zbloudilého ptáka,

o výkřik varhan.

 

V zahradě hoří stromy.

 

Město slastí smutku

 

Zas klekání v soumraku zní nervózní.

Na stolech kaváren vody jsou tyfózní.

 

Zas jako přízrak

podél zdí jdu přikrčen.

Neznám a nepoznán

žádnou z procházejících žen.

 

Již tolikrát jsem prožil tento den

 

Kroky na kamenné dlažbě.

Nízké slunce na konci ulice,

ustupující bouře

a její vody tekoucí k žíznivým kanálům…

 

A stále stejná myšlenka,

padesát let se opakující

a nedomyšlená…

 

Mrtví neslavili

 

Štědrý večer začal nácvikem bojového poplachu.

Ale nemocní se mu vyhnuli.

Dominikán Antonín,

písař marodky,

otočil jeden z regálů skladu bojové pohotovosti.

Odkryl oltář.

Zpívali jsme koledy,

kdo chtěl,

modlil se.

Na obloze se křižovaly komety s družicemi.

 

V márnici bylo ticho.

Na padlé kamarády jsme zapomněli.

Jejich veliké bílé oči svítily do tmy.

 

Ve vzpomínce jsem prošel farskou zahradou

a pustil se polem k řídkému hájku

 

Krajina je mírná,

slunce vysoko.

V dlani mám osikový list.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit