(V Košťanech 26. června, v den strašnického pohřbu)

V zásvětí jsem ho znal už dávno.

Od prvního společného setkání.

Zčernalými průsvitnými zuby mluvil a smál se

bez ostychu, co mu rozmarná ústa stačila.

Tak nějak se směje ďábel.

Vyvrávoral jsem z vyuzeného sklepení

do tmy, plíce roztržené poznáním:

Vypletl jsem si bláhově hovor vlákny

fádních výrazů, až v síti

jsem sám byl cvrčkem, co uvízl.

V kontrastu s ním – trapné.

Cvrček, seznamte se prosím, tohle je pan Cvrček.

Pavouk si dosouká své vlákno

a měsíc mu osleplou žlutí přisvitne.

Krále jsem pak vídal zřídka.

Dantem bych mu být neuměl, to sotva,

aby si odzkoušel roli Vergila.

Sám si dovedl nalézt lepší uši, špičatější.

O svých literárních objevech jsme si ale psali:

ošatka s kynoucím těstem,

a žádné děvče v kroji u toho.

Jeho lebka s rysem prosvítající tváře

pomalu mě přestala mást

a ten pichlavý pohled se sovími pytlíky

míval jsem při čtení analýz

leda vzadu v myšlení, teď soustředěnějším.

Nebyl jsem jistě sám,

kdo se na jeho pojednáních kochal.

Je snad víc tiplic, které otesalo básnictví

do základu svého soklu.

Ty jeho spády prudkých postřehů!

Esej jak med pod víčkem zavařovačky

s utopeným břitem i špičkou zároveň.

Tak jak ho zapsal poslední surrealista

z odlesku vlastní doktríny.

I v graciézních tanečních úkrocích

trochu kopytnatý ďábel.