Píseň z Pošumaví

 

Šumavské vesničky

mají svůj půvab:

Chytí tě pod víčky,

byl bys i upad.

 

Na kopcích samoty

rozstříklé vzdorně,

střechy jsou rohatý,

fortel ve formě.

 

To dříví mořený

karbolem nasáklo,

ještě má kořeny

stočené na peklo.

 

Má i tu zvlhlou prsť,

pořád má z čeho růst,

mech na nich sama srst,

ve vnitřku samota.

 

A v lesích hukoty

potoků divokých

vtečou ti do boty,

máš potom bláto v nich.

 

Když zjara uhasí

žár v kachlích kamen,

na loukách vyšlehne

ze stvolů plamen.

 

Pak modrá obloha

sklene se nad tebou,

chvíli je od boha,

chvíli zas hašterkou.

 

Pnou se tu nad cestou

růžové kohoutky,

jsou jako marcipán

z cukrové pokroutky.

 

Když vidíš čmeláka

na květu arniky,

div že tě neláká

sát tytéž pestíky!

 

Ať klušeš po cestách,

ať si jdeš mimo ně,

pořád jak vedl bys

statného komoně.

 

Pak léto šťavnaté

zasyčí tu travou,

Šumava usne v něm

s dřevěnou hlavou.

 

 

U Chodů chodil

 

Na Čerchově v samém koutu Čech

sytou bramboračku si dávám.

Ačkoliv bych měl mít nazpět spěch,

u talíře tu vysedávám.

 

Copak tu jedla Eli Krásnohorská,

když sem vyfuněla v dlouhé suknici?

Propocený vercajk, jak mám dneska,

i s vylehčenou prkenicí?

 

Jistě tu z dámské kabelky

vybalila štangli salámu

a pak sledovala chodské selky,

kterak zapomnět hru na dámu.

 

Skauti v dálce u druhého bistra

potápějí nosy do langošů,

každý má sotva pár do filistra,

jak tráví dětství u odpadkových košů.

 

Srkaje otáčím se na hrst vos

hubených v pase až běda,

šilhají mi ze skla na podnos

a vyhánějí mě bodci od oběda.

 

Jdi už, moulo, jdi, bzzz, běž,

nebo do noci zpátky nedojdeš.

 

Smolo Sušice

 

Tkaničky těkají sem a tam,

stoupám na Svatobor.

Tkaničky těkají sem a tam,

jdu shlédnout obzor.

 

Tkaničky těkají sem a tam,

ty holky snad žijí,

tkaničky těkají sem a tam

v krotké hysterii.

 

Tkaničky těkají sem a tam,

sotva jim stačím,

tkaničky těkají sem a tam,

sedám si, svačím.

 

Tkaničky netěkají sem a tam!

posměšně žvýkám,

čelisti těkají sem a tam:

Zase! – si říkám.

 

Turisti na Kašperku

 

Jak tři doubky Kašperk vpředu stojí

na podlouhlé skále elegantně trčí.

Tak statné srnce obepíná chvojí,

pod ním se nová generace krčí.

 

V hospodě za hradbou pijani v závětří

naklápí do sebe jedno, druhé, třetí,

zbrojnoši červení, z ducha nic nevětří,

žaludek stopený a řeč v nesouvětí.

 

Přesto se vyfotí a stórují v cloudu,

nějaké pohledy rozhodí za hradby

a pak si vykročí, zásadně v proudu,

anebo blikají v režimu stand by.

 

Než bude prohlídka, dloubou se v nose

a na moštování hledí s nedůvěrou,

jak o něm k nádvoří vykládá Chaucer,

aby nějak zabavil tu chásku sterou.

 

A pak se utrhneme všichni kupředu,

kde zděšená průvodkyně nás vítá,

zahajujíc monologickou besedu –

a hlas štípe jak odveta od moskyta.

 

Místo na historii myslím na modřiny,

jež získal jsem po selfíčkovém pádu.

A ten dav kolem má charakter rozvaliny,

anebo aspoň dost zpustlého hradu.

 

Ritornel

 

Tolik práská mi řitní otvor,

jak by do žaludku právě se dalo

pár pěkných potvor.

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit