Ombra fedele anch'io

Celý den lilo, když náhlý zásvit

zazářil příkrovem dolů na zmáčenou zeď.

Setba.

 

Ale tím tvůj dívčí profil skončil.

Ze zdi byl znovu slit,

jak mračna valila se, obracela a táhla,

maje v sobě cosi z houby.

Z houby, která nasákla pastí a která

připíjí spíš marnosti do dálky,

než by si ťukla s kováním rakve poblíž

a vsakována byla podle zákonu země.

 

Kdyby se peklo nezalévalo,

kouřilo by se škrundavým dětem od nohou...

 

Bouře pak ještě hodinu brněla

v kostech kanálů zurčivým úderem.

Ale z té chvíle, kdy Léthé

rozpletla nad námi copy o ostrov,

zbyla mi v mysli památka.

 

Není to světlo, je to světelnost!

 

 

Farinelliho hlas

 

Představme si konferenci,

kde přednášející říká: Vážení,

historie je rovnice o mnohých neznámých a zlobí.

Posnídala právě whisky a odešla do práce

ukázat se zákoníku práce.

 

Je známo, že pokud matka ztratí paměť,

otec neexistuje. Ano, lituji.

(Sál šumí. Mitochondrie mýtu se začínají dělit...)

 

Zvážíme-li to horem dolem

jsme v době, kdy Deutsche gramophon

se dosud nepočurává do plenek

a Decca se ani v náznaku netváří,

jestli jí zachutná palec, anebo dudlík.

Ergo v éteru jménem čelem vzad

odrážejí se jen prasátka neidentifikovaných pleší...

 

Retro-radioamatér se hlásí o slovo:

Všehovšudy zachytil

jen grandiózní operu ryb.

Ani jediné vrznutí křesla.

Teprve po dvaceti minutách

skřípnutí stoličky.

 

Dřevo, předpokládal –

rozbor vyplivnul sklovinu.

Stisk, ten urputný, zahryzlý –

ten byl lidský.

Ale hlas? Neslyšel žádný.

 

 

Farinelli vykládá Burneymu

 

Postavit palác není jen tak.

Cihly prý se musí opřít o zemi, ne o představu,

pravil mi architekt.

Jako se o zem opírají naše nohy.

Myslel tyhle internacionální?

 

Farinelli bodl prstem do jehelníčku perspektivy.

Vyšila záclonku s Bolognou do okna.

S tou Bolognou, v níž žvýká tolik právníků,

že spravedlnost krčí se vyzáblá za hradbami.

S tou Bolognou, která dnes přijala oba Mozarty.

Toho velkého, pokřižovaného prsty stínu

i toho mrňavého,

vykropeného samým sluncem.

 

Charlesi, já mám jen prostou kakaovou duši.

Boby se kutálí

a doba odstřikuje z prstu mléko svině,

aby odkojila mentolové kejchnutí regimentu

mašírující i v Evropě přes poušť egyptskou.

Všecko se jen cvičí ve vratné chůzi Michaela Jacksona

po měsíční krajině severních Čech.

Však má štědrost by chlapci támhle venku pořídila i skútr,

kdyby naše doba nosítek a polštářovaných kočárů

nebyla zas o kus dál.

 

Co odešli spat, noc zažehla měsíc.

Couval.

 

 

*     *     *

 

Po nebi měsíc šel jak čtrnáctero panen,

když transponují píseň durovou.

Míhání jejich gest přebíhá nad vodou

a zpěv té situace polorozmazaně splývá.

Panny vyšly z měsíce.

 

Děti jim sepíšou knihu stárnutí:

kupka let vzroste po arších,

texty na nich jsou teď ale nečitelné.

Panny vešly zpět do měsíce.

 

Po nebi měsíc šel a harmonoval v pannách,

stínohry netopýrů

lekavě strhávaly se v obrátky,

tmavá, vylehčená responsoria v prostoru.

 

Pozn. aut.:

První báseň jsem pojmenoval podle árie Carla Broschiho, který psal opery na tělo svému bratru, slavnému kastrátu Farinellimu, zřejmě nejslavnějšímu pěvci všech dob. Alespoň jednotlivými motivy se v té básni připomíná text oné italské árie.

Charles Burney byl anglický muzikolog, který podnikl v barokní době výzkumnou cestu po Itálii a setkal se s celou řadou hudebních veličin té dob.

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit