Po přečtení rozhovoru s Petrem Mikešem v jeho novém souboru básní vydaném u Votobie, zakoupený mnou v pátek před odjezdem zpátky ... až dnes jsem se zklidnil... načež na jazyku se mi zjevila, chutná byla, věta Havran seskočil se střechy jako do práce a zavrzal si křídly k odletu...
Včera jsme se s Manfredem Zyllou, mým přítelem malířem, vrátili z Olomouce ... Je rád na cestách. Šestnáct let svého života strávil v Jižní Africe, v dobách nejtvrdšího apartheidu, o našem minulém režimu s ním mluvit mohu. Někdy v šedesátých to tady v Němcích zabalil a odešel, přes Afganistan do Indie, bůhví kam.
Skončil v Jižní Africe, za apártajdu; ženatý v Kapském Městě s indicko-africkou míšenkou Azizou ... Žili spolu ilegálně, on běloch v ghettu pro barevné ... Tedy negry ... Což bylo trestné ... Ona bez všeho dalšího, neb zbarvená byla ... Manfred podle zákona nezákonně ... Rychle se opaloval ... On jako Mustafa Zylla ... Zylla, čteno vysloveno zní mahagonově.
Manfred, dnes zde v Mnichově dohlížející na svou zatím poslední dceru Wahibu, míšenku na druhou, již bůhví kolikátý rok, aby se mohl po její zdárné maturitě vrátit do své milované Afriky. – Umím jen dcery, mám čtyři; usmál se. Pravil cestou pěšky z Hluboček do Velké Bystřice – Za pár let mi nehoupne, a já bych toho chtěl ještě tolik. Taky jsem se zamyslel.

Vyšli jsme po sedmé přímo do slunka ... On třiapadesátiletý, já jednačtyřicetiletý, oba na voňavém vzduchu ... Z posledního paneláku Hlubočky směrem na Olomouc.
Podél Bystřice, přes Mariánské Údolí, pak vlakem z nádraží Velká Bystřice ... V motoráčku červeném, asi až z Krnova ... Nám naproti na sedadle paní, starší dáma, nás oslovila nás německy.
Obličej měla přelepený mapou zdejšího všeho; jak se Manfred divil, že ona bez přízvuku mluvila.
– Hlubočky byly dřív Hombok, říkám, a Velká Bystřice Großwisternitz.
– Jak dřív?
– No Humbug; česky na konci čteš s K, jako švindl, dřív.
– Sranda? Jako Schwindel?
– Prča.

A vycházeje po schodech z podchodu do Olomoucké nádražní haly, po stěnách jařící krojovaní lidé v holínkách, paže vztyčené nad vlající jim vlasy, čepce a klobouky se stuhou ... Pásy podél rantlů jejich budovatelského trsání roubené tmavě hnědými odlitky rukodělných počinů.
– Co je tam napsáno?
– Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí ...
Musím říct – Tady bylo před válkou skoro šedesát procent Němců, a tady, jak vidíš; ukázal jsem. On se díval jinam, přerušil – Kdy to bylo postaveno? – Třicátá; ta paní, jak byla ve vlaku, ta by ti určitě mohla navyprávět věcí... – Nojo, každý máme své, jako ty. A ten Sputnik, všiml sis, jak letí nad obilím?

Venku dusil naše nádechy krokovaný ledový vichr; šli jsme čas od času se skloněnými hlavami ulicí od nádraží směrem do středu města jako býci ... Začal Manfred obdivovat fasády zchátralých krásných domů; říkám – Varte, im centrum gibc hojzr, da šnalzd ab ... Zahajoval další věty obratem ... Der vic iz, daz... Nebylo mi dobře, že vtip spočívá v tom, že...

A dnes zase zde ani ryba ani rak, a tu taky ... A při čekání na dodělání se čaje čtu rozhovor zmíněný s Mikešem, on s mapou dob minulých v taky v obličeji, jak on má ... a všechno zde a tam opět jen na několik písmen a ... Já ani ryba ani rak, ani rak ani ryba, tedy co? Medúza, mořská okurka? Mořský ježek ...

Stýská se mi, a nevím po čem
Někam bych chtěl odjet, nevím ale kam
Je mi tolik let, že hanbit bych se měl
V koutku někde sám.
Přemýšlel jsem o tom dlouho, zdali ještě vůbec něco má cenu ... Zahajovat, vstávat, jak Sysiphos do fachy ... Úmornou cestou za Srdcem ze zlata ... Jít do Zlatých hor za Městem Albrechtice, tiše se usmívat na svět s pocitem vědění ... Jak je dobře, že mám se podít kam ... A tak nevím, vlastně opravdu nevím, kam se nakonec zatoulají mé myšlenky...

A Manfred vypráví, asi třicet kilometrů před Folmavou zpátky do Mnichova, o tom, jak miloval Janettu ... Kurvu míšenku, členku gangu Diamonds Boys in Cape Town ... Lehávala na podlaze, po kicku mandraxu a marihuany a třtinového šnapsu s pěnou na modravých rtech ... Lahodná krasavice rodu etiopské antilopy ... Jak ji pokaždé Manfred rafl, vlekl domů, kde ji vykoupal... Jak chodíval na party pravdivých gangsterů s mačetami v holínkách.

A pan vrchní ve fialovém saku přináší tři džusy ... Sličná slečna v bílé halence a s rozparkem na boku černé sukně ... Smaženého králíka a svíčkovou a ďábelskou topinku.
Před záchodem voní studený vzduch, a trochu to též voní záchodkem a plísní a jablky, a venku duje vichr, dešuduje se v prsa.
Jak často jsem přemýšlel o tom, kam někam vlastně patřím ... jestli všechno to mé psaní vlastně dolízání není ... tak jak jsem vždycky dolízal, rozdával hračky za kamarádství ... v Albrechticích, na schodišti v Brně, všude ... dolízal za trestem stran nemluvící spolu rodiny ... abych si ho sám odlízal jak zasranou záchodovou desku ... a dnes pátral párátkem v mé zubaté duši ... zda se jakákoli ještě láska usměje.
Má milá dutá vrbo,
Co je to tady a tady za vězení,
Tady v této a v této zemi?

Ale vždyť to je jen tvá hlava, říkám si, konejším se, neboj se ... A měděné dráty šlehají nad okrajem knihy, kterou čtu po silném pití ... Bílá strašidla snášejí se z roztavené stropní objímky a tichounce cvakají rudýma očima, a kdesi kolem něco leze, a já kontroluji čas od času, jestli se stav můj zlepšil, ale nezlepšuje se ... Bude to trvat ještě celou noc a ráno se dostaví euforie a celý den mi bude zpívat přeskakující deska akustickou torturu ... Zatím halucinuji dál ... Čas od času se jdu vyčurat, trochu se napiju vody, nic jiného nemám ... Nemám chuť, stejně bych to vyzvracel... – Ua ua, pějí Dire Straits.
Tím, co nekoupím,
Vyjadřuji, co si myslím.
Tím, co koupím, vyjadřuji,
co si lidé myslet mají,
že si myslím.

(2003)

...

...

...

...

...

...

...

...



Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit