OUMUAMUA – POSEL

(rondel)

 

Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,

nekonečnem prostorů věčnem plout,

cíle námah, rozbití těžkých pout,

ticho, křiklouni, zde klubko všech cest.

 

Posle z hlubin, v kameni jaká zvěst?

Kde tě mohly úžasné síly kout?

Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,

nekonečnem prostorů, věčnem plout.

 

Prosekává temnotu boží nůž,

vržen silou odjinud míří v dál,

dávných divů znamení, věčnost sál,

rychlý let je vzpomínkou, ťatá skruž.

 

Vesmír září tajemstvím, plný hvězd,

nekonečnem prostorů, věčnem plout.

 

 

ZA BABÍHO LÉTA

(rondel)

 

Ještě je světlo, ještě je teplo,

ve stínech večera však dýchá chlad,

plody stromů v trávě probouzí hlad,

proč někde jen klid, proč někde peklo.

 

Z hnilobných bažin zlo se uchechtlo,

v křovinách se proplétá lstivý had,

ještě je světlo, ještě je teplo,

ve stínech večera však dýchá chlad.

 

Přilétá vítr z vymknutí času,

touží dohonit odlétlé ptáky,

příslib naděje, když kvetou máky,

nejsi-li, Pane, jak svíce zhasnu.

 

Ještě je světlo, ještě je teplo,

ve stínech večera však dýchá chlad.

 

 

ZTIŠENÍ

(rondel)

 

Krápe, ticho kráčí pěšinami,

bytí nad zmarem, Bůh nad nicotou,

řeka tónů pod nitra hluchotou,

cáry mlh se valí dolinami.

 

Vlnami plout, vléct se pustinami,

slyšet vítr vát, stoupat cizotou,

krápe, ticho kráčí pěšinami,

bytí nad zmarem, Bůh nad nicotou.

 

Tiše zpívá déšť, toužící zemi,

v kapkách hlasy bystřin, šumot moře,

struny listů tlumí každé hoře,

pluje oblak, se zlatými lemy.

 

Krápe, ticho kráčí pěšinami,

bytí nad zmarem, Bůh nad nicotou.

 

 

NIGERIJŠTÍ KŘESŤANÉ

 

Z temného oceánu zla

vystupuje hostie Ježíšovy přítomnosti.

Z černé pláně mračen se vynořuje úplněk Měsíce,

z noci kotouč východu Slunce.

Počkali si, až bude před sklizní.

Počkali si na noc.

Potom hoří vše, úroda a domy.

Křesťané jsou otepi slámy, hodné plamenů.

Střely zasahují děti, muže i ženy.

Střílí i děti ve spánku,

za pokřiku Allahu akbar.

Záchrana jen v útěku třeba s kulkou v těle,

kdo má to štěstí.

Dobytek útočících šlape po polích, spásá vše.

Tak útočí islámští pastevci Fulbové –

moderní zbraně proti neozbrojeným.

A mračna dále letí,

stébla trav se chvějí ve větru.

A den střídá noc,

noc den v netečnosti mocných.

Opět kus půdy vyrván vlastníkům

vyznávajícím znamení kříže,

opět kus půdy vyrván z okruhu tohoto znamení.

A čelisti rudé hlíny hrobů pohlcují další sousta.

Často zde vzduch prokmitáván rýči a lopatami

a spršky rudé země padají zpět

na zakrvácená mrtvá těla v bílých rubáších.

Kdy už hrobů, smrti dost?

Kdy už přijdeš, Pane, jako vzácný host?

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit