SONET O TICHU

 

Ticho vzlíná z houštin, stromů, pórů lesa,

přešlapuje vůní akátů, zpěvem včel,

vyhání ven rychle z nitra zlého běsa,

kde jsi, kdos zde dávno kráčel, sklízel a sel?

 

Ticho protkávané hřměním četných bouří,

hlasy ptáků, hvizdem střelhbitých rorýsů,

šelestem deštů, kdy nebe v zem se noří,

v slunci za mračny, v barvách vzácných jaspisů.

 

Ticho prostoupené kroky věčnosti,

útěšností zahrad, líbeznou vůní,

kam jsi se ztratila jasná radosti,

 

chlad věků prosakuje temnou tůní,

jako vody v řekách, stále plyne čas,

co bylo není už, nevrátí se zas.

 

NA CESTĚ

(rondel)

 

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory,

opojná vůně luk pod javory,

vlčí máky u cesty, šumí bor.

 

V řece žití z hezkých chvil stavět vor,

prsty stromů vlají jak prapory,

spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory.

 

Blíží se bouře, blíží se tma,

vichřice zmítá děravým hnízdem,

nicota, zmar čiší tímto místem,

náhle však hlas mláděte z jeho dna.

 

Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,

jít proti vichru, času navzdory.

 

V BŘEZÍCH ČASU

 

Unášeni proudem času,

bez návratu.

O co zadrhnout se zpět?

Co stojí za slovy?

Umlkají, hasnou k mlčení.

Jen Slovo,

Slovo jediné,

za ním moc.

Pozvedá z nicoty,

rozjasní noc.

 

 

ZNOVUNASTOLENÍ MARIÁNSKÉHO SLOUPU

(královská sloka)

 

Pozdraveno buď vždy jitřní světlo,

pozdraven znovu paprsku z výšin,

bez víry naděje by jho smetlo,

dík vroucí letí z vyprahlých z nížin,

hrst věrných vyšla z obtížných sítin.

Maria, Matko, víru rozlévej,

Maria, Matko, s námi prodlévej!

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit