Již se přesně nepamatuji, ale asi tak v letech 1954-1955 v nás řádily kulové blesky.

Jednó, to už po bóřce, začalo svítit slunko, sem seděl u vokna a čuměl esli se neukáže boží duha. Před našó chalupó, trochu dolejc, stála Vopatřilůj barák, kde bydlela tetka Vopatřilová s Máňó. Najednó sem uviděl, jak z voblohy letí hned vedle sebe dvě kule, jako tenisáky a švihly do Vopatřilové chalupy.Jedna do komína a druhá hned vedle do hřebeňa střechy. Brácha Jura, vo štyry leta mlačí, seděl vedle mně a viděl to taky. Naša chalupa se jen zatřepala a vozvala se děsná, praskavá šupa. Jakoby to švihlo i u nás. Zařvali sme že uhodilo u Vopatřilů a letěli vobá ven. Tatínek za nama.
U Vopatřilů měli podle baráku náspě. Ty byly na takovým tarasu a pod nima hnůj z chlíva vod krávy. Hned vedle dveří do chlíva byly potom dveře do takové malé síně a za ňó byla mrňavá kuchyňka ze šporákem.
Jak sme přiletěli k Vopatřilom, tak sme uviděli, jak na hnoji na zádech leží tetka Vopatřilova a jenom furt vopakuje : Šmárija, šmárija, šmárija.... Tak tetka teda byla živá. A co Máňa? Letěli sme do kuchyně. Tam bylo černo. Před šporákem na zemi seděla celá černá Máňa,po kuchyni popel a uhlíky ze šporáku a všechny saze z komína. Máňa cosi blekotala, rozumnět jí nebylo, vožahnutý vlasy, pracky natažený před sebó. Rychle sme zašlapali žhavý uhle a posadili Máňu na štokrdle. Ta měla ruce natažený furt před sebó . Dyž sem se na ně podíval, tak bylo vidět každo žilu, i tu némenší. Brácha stál nedle mně a voči měl jak ty dva kulový blesky a votevřenó hubu. Zvedl sem voči véš, abych viděl, na co tak zírá. A hned zem zíral taky. Na hezký devatenástiletý prsa, trochu zašmudlaný od sazí, ale pro desetiletýho kluka moc hezký. To už tam ale byla i maminka a vyhnala nás ven, protože Máňa mněla na sobě jemom cáry voblečení.
Venku na náspěch na lavici seděla tetka Vopatřilová, keró tatínek vynesl z hnoja a celá byla vod močůvky. Kóknul sem na komín, temu nic nebylo, ale z půlky střechy byla křidlica pryč. Ale gde je? Vylezli sme na půdu a tam taky nic, ani kósek křidlice. Tak sme slezli s půdy dolů a šli se kóknót kolem baráku. Na cestě sme potkali stréca Štarhovýho, keré se nás ptal, esli só ženský živý. Když sme mu řekli že jo, povídal, ať deme s ním. Zaved nás k jeho baráku a ukázal na vytřískaný vokna. Povídal, že jak to švihlo, vysypaly se jim vokna a do kuchyně a seknice vletěla fůra drobnýho kamení a když si to prohlídl, tak uviděl, že só to kósky křidlice, tak dva, tři cenťáky velký. Tak to byla ta Vopatřilova křidlica. Dobréch sto metrů dál roztřískala dvě vokna.
Tatínek by u Červenýho kříža a když maminka vomyla Máňu, tak jí namazal ruce sádlem a vovázal fáčem.
Tetka Vopatřilová přestala za téden koktat a tak nám řekla, jak to bylo. Akorát stála mezi futrama do kuchyně a Máňa dřepěla před šporákem a přikládala. Najednó ze šporáku vyletěl černé slóp a vohnivá kula. S Máňó to švidlo vo zem a tetka pospátku letěla přes síňku a náspě a ešče zahlídla tu vohnivó kulu, jak jí proletěla nad ksichtem, než žuchla do hnoja. A to tetka vážila némíň dvě padesátky.
Mluvilo se vo tom dlóhó dobu, ale ne zase tak dlóho. Jenom než se kulové blesk ukázal v kuchyni u Dolfy Haráska. Ale to je zase jiný povídání.

Pavel

 

Foto bouřkových mraků Pavel Harásek:









Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit