***


Rozloučení nestačí,
abych vysvětlila,
že tě nepoznávám od chvíle,
kdy jsem sama sebe poznala.

Abych ti objasnila,
že na počátku
mezi básní a bázní
nebyl rozdíl jediného písmena.

Než mě požádáš o zbytek těla:

Promiň mi proměny.
To se tak holkám stává ---
stále jsem plná masa a kostí.
A co se tedy změnilo?
Některé z nich už nejsou mé.

 

***

v noci jsem si hrála na sníh
jak jsi mě zapálil?

sluší mi obrysy ohně?
mihotavé kontury
připomínají modřiny
shořet nebo roztát?

vnitřek tvého pokoje
nezná soucit
a za zdmi
nemohu existovat

nechci být na pravdu sama
ze všeho nejvíc mě děsí
tvůj látkový kapesník
kterým mi z úst vytahuješ jazyk:
jestli je to skutečné
tak to vyslov nahlas!

rozevíráš nůžky do kříže
hypnotizujícím pohybem
jak to umíš jen ty

když to dělám já
je to příliš lascivní

usnula jsem
ještě než jsi
začal vyprávět pohádku

přešlo to plynule v sen
můry to táhne za světlem
ale v mých snech je tma
a přece!
dokážeš to pochopit?

usnula jsem
ještě než jsi řekl
že mě miluješ pro všechno to, co mám
pod kůží
ačkoliv jsi dodnes neviděl ani jedinou
kapku mé krve
a já tě nikdy neslyšela vystříknout
děláme se tajemnými?
držíme si odstup?

miluji tě
a miluji svou představu o tobě
když zavřu oči, připomínáš mi Boha

nesnášíš mě
nebo to, jak jsi mě stvořil?

no schválně - řekni Bůh
a teď
teď ho zkus ustát

nebo je těžší ustát člověka?
nesnesu
když se na mě díváš hlubokým hlasem
a nesnesu když
mluvíš skrze mne

přísahám
nikdy bych si nedovolila
dát ti sršeň v krabičce od sirek
a vydávat ji za tvého anděla

jako bych tobě nikdy nedovolila
aby sis do mě sáhnul
pořád tě vidím
s nůžkami v ruce
ten obraz prostě
nedostanu z hlavy
dokážeš to pochopit?

chtěla jsem být tvou dcerou
ale pak jsem si všimnula těch
nehtů vyškrábaných v pelesti
a přestala jsem mít strach

věř mi, stalo se to náhodou
já to ne
já to ne
NE!
rychle jsem sklopila zrak dolů
a zjistila jsem, že jsem po okraj
plná masa
myslela jsem, že sis mě vybral
protože se nemohu zkazit
ale teď tomu nerozumím

některá plíseň vypadá jako
načechraný sníh
a kdybych byla dítě
schovala bych se tam před tebou
a kdybych byla dítě
nechala bych se uspávat vibrátorem
položeným na nočním stolku

už ti zase zvoní telefon
ty to nevezmeš?

ale já jsem na omyly moc mladá
a ty jsi na chyby příliš starý

a ne
není to fajn
a není to zázrak
když se v noci
probudíš uvnitř mě
není to vůbec dobrý
a mělo by tě to děsit!

no jen se na nás podívej:
šeptáme ze spánku věštby
ale ústa se nehýbají
ráno bys řekl, že se nám to nestalo –
sny o nespavosti

ale já nechci být na pravdu sama

je to skutečné!
jistěže je to skutečné!

mám strach
z kapesníku
kterým chytáš to
kluzké

pro co nemáme
jméno
co neumíme vyslovit.

 

***

Z matčina hrobu vyrvat
plevel minulosti
nemoci
vyklíčily z pamětí

zalykaly se svými trojhlasy:
dovol mi
vysvléknout se z vlastních tváří,
ze zrcadel postav.
Nutila mě nosit jméno,
vypadalo jako stín –
ale měl tolik těl,
že přerůstal domov.

Sedm těl, co
s každým výdechem
vyzvrátí kus
ostrého světla.
Věděla dobře, proč zkouším
přinést tmu.

Věděla dobře, že se k nim nakláním,
aby změnily tvar:
tak třeba křídla.

Trestá ji domovem –
tatínek déšť,
maminka země
a ty bahno krve uvnitř
dutých postav,
které se dějí samy sobě
jako sestříhaný černobílý film.

Slyším jejich hlasy,
které prochází zdmi.

Máš právo vyslovit ticho
i nedůvěru,
ale tušíš, kolik máš ozvěn?

 

***

/beraní úplněk/
~
Pod škárou měsíce
nahmátneš moje stříbrná těla
obrostlá rzí.
Já ztracená
už jen málokdy přijdu sama k sobě.

Ach otče,
porodila bych ti dceru,
ale kudy?!

Sem bůh nevidí –
tady vyvěrá
má horká zář, má nemoc.

 

***

Kdo jsi?
Jsme uřknutí.
Monolog schizofrenních hlasů.
Zamlč nám svá jména, Bože,
a přestaneme se tě dovolávat!

Není tu tělo, nemá rty, jen křik:
„Narodila jsem se dřív než má první matka.“

Nejsi!
Nejsi přání, nejsi modlitba!

Nejsi řeč!

Nejsi nic,
co bych mohla vyslyšet.


***

Chci tě ujistit,
že ty haldy knih jsou
hranice mých možností
připravená na podpal.
Vím, že se před tebou neschovám
a ani se o to nepokouším.

Ve tvém světě
je mnoho starých stop,
které není možné přetvarovat,
lze je následovat, avšak
dodnes nevím, kdo je vytlačil
a proč.

Nejspíš to byly ženy,
které v útrobách měly kolébku,
v ňadrech horké mléko
a přesto
nepopsatelně žíznily.

Kdybys chtěl znát pravdu –
kdybys je vybídnul –
přikývly by.

Ony vědí,
do které řeky je třeba podruhé vstoupit
s kapsami plnými kamení.

Chci tě ujistit,
že bych
neuhnula pohledem,
i kdybych ve tvých očích
shledala cizího muže.

Kde najdeš čaroděje, víš.
Ještě je čas směnit princeznu
za přežití.
Chci tě ujistit,
že to je rozumné!


***

Do sebe sama nahá vstupovala,
když nepřišel.
Hluboko do kůže planoucí tmu si zahladila,
popel ledu. Hořel. A uhořel.

On plachost její vysvlékal ke smělosti,
s bičem tam stál,
a hladil strach na obnažené kosti.
Trhal z ní rybíz. Jen byla. A on rval.

A tekla rudě. A on tu rudou sál. Tiše, temně.
Snad zděšení,
snad věštil z její krve - zeptal se: „Kdo je ve mně?“
Tichem ho proklela. Odpověď byla to mlčení.

Do sebe nahá vstupovala a ven nikdo již!
Ještě obtěžkána
nicotou výčitek. Tak jako hroby tíží kříž.
Sejmout ho nemůžeš. Křičíš. Až vykřičíš
pod prahem tmy malý proužek rána.
Prosvítám ti. Zříš mě? Zříš?


***

Mám rád tvůj pohled,
moje drahá.
Nečitelný, jak deník vraha,
co pohřbil svou oběť
v zrcadlech.

Také mám rád,
když tajíš dech,
než porota se usnese.
Co myslíš –
jsi, či nejsi vina?

Jsi rozpoutání agrese.
Žilami tečeš jak hořlavina
a každé tvoje
„Je mi líto!“
je nebezpečná jiskra.

Jedním si můžeš být
jistá –
zažehlas ve mně ohňostroje.
Splašení koně pádí z Troje,
jsou prudcí a jsou nekovaní.

Jsou jako naše milování.
Chybí jim stud a disciplína.
Tím lákáš mě, tak jako zima
vlky k ohňům přivádí.

Jsi vina!
A mně
to nevadí.


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit