(červenec 2015 – červenec 2016, Kleines Café, Vídeň; Kavárna Filharmonia [✝], České Budějovice)

 

Odpověď elegii první

 

Že nejsme střípkem andělovi, zvěři?

I ten svah ať zeje!

Náš odlesk je, tak starý a vylíhlý jak pírko

uvadlé, snášející se z Kůru. A je!

 

Nemusí tě milenka nosit na hrdle

ani skřipkař po tobě bažit.

Dech za hvězdami tě unáší bezčasím,

dech, kterému vzdorovat znamená

             podvolit se.

 

Odpověď elegii druhé

 

Však Rodin ti řekl: Pracuj! Tedy naplň

             okamžik.

Dnes mi to připomněly jeho utopené

              sochy.

Nedvořím se andělovi, jen snad

              uvědoměním si jeho.

Abych jej nezklamal, jeho trošku děsu.

 

Tu nivu pod skalisky znám a občas

              ohmatávám, stále trvá,

třebaže srdce ji nenašlo a nenajde.

Cítím jeho zaujetí děsem lehce

              zapuštěným do mramoru

a bakelitu a masokostního separátu.

 

Odpověď elegii třetí

 

Kreslí mě dívka, co náhodou naproti si

              sedla,

její milý vedle ní mluví – snad ji

              povzbuzuje.

A pořád neví o rvavém andělu,

který za stínem číhá. Však pocítí ho.

 

Mile bláhový.

Ze sklepů rodu táhne řežavý dech,

kterému sukně nezabrání,

ukryje ho před ním a v něm.

 

Odpověď elegii čtvrté

 

V povětří krouží ptáci.

Bílí a černí čápi – nedopadají!

Jen pelichají v havrany.

Někteří před holotou stihnou shořet ve

             fénixe.

 

Oříšky v klíně otce i matky

napájené, vím, tak ztěžka,

že mohou zlámat prsty,

mohou i kázat střed.

 

Odpověď elegii páté

 

Je lehké soudit pohyb větru

z pádu jabloňového květu, ze salta

              mortale,

z roztěkanosti řas mileneckých pohledů,

ale kámen na hřbetě leží.

 

Vše nese své Nedost a Přespříliš

ve své nehotové úplnosti.

To pnutí v lýtkách a loktech!

Trvá nad mramory a polibky…

 

Odpověď elegii šesté

 

Hrdinové jsoucna i budoucna vlají,

z nádechu pojmou výskok k oblakům

skrz letošní listí z trafik,

někdy i s tělem.

 

Má nutnost je jiná, volba oblázku,

co valí se proti proudu křehkosti jiker,

snižuje obrubně a tepe.

Oblaky se mohou blížit k hladinám.

 

Odpověď elegii sedmé

 

Mladické vábení proudů jak požářiště

natahuje ruce, aby podpíralo i strhávalo

ve tmy hvězd léta -

Čeká a spí teď v mém srdci.

 

Přelidněný chrám, barevné obětiště

důvěrnost je staví tak pevně,

že déšť je nerozvalí

ani tlukot blízkých křídel.

 

Odpověď elegii osmé

 

Doba směšně rozevírá skelety,

s trpělivostí už se lze odvrátit nazpět

                vpřed.

Však srny jsou navykány krajnicím,

hlavu drcenou v zátylku, oči v sloup.

 

Z lůna vykuleni,

snad staneme se kapkami vína,

snad i jeho pramenem,

co prýští ven a ukazuje směr.

 

Odpověď elegii deváté

 

Proudí k srdci z rukou – očima – z úst.

Srdce plné bylo by však prázdné,

               puklé.

Přesto proudí z rukou – očima – z úst.

Srdce otevřené jako pytel blech.

 

Nekonečnost jedné duše nestačí světu,

proto v ní jen jeho knoflík volá.

Volá nahlas? Tebe? Dřív než bude

              zlomen?

Brus knoflíky, aby je bylo slyšet.

 

Odpověď elegii desáté

 

V dolech se stále kope,

hlušiny vzdechů rostou…

pod vyzdvihlými astroláby…

žalosti kynou davům pašeráků.

 

Městský trh bují.

Pískoviště mlčení padlo.

Kamínky ti mizí dírami v kapsách,

neslyšíš je dopadat v šustění slámy.

 

(Tento cyklus básní byl publikován ve Tvaru 5/2017, věnovaném životu a tvorbě R. M. Rilka)

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit