Seděl na ošoupané dřevěné lavici v temné chodbě. Temné stejně jako jeho duše plná beznaděje. Pod protějšími dveřmi ordinace prosvítal proužek světla a cinkot nástrojů prozrazoval, že sestry připravují odběry. Jejich tlumené hlasy k němu doléhaly jako z jiného světa. Byl vděčný za to, že na chodbě nerozsvítily. Alespoň se mohl zahalit do tmy. Cítil se v ní bezpečnější. Za jeho zády hleděla řada oken do parku, kde začínalo svítat. Světlající obloha, do ní zaryty pařáty holých větví. Zeď stromů uzavírala park a tvořila zvláštní přechod mezi zemí a nebem. ,,Jak skroucené, zuhelnatělé prsty uhořelých.“, blesklo mu hlavou. Vstal a zahleděl se z okna. V popředí trůnila v záhoncích přikrytých chvojím velká fontána. Chrlila vodu do výše a ta se v jemné mlze snášela zpět. Z ní vznikl v nádrži velký ledový pohár. Sahal tak vysoko, že z gejzíru nad ním vykukoval jen vrcholek. S přibývajícím světlem si uvědomoval křišťálovou průhlednost ledu. Stál u okna opřen hlavou o chladivé sklo a nemohl se vynadívat na ten div. V tom okamžiku prorazil holé větve první paprsek slunce. Rozzářil vodní tříšť duhou, prošel ledovým pohárem a dotkl se jeho srdce. Veškerá temnota pominula. Celého ho zaplavilo teplo a jas. Cítil, jak se jeho schoulené tělo samo narovnává, neznámá síla mu zvedá hlavu a celého jej naplňuje. Věděl že vyhraje.

Za ním se otevřely dveře.

„Tak pojďte dál.“

Vstoupil a kužel světla na okamžik ozářil nástěnku na protější stěně. Byl na ní velký situační plán a nad ním nápis: „Protialkoholní léčebna. Červený Dvůr“.

 

 


Nejstrašnější samota je ve dvou.

 

Někdy mám pocit, jako bych byl na řetězu nebo za mříží a v dáli viděl něco tak krásného, až srdce usedá. A já tak zoufale za tím obrazem chtěl, až řetěz praskne, mříž se prolomí a já se ženu za ním. Když už jsem skoro u něj, zmizí. Byla to fatamorgána. Já se srdcem zlomeným, naplněným zoufalstvím a zklamáním vracím se pak, odkud jsem vyšel. Snad proto, že to jinde neznám, snad proto, že se jinam bojím. A řetěz sroste a vyroste nová mříž.

Do chvíle, než spatřím v dáli nový obraz, zatoužím po svobodě a zoufale napnu řetěz.

 

19. 1. 2006, myšlenka z 16. 1.

 


 

Sen

 

Celý den jsem pracoval v lese. Vyžínal jsem trávu kolem stromků, které nebyly ve vysoké metlici a ostružiní ani vidět. Unaven ulehl jsem večer brzo, tělo mě celé bolelo a já usnul jako špalek.

Zdál se mi sen. Stál jsem uprostřed paseky zarostlé vysokou travou, ostružiním a bezem. Za mnou byl vyčištěný pruh, uprostřed něj vedla řada malých buků a mizela v netknutém porostu přede mnou. Pracně jsem vyhledal další malý buk.

„Další, který čeká, až ho zachráním“, unaveně mi blesklo hlavou.

Pomalu jsem postupoval pasekou, prosekávaje se travou a křovím. Teren mírně stoupal. Únava rostla a za každým vyproštěným bukem čekal na vysvobození další. Ani jsem si neuvědomil, že vždy při mém povzdechnutí jako by následující stromek o něco povyrostl. Ke konci paseky už byly vyšší než já a terén začal náhle prudce stoupat. Aniž bych zvedl oči od práce, věděl jsem, že jsou to valy hradiště. Řada stromků mě vedla vzhůru do nich.

S povzdechem rozhrnu trávu a seknu. V tom vidím, že to není žádný kmínek ale pořádný kmen s rozkročenými kořeny. Zvedám oči. Je to mohutný buk. Se sukovitým tělem a širokou korunou stojí na úplném vrcholku valu. Hlava se mi točí z toho pohledu a já cítím vlnu pokory a studu nad svojí zpupnost.

„Jak jen jsem mohl pomyslet, že ty chceš, abych tě zachraňoval.“

Hladím kůru a objímám jeho mohutný kmen.

„Promiň, příteli. Ne ty mě, ale já tebe žádám, abys mě zachránil.“

Láskyplně zašuměl korunou a pohladil mě větví.

 

 

 

 

Nebe bylo plné hvězd. Se smíchem shodili šaty a vstoupili do vody. Vlnky se rozběhly po hladině u jejich nohou. Kráčeli spolu mělčinou a měsíc ozařoval jejich bílá těla. Ach, jak je krásná!, uvědomil si a dech se v něm tajil. Přivinula se k němu a políbila ho. Kužele jejích ňader se tiskly na jeho hruď a on cítil její hebkost a vůni. Objal ji, přitiskl a srdce mu zalil příval něhy. Té něhy, po které taková léta toužil. Cítil tu touhu zlíbat každičký kousek jejího těla. Těla které mu každičkou něhu mělo touhu oplácet. Byl šťastný.

 

 

 


Klára

 

Seděl jsem s Klárou na nemocniční chodbě. Byl to takový zastrčený koutek, aby nás nikdo nerušil. Poprvé dneska šla sama bez vozíku. Jen o francouzských holích došla až sem. Vše ve mě šílelo radostí a slzy mi při tom stékaly po tvářích. Cesta ji ale velice vyčerpala. Opřela si o mě hlavu a schoulila se ke mě jako vrabčáček. Objal jsem ji, líbal její malou hlavičku a šeptal, že zas bude dobře. Při pohledu na její schoulenou, drobounkou postavu sužovanou nevolností mi ale srdce pukalo bolestí a bezmocí.

Přivinul jsem ji k sobě a pevně stiskl. Mé oči se plnily slzami a já pojednou uviděl zvláštní obraz. Byl jsem to já s proutěným košem velkým jako sud. Ten koš byl plný věcí nacpaných bez ladu a skladu. Já do něj cpal dál vše, co mi přišlo pod ruku, a pak ho vlekl za sebou, což mě stálo veškeré síly.

Náhle se koš převrátil a vše se z něj vysypalo. Tam někde dole u dna, pod těmi věcmi se něco zatřpytilo. Sehnul jsem se, zvedl to a ono se to na mé dlani rozzářilo takovou láskou a krásou, až to nejde vypovědět. Bylo mi jasné, že tohle je vše, co má v mém životě skutečně cenu. V tu chvíli vše ostatní zmizelo a já stál v prázdném prostoru a na dlani mi zářilo cosi plné lásky, něhy a jasu.

Klára se lehce pohnula, to mě vrátilo do reality. A já jí začal tiše vyprávět.

,,Víš, Kláro, všichni mi vždycky říkali, že jsem vetešník. Že hromadím věci, které vůbec nepotřebuji, a pak je s sebou tahám jako závaží. Hrozně jsem se pro to vždycky zlobil. A já se teďka zrovna viděl. Jenže to nejsou jenom věci ale taky lidé, vztahy, emoce, a já nevím co ještě dalšího, co sebou vláčím a neumím se s ničím rozloučit. Nakonec proto nevidím to, co je v mém životě nejcennější.“

Co nejpřesněji jsem ji popsal vizi která mi přišla. Poslouchala velice pozorně. Ani se nepohnula. Neotočila ke mě hlavu schoulenou v mém náručí, neřekla ani slovo, ale já na ní přesto viděl, jak zpozorněla.

,,A já teď Kláro jsem se rozhod, že už nebudu vetešník. Nebudu ve svém životě hromadit věci, lidi, city a vztahy, které pak sebou vleču jako závaží, bez nějakého cíle. Já půjdu za mistrem Čan-gem, ať mě vezme za žáka a naučí mě cestě, která má smysl. Cestě rovnováhy ducha a těla, podle východních mistrů. Abych žil v rovnováze se sebou i s okolím, a rozvíjel to co je ve mě nejcennější.“

Domluvil jsem, chvíli bylo ticho, a pak ke mě Klára pomalu obrátila tvář. Oči jí zářily, na popraskaných rtech pohrával úsměv. Celá se rozzářila a zkrásněla.

,,Tohle je ten nejgeniálnější nápad, co jsem od tebe slyšela, Viktore. Jdi za Čan-gem, ten tě jistě neodmítne.“

To bylo ve čtvrtek.

V sobotu jsem se sešel s mistrem Čan-gem a on mě přijal za žáka.

V neděli mi přišla správa, že Klára v noci zemřela.

V té chvíli jsem si uvědomil, to co jsem již vlastně dávno věděl.

V té vizi, v mé ruce, to byla Klára.

 


 

úvaha: Červená nebo modrá

 

Ocitám se v jakýchsi dveřích mezi dvěma světy. V dveřích, které jsou nesmírně úzké, a já se v nich zasekl. Před sebou tuším svět nevídaný. Nedovedu si vůbec představit, co mě tam čeká. Asi bych měl postoupit vpřed. Prý se to ode mě očekává. Dokonce je mi to kladeno za povinnost.

Stojím tedy na rozhraní. Nejen mezi dvěma světy ale i mezi dvěma volbami. Volbami, které nemají žádnou podmínku, žádné ale. Jedno nebo druhé. Definitivně a se všemi důsledky. Jakmile se rozhodnu, vše ostatní mizí a já nesu plnou odpovědnost za své rozhodnutí. Červená nebo modrá. Jak dva drátky od rozbušky.

Kladu si teď marně otázky. Mám projít těmi dveřmi i za cenu toho, že projdu násilně? Vždyť možná poraním druhé i sebe a octnu se na druhé straně se zraněným srdcem, myslí i tělem. Mrzák, který zničil vše i sebe, aby se octl tam, kde ničemu nerozumí, kde se cítí opuštěný a ztracený. A nebo je tíseň, strach a bolest jen přirozenou součástí zrození? Vždyť každý zrod nese v sobě stejné. Musíš zemřít, aby ses mohl zrodit.

Nebo snad mám udělat krok zpět? Uvolnit dveře druhým. Dokončit to, co dokončit mám. Odžít to, co mi bylo určeno. Nabýt vědomí, které postrádám. Není snad mnohdy násilí znásilňováním?

Na druhé straně mi bylo řečeno, že bych tím pohrdal vším, co mi bylo nabídnuto Bohem. Že plivu Bohu do tváře.Vyděsilo mě to. Chtě nechtě, a to i bez všech scénářů zatracení, které mi byly nastíněny, mě to dovedlo k myšlence, zda se nedopouštím hříchu. Zda se za mým váháním neskrývá skutečně jen strach ze změny, zbabělost, lenost a závislost na věcech, na lidech, na vztazích. Zda nepoutám k sobě někoho a tím mu nedovoluji žít svůj život.

Vím, že těch věcí bych našel mnoho, ale nevím, zda mě to opravňuje k násilí na sobě i druhých.

Bůh je milosrdný a jeho zákony, ač přísné, vedou ke spasení. Vkládám proto do Jeho rukou rozhodnutí. Ne z vlastní pohodlnosti, ale proto, že tohle přesahuje moje možnosti.

Jsem jen malé zrnko písku v poušti. Ale ani to by Bůh nechtěl bezdůvodně rozdrtit.

 

9. 12. 2007, 9h. 08min, Katovice

 


 

Divný člověk

 

Je to asi půl roku, jsem začal dělat v lese. Ráno odcházím, večer se vracím a celou tu dobu mám kolem sebe přírodu. Jen já a všechna ta podivuhodná kouzla prozřetelnosti. Můj zrak tím jakoby nabyl ostrosti a naučil se vidět věci, které jsem dříve neviděl. On to vlastně není jenom zrak, ale i srdce a vnímání. Dar odkudsi shůry, který každý z nás má, ale zapomíná ho používat.

A jak je to krásné sednout si na pařez a poslouchat svítání. Ptáky, broučky, cupot zvěře, která plaše proběhla okrajem mýtiny. Vnímat vůně, tvary bez toho, že bych na ně hleděl.

V mlžném oparu pak spatřit víly, skřítky a jiné bytosti, které jsou tu doma.

Člověku se pak otevře celý nový svět.

Jen v tom starém, prý reálném, s tím má potom trampoty.

Před několika dny jsem byl se ženou nakoupit u nás v ,,Konzumu“. Stáli jsme ve frontě u pokladny s několika babkami a taky můj hajný si přišel pro svačinu. Povídalo se o všem možném, jak už to v krámě bývá. Já tomu moc nevěnoval pozornost. Duchem jsem byl už zase v lese.

Do mých myšlenek pojednou pronikl hlas hajného.

,, ....dožni ty borovičky a ten velký pahýl,co stojí uprostřed, podřízni, ať tam nestraší.“

Konec věty mě bodnul u srdce.

,,To nejde, hajný, tam bydlí skřítek“, vyhrklo ze mě.

Podivné ticho v krámu mě rychle vrátilo zpět.

,,Co?!“, vyhrklo z hajného a jeho vytřeštěný, ustaraný pohled se do mě zapichoval. Pak jen zakroutil hlavou, zabručel něco o bláznech a odešel. Bez svačiny.

Babky ve frontě znervózněly a vytratily se také. S nimi i moje žena.

Od toho dne chodí nakupovat sama.

Někteří lidé v našem městečku mi přestali odpovídat na pozdrav a přejdou na druhý chodník, když mě vidí. Říkají o mě, že jsem ,,takový divný člověk.“

 

 


 

Setkání

 

Kráčel jsem slunnou, polední pasekou. Prohřáté jehličí vydechovalo omamnou silici mísící se s vůní čerstvé jarní země a vůní pryskyřice. Pomalu jsem stoupal hradištěm do svahu Katovické hory. V duchu zatoulán kdesi v hlubinách sebe.

Náhle se před mým vnitřním zrakem zablesklo a já ho uviděl jak kráčí vedle mne. Muž vysoké postavy,ve splývavém, dlouhém plášti z hrubé tkaniny. Z něj ven vykukovala jen ruka třímající dlouhou hůl, o kterou se při každém kroku rozvážně opíral jako poutník, nohy obuté v opánkách vázaných řemínky a hlava, z níž bylo vidět jen dlouhý vlas, který mu zcela halil tvář.

Neotočil se ke mě. Ani já nemusel obrátit hlavu k němu, abych ho viděl. Kráčeli jsme na dva metry od sebe. Bok po boku, stejnou nohou, stejným směrem. Necítil jsem žádný úlek. Vše mi připadalo naprosto normální. Naplnil mě pocit, jako bych kráčel s někým blízkým. Netřeba slov. Naplněni vzájemnou sounáležitostí, láskou a bezpečím.

V tom se zablesklo podruhé a postava zmizela. Jen ten pocit blízkosti ve mě přetrval.

Naplněn pokojem a mírem , bez vyrušení, došel jsem na konec paseky. Usednul na pařez a pomalu přejel zrakem, stále jakoby obráceným do sebe, po celé šíři prostranství. Po valech hradiště, po celé té posvátné zemi, na které se generace předků rodily, žily a mnohdy i krutě umíraly.

Z hrudi se mi vydral povzdech a ze rtů mi splynulo zašeptání:,,Bratře.“

 

 


 

Modlitba

 

Byla ještě tma, když jsem došel na okraj lesa. Měsíc svítil jako kolo od vozu a nebe bylo plné hvězd. Vše halil lehký mlžný opar, který vytvářel kolem měsíce měňavé duhové kolo. Složil jsem plášť a usedl na něj na mez. Vzduch voněl, byl stále ještě vlahý, ale již v něm prorážela čerstvá ostrost říjnového jitra. V dáli čas od času zablikala mlhou světla a slabě zahučel motor projíždějícího auta. Silnice se v tu chvíli zdála tak vzdálená, jakoby z jiného světa.

Kolem se pomalu probouzela příroda. Ozývaly se ptačí hlasy a v trávě nastával pohyb. Nebe na východě dostávalo světlou barvu. Postupně na něm vystupovaly obrysy mračen.

Zavřel jsem oči a zaposlouchal se. Vidět v tu chvíli nebylo nutné. Slyšel jsem každý pohyb v trávě, každého ptáka, brouka. Každý nádech stébla. Svítání.

Splynul jsem se vším a stal se součástí všeho.

Ta nejkrásnější modlitba.

 

19. 10. 2006 u Milčovic

 

 

Jsem nesmírně šťastný, když někde potkám spřízněnou duši, s kterou si rozumím a mám si s ní o čem povídat. Vidím její zájem o to, co dělám, a radost z mé přítomnosti – souznění.

Pak přijdu domů a je mi nesmírně smutno, protože tam, kde to každý čeká v míře nejvyšší, já to nenacházím.

Bez lásky a souznění mě z prázdnoty bolí srdce.

Kladu si pak otázku, zda lze takové místo nazývat domovem.

Vím ale, že je to místo, kde mám být, že nic se neděje náhodou. Cítím, že svoji partnerku jsem dostal, abych odčinil, čeho jsem se dopustil v životech minulých. Proto i můj předešlý manželský vztah dopadl špatně. Dokud nepochopím, v čem jsem se provinil, nezměním své chování a neodpustím sobě i druhým, vše se bude opakovat.

Neustále nacházím situace ve svém životě, které jako by byly hrány podle stejného scénáře. Pořád se mi vrací obrazy z různých dob, různých situací. Vždy mám proti sobě ženu, její oči jsou vždy stejné. Měly je všechny moje partnerky, všechny ženy, které mi hluboce zasáhly do života. A to jak v tomto životě tak i v minulých, až do okamžiku, po kterém stále marně pátrám, do okamžiku mého provinění.

Kde jenom naleznu odpuštění! Jak daleko budu muset jít abych pochopil! Vždyť s tou ženou jsem se potkal tolikrát v tomto životě, ale i jako popravčí v pozdním středověku, jako švédský důstojník v třicetileté válce a dokonce jako pohanský válečník na hradbách Kněží hory u Katovic. A vždy jsem svým rozhodnutím o ní způsobil její záhubu.

Teď chápu, proč jsem se musel dozvědět, že jedním z mých předků byl poslední plzeňský kat. Proč jsem v dětství měl sklon týrat a teď nesnesu pohled na násilí. Proč jsem se musel učit řezníkem, i když mi zabíjení nahání hrůzu. Proč jsem chtěl strašně moc dělat historický šerm a bojím se postavit proti zbrani tak, že mě to zcela ochromí. Proč jsem se přestěhoval do městečka jménem Katovice a zamiloval si místo jménem Katovická hora. I to, proč uzounkou uličku, kde jsme si koupili domeček, jsem hned první den nazval ,,Stínadla“.

Je to vše součástí mé cesty.

 

 

Za falešnou minci štěstí nekoupíš. Ta musí být ukuta z poctivého kovu dřiny, odříkání a věrnosti sobě i tomu druhému. Tou teprve můžeš zaplatit, v krůpějích svého potu a krve, a s pokorou ji vložit do Jeho rukou. Pak teprve pocítíš náruč klidu a lásky.

V hloubi své duše i kolem sebe.

 

11. 10. 2006 v lese u Tažovic.