Seznam článků

 

Modlitba

 

Byla ještě tma, když jsem došel na okraj lesa. Měsíc svítil jako kolo od vozu a nebe bylo plné hvězd. Vše halil lehký mlžný opar, který vytvářel kolem měsíce měňavé duhové kolo. Složil jsem plášť a usedl na něj na mez. Vzduch voněl, byl stále ještě vlahý, ale již v něm prorážela čerstvá ostrost říjnového jitra. V dáli čas od času zablikala mlhou světla a slabě zahučel motor projíždějícího auta. Silnice se v tu chvíli zdála tak vzdálená, jakoby z jiného světa.

Kolem se pomalu probouzela příroda. Ozývaly se ptačí hlasy a v trávě nastával pohyb. Nebe na východě dostávalo světlou barvu. Postupně na něm vystupovaly obrysy mračen.

Zavřel jsem oči a zaposlouchal se. Vidět v tu chvíli nebylo nutné. Slyšel jsem každý pohyb v trávě, každého ptáka, brouka. Každý nádech stébla. Svítání.

Splynul jsem se vším a stal se součástí všeho.

Ta nejkrásnější modlitba.

 

19. 10. 2006 u Milčovic

 

 

Jsem nesmírně šťastný, když někde potkám spřízněnou duši, s kterou si rozumím a mám si s ní o čem povídat. Vidím její zájem o to, co dělám, a radost z mé přítomnosti – souznění.

Pak přijdu domů a je mi nesmírně smutno, protože tam, kde to každý čeká v míře nejvyšší, já to nenacházím.

Bez lásky a souznění mě z prázdnoty bolí srdce.

Kladu si pak otázku, zda lze takové místo nazývat domovem.

Vím ale, že je to místo, kde mám být, že nic se neděje náhodou. Cítím, že svoji partnerku jsem dostal, abych odčinil, čeho jsem se dopustil v životech minulých. Proto i můj předešlý manželský vztah dopadl špatně. Dokud nepochopím, v čem jsem se provinil, nezměním své chování a neodpustím sobě i druhým, vše se bude opakovat.

Neustále nacházím situace ve svém životě, které jako by byly hrány podle stejného scénáře. Pořád se mi vrací obrazy z různých dob, různých situací. Vždy mám proti sobě ženu, její oči jsou vždy stejné. Měly je všechny moje partnerky, všechny ženy, které mi hluboce zasáhly do života. A to jak v tomto životě tak i v minulých, až do okamžiku, po kterém stále marně pátrám, do okamžiku mého provinění.

Kde jenom naleznu odpuštění! Jak daleko budu muset jít abych pochopil! Vždyť s tou ženou jsem se potkal tolikrát v tomto životě, ale i jako popravčí v pozdním středověku, jako švédský důstojník v třicetileté válce a dokonce jako pohanský válečník na hradbách Kněží hory u Katovic. A vždy jsem svým rozhodnutím o ní způsobil její záhubu.

Teď chápu, proč jsem se musel dozvědět, že jedním z mých předků byl poslední plzeňský kat. Proč jsem v dětství měl sklon týrat a teď nesnesu pohled na násilí. Proč jsem se musel učit řezníkem, i když mi zabíjení nahání hrůzu. Proč jsem chtěl strašně moc dělat historický šerm a bojím se postavit proti zbrani tak, že mě to zcela ochromí. Proč jsem se přestěhoval do městečka jménem Katovice a zamiloval si místo jménem Katovická hora. I to, proč uzounkou uličku, kde jsme si koupili domeček, jsem hned první den nazval ,,Stínadla“.

Je to vše součástí mé cesty.

 

 

Za falešnou minci štěstí nekoupíš. Ta musí být ukuta z poctivého kovu dřiny, odříkání a věrnosti sobě i tomu druhému. Tou teprve můžeš zaplatit, v krůpějích svého potu a krve, a s pokorou ji vložit do Jeho rukou. Pak teprve pocítíš náruč klidu a lásky.

V hloubi své duše i kolem sebe.

 

11. 10. 2006 v lese u Tažovic.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit