Seznam článků

 

Setkání

 

Kráčel jsem slunnou, polední pasekou. Prohřáté jehličí vydechovalo omamnou silici mísící se s vůní čerstvé jarní země a vůní pryskyřice. Pomalu jsem stoupal hradištěm do svahu Katovické hory. V duchu zatoulán kdesi v hlubinách sebe.

Náhle se před mým vnitřním zrakem zablesklo a já ho uviděl jak kráčí vedle mne. Muž vysoké postavy,ve splývavém, dlouhém plášti z hrubé tkaniny. Z něj ven vykukovala jen ruka třímající dlouhou hůl, o kterou se při každém kroku rozvážně opíral jako poutník, nohy obuté v opánkách vázaných řemínky a hlava, z níž bylo vidět jen dlouhý vlas, který mu zcela halil tvář.

Neotočil se ke mě. Ani já nemusel obrátit hlavu k němu, abych ho viděl. Kráčeli jsme na dva metry od sebe. Bok po boku, stejnou nohou, stejným směrem. Necítil jsem žádný úlek. Vše mi připadalo naprosto normální. Naplnil mě pocit, jako bych kráčel s někým blízkým. Netřeba slov. Naplněni vzájemnou sounáležitostí, láskou a bezpečím.

V tom se zablesklo podruhé a postava zmizela. Jen ten pocit blízkosti ve mě přetrval.

Naplněn pokojem a mírem , bez vyrušení, došel jsem na konec paseky. Usednul na pařez a pomalu přejel zrakem, stále jakoby obráceným do sebe, po celé šíři prostranství. Po valech hradiště, po celé té posvátné zemi, na které se generace předků rodily, žily a mnohdy i krutě umíraly.

Z hrudi se mi vydral povzdech a ze rtů mi splynulo zašeptání:,,Bratře.“

 

 

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit