Seznam článků

 

Divný člověk

 

Je to asi půl roku, jsem začal dělat v lese. Ráno odcházím, večer se vracím a celou tu dobu mám kolem sebe přírodu. Jen já a všechna ta podivuhodná kouzla prozřetelnosti. Můj zrak tím jakoby nabyl ostrosti a naučil se vidět věci, které jsem dříve neviděl. On to vlastně není jenom zrak, ale i srdce a vnímání. Dar odkudsi shůry, který každý z nás má, ale zapomíná ho používat.

A jak je to krásné sednout si na pařez a poslouchat svítání. Ptáky, broučky, cupot zvěře, která plaše proběhla okrajem mýtiny. Vnímat vůně, tvary bez toho, že bych na ně hleděl.

V mlžném oparu pak spatřit víly, skřítky a jiné bytosti, které jsou tu doma.

Člověku se pak otevře celý nový svět.

Jen v tom starém, prý reálném, s tím má potom trampoty.

Před několika dny jsem byl se ženou nakoupit u nás v ,,Konzumu“. Stáli jsme ve frontě u pokladny s několika babkami a taky můj hajný si přišel pro svačinu. Povídalo se o všem možném, jak už to v krámě bývá. Já tomu moc nevěnoval pozornost. Duchem jsem byl už zase v lese.

Do mých myšlenek pojednou pronikl hlas hajného.

,, ....dožni ty borovičky a ten velký pahýl,co stojí uprostřed, podřízni, ať tam nestraší.“

Konec věty mě bodnul u srdce.

,,To nejde, hajný, tam bydlí skřítek“, vyhrklo ze mě.

Podivné ticho v krámu mě rychle vrátilo zpět.

,,Co?!“, vyhrklo z hajného a jeho vytřeštěný, ustaraný pohled se do mě zapichoval. Pak jen zakroutil hlavou, zabručel něco o bláznech a odešel. Bez svačiny.

Babky ve frontě znervózněly a vytratily se také. S nimi i moje žena.

Od toho dne chodí nakupovat sama.

Někteří lidé v našem městečku mi přestali odpovídat na pozdrav a přejdou na druhý chodník, když mě vidí. Říkají o mě, že jsem ,,takový divný člověk.“

 

 

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit